Č. 4406.

Vojenské věci: Podle kterých předpisů řídí se výměra zaopatřovacích požitků čsl. voj. gážisty v záloze převzatého z býv. armády rak.-uh., který byl pensionován pro poruchu zdraví vzniklou ve voj. službě rak.-uh.
(Nález ze dne 13. února 1925 č. 2737).
Věc: Jaromír B. v K. proti ministerstvu národní obrany (min. taj. Dr. Ant. Šafář) o výměru zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l sloužil od 15. března 1915 v býv. armádě rakouské jako domobranec, posléze jako domobranecký praporčík. Byv v této hodnosti převzat do čsl. armády a dnem 1. listopadu 1919 na poručíka v domobraně povýšen, sloužil činně v čsl. armádě od 29. října 1918 až do 15. ledna 1920. Dne 12. listopadu 1919 byl podroben superarbitračnímu řízení a pro ztrátu oka, zaviněnou nepřátelskou zbraní dne 12. července 1917, uznán 33,3% neschopným k povolání a invalidním, též k domobranecké službě beze zbraně nezpůsobilým.
Rozhodnutím mno z 30. července 1921 byl st-l v důsledku superarbitračního řízení, jež prokázalo, že jest »k řadové službě nezpůsobilý, kancelářských služeb v zápolí schopný«, přeložen dnem 1. ledna 1920 do výslužby a přiznán mu tímto dnem počínaje zákonný nárok na trvalé zaopatřovací požitky, a to na výslužné 1600 K, přídavek za zranění 400 K a příbytečné 96 K ročně.
Podáním z 11. listopadu 1922 žádal st-l, aby mu byly zaopatřovací požitky nově upraveny podle §§ 17, 8, 67 lit. c) a 74 lit. a) zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. ročními částkami 1800 K výslužného, 1800 K přídavku za zranění a 600 K válečného přídavku kromě příplatků dle § 109.
Nař. rozhodnutím ze 4. října 1923 nevyhovělo mno této žádosti z důvodu, že podmínkám § 100 cit. zák. st-l nevyhovuje a že mu přináležejí zaopatřovací požitky poukázané výnosem z 30. července 1921.
V rozkladu z 5. listopadu 1923 uvedl st-l, že se na něho nevztahuje ustanovení § 100, nýbrž ustanovení §§ 16, 17, 8, 67, lit. c) a 74 lit. a) cit. zák., poněvadž jest čsl. gážistou v záloze (domobraně) a poněvadž v čsl. armádě konal činnou službu až do 15. ledna 1920, tedy déle než rok.
Rozhodnutím žal. min. z 19. listopadu 1923 — stížností rovněž naříkaným — bylo st-li k tomuto rozkladu sděleno, že zaopatřovací požitky, poukázané mu výnosem z r. 1921, náležejí jemu také ve smyslu zák. č. 76 z r. 1922 a to podle § 97, odst. 2 a § 98, jelikož vada, pro kterou mu byly zaopatřovací požitky vůbec přiznány, jest v přímé souvislosti toliko se službou v býv. armádě rak.-uherské.
Rozhodnutí prvému, ze 4. října 1923, vytýká stížnost, že sporný případ neměl býti posuzován s hlediska § 100 zák. č. 76/1922, poněvadž se toto ustanovení nevztahuje na st-le, jenž gážistou ve výslužbě nebyl.
Rozhodnutí druhému, z 19. listopadu 1923, čelí stížnost námitkou, že ustanovení § 97, odst. 2 a § 98 cit. zák. bylo by možno na st-le použíti jen tenkráte, kdyby byl pro svoji vadu, přivoděnou ve službě rak. armády, býval po předcházející superarbitraci pensionován býv. státem rakouským a kdyby nebyl býval do čsl. armády převzat a v ní činnou službu konal. Poněvadž však st-l nebyl z tohoto důvodu v rak. armádě pensionován, nýbrž sloužil v ní a pak i v čsl. armádě činně dále až do 15. ledna 1920, nepřísluší mu nárok na zaopatřovací požitky pouze v důsledku jeho služby v býv. armádě rak. dle § 97, odst. 2, nýbrž i v důsledku jeho služby v armádě čsl., tedy dle ustanovení §§ 16, 17, 8, 67 lit. c) a 74 lit. a) cit. zák. Mimo to dovolává se stížnost analogie § 100 cit. zák.
