Č. 4452.

Četnictvo — Legionáři: * Výše t.. zv. zvláštního četnického přídavku ve smyslu § 12 zák. z 19. března 1920 č. 186 Sb. řídí se délkou skutečné služby v četnictvu ztrávené; pro výměru přídavku toho nemá služba v čsl. legiích žádného právního významu.
(Nález ze dne 27. února 1925 č. 3959.)
Věc: Antonín P. v P. (adv. Dr. Viktor Svoboda z Prahy) proti ministerstvu vnitra stran započtení legionářské služby v legiích do postupu v t. zv. zvláštním četnickém přídavku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Antonín P., četnický strážmistr, nastoupil jako býv. legionář dne 18. června 1919 činnou službu četnickou a byl po trojnásobném započtení doby ztrávené v čsl. legiích (5 r. 6 měs.) a 2 válečných pololetí pro zařadění a postup v platu zařaděn dnem 1. ledna 1920 do platu 2800 K. Četnický přídavek vyměřen mu 300 Kč ročně s tím, že nová lhůta pro četnický přídavek běží od 18. června 1919, takže by do vyššího četnického přídavku 480 Kč ročně postoupil dnem července 1923. Žádosti jeho o započtení trojnásobné služby legionářské též pro zařazení a postup v četnickém přídavku min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo. — — —
O stížnosti uvažoval nss takto:
Zákon z 19. března 1920 č 186 Sb. o úpravě služebních požitků čsl. četnictva zavedl do požitkové soustavy této kategorie státních zaměstnanců vedle obvyklých složek příjmů státního zaměstnance (služného, místního přídavku, drahotního přídavku a p.) ještě nový druh požitku t. zv. zvláštní četnický přídavek a určil o něm, pokud jde o četníky a četníky na zkoušku v § 12, že činí v 1.—4. roce četnické služby 300 K, v 5.—7. roce četnické služby 480 K .... jakož i že četníci, nyní v činné službě jsoucí, obdrží přídavek ten ve výši odpovídající skutečné době v četnictvu ztrávené. A § 2 cit. zákona, který vyměřuje přídavek ten veškerým aktivním důstojníkům četnictva podle výše služného, ustanovil v odst. 2., že podrží důstojníci, vyšlí z řad četnických gážistů mimo hodnostní třídu nebo z mužstva i na dále četnický přídavek podle § 12 cit. zák. a ti z nich, kteří jsou nyní v činné službě, že obdrží přídavek ten podle § 12 tohoto zákona ve výši, odpovídající skutečné době v četnictvu ztrávené.
Již ze znění těchto dvou ustanovení v jejich vzájemné spojitosti vysvítá, že chtěl jimi zákonodárce vyjádřiti základní myšlenku nového požitkového systemu o zvláštním honorování skutečné služby četnické (zachovávat přídavek ten i důstojníkům, vyšlým z řad četnictva ve výši, odpovídající délce skutečné služební doby v četnictvu ztrávené) a že na skutečný výkon její připnul určitou požitkovou výhodu ve formě zvláštního četnického přídavku. Řídí se tedy výše přídavku toho skutečnou služ. dobou, ztrávenou v četnictvu a jest pro zařazení do příslušného stupně přídavku toho u četníků, jsoucích v době vydání zákona již v činné službě, rozhodnou toliko délka služby odsloužené virtuelně ve sboru četnictva.
Že toto právní pojetí odpovídá úmyslu zákonodárcovu, plyne nade vši pochybnost jasně z genese zákona a z materialií k němu. Tak odůvodňoval původní návrh zákona (Tisk 2300 z r. 1920 str. 4) zavedení zmíněného přídavku zvláště namáhavou a odpovědnou službou četnictva, jež předčasně vyčerpává fysické síly, jakož i tím, že příslušníci četnictva tráví velkou část své služby mimo své stanoviště. A podobně si vedl i zpravodaj státně-zřízeneckého výboru Nár. Shrom. v 132. schůzi jeho, když, doporučuje zákon sněmovně k přijetí, zdůrazňoval, že zvláštní četnický přídavek má býti odměnou za odpovědnost služby četnické a její singulerní povahu (srovn. těsnopiseckou zprávu o 132. schůzi Nár. Shrom. str. 3963).
Je-li tomu tak, pak jest podmínkou pro vznik nároku na zvláštní četnický přídavek a na jeho výši po rozumu § 12 dříve cit. zák. jenom efektivní služba četnická a nemůže služba ta v této právní relaci nahrazena býti jinou službou ku př. službou legionářskou, jak se mylně domnívá stížnost.
Stížnost se sice dovolává pro posílení svého právního stanoviska zák. z 24. července 1919 č. 462 Sb. a zejména jeho právní maximy, vyslovené v § 1, že služba v legiích se počítá legionářům trojnásobně do služby i do výslužby. Činí však tak neprávem. V úvodě cit. zákon o úpravě služebních požitků četnictva, který sluší považovati vzhledem na předpis jeho § 23 za jediný a výhradný právní pramen při řešení sporu o služebních požitcích této kategorie státních zaměstnanců, upravil otázku započtení legionářské služby positivními předpisy a určil v §§ 7 a 15, jak se služba ta počítati má příslušníkům četnictva — legionářům, resp. kdy a ve kterém případě jest počítati léta