Nss neshledal stížnost důvodnou. —
Není sporu o tom, že st-l pozbyl jako domobranec v roce 1917 na italském bojišti výstřelem levého oka, že byl pro tuto vadu roku 1921 přeložen do výslužby jako převzatý již gážista býv. armády rakouské čili jako čsl. vojenský gážista v záloze, — a že až do 15. ledna 1920 sloužil činně v čsl. armádě. Podle § 16 cit. zák. mají gážisté v záloze, povolaní přechodně do činné služby, nárok na výslužné tímto zákonem nově stanovené (§§ 8, 17, 67 a 74), utrpěli-li poruchu zdraví bez vlastní úmyslné viny v činné službě za okolností označených v § 3, t. j. zejména ve službě válečné nebo při vykonávání vojenské služby, nebo v souvislosti s ní, — a pozbyli-li nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, buď trvale nebo dočasně.
Cit. zákon upravuje v §§ 1—95 zaopatřovací požitky čsl. vojenských gážistů. Nelze pochybovati o tom, že výrazem služba válečná respektive vojenská má zákon v § 3 na mysli čsl. službu válečnou resp. vojenskou a nikoli službu konanou v jakékoli armádě jiné. Ke službě takové bylo by lze přihlížeti jen potud, pokud by tak zákon výslovně stanovil. To učinil zákon ohledně služby konané v býv. armádě rak.- uh., rak. neb uh. v oddílu o ustanoveních přechodných (§§ 96—112) a ohledně služby, konané v armádě býv. říše německé v § 113.
Čsl. gážistům v záloze nepřiznává zákon (§§ 16—25) nároku na zaopatřovací požitky z důvodu, že a po jakou dobu konali činnou službu v čsl. armádě, nýbrž jedině z důvodu kvalifikované poruchy zdraví, způsobené, jak právě řečeno, ve válečné resp. vojenské službě čsl.
St-l byl však přeložen do výslužby jedině pro poruchu zdraví, způsobenou ve službě válečné v býv. armádě rakouské. Pak nelze na něho použíti, jak míní stížnost, předpisu §§ 16—25 cit. zákona, nýbrž jediné předpisu § 97, jenž se týká gážistů býv. armády rak.-uh., rak neb uh., do činné služby v čsl. armádě nepřevzatých a jenž přiznává býv. gážistům záložním nárok na zaopatřovací požitky pouze podle ustanovení vojenských zaopatřovacích zákonů a nařízení býv. monarchie, v den 28. října 1918 platných a i to jen potud, pokud jim byly zaopatřovací požitky již státem dřívějším přiznány (odst. 1), anebo pokud jim požitky ty příslušejí pouze v důsledku jejich služby v býv. armádě té konané, třeba jim se strany býv. státu přiznány nebyly (odst. 2). Při tom jest lhostejno, byl-li záložní gážista takový do čsl. armády jako gážista v záloze převzat a konal-li v ní činnou službu čili nic, neboť v tomto směru zákon nerozeznává. Příznivěji posuzuje s tohoto hlediska zákon pouze býv. gážisty aktivního stavu, převzaté do činné služby čsl. (§ 99) a gážisty přeložené do výslužby již státem bývalým a převzaté ve výslužbě do čsl. armády (§ 100), pokud v čsl. armádě po určitou dobu činně sloužili, — ohledně gážistů záložních však zákon v tom směru výjimky žádné nezná.
Neprávem dovolává se konečně stížnost analogie tohoto § 100, neboť analogie jest možno použíti jen na případy v zákoně výslovně rozhodnuté (§ 7 o. z. o.), případ však, o který jde, jest v § 97, odst. 2. zákona rozhodnut výslovně, mimo to pak předpisu práva singulárního, jakým ustanovení § 100 jest, analogicky použíti nelze.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4406. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 392-394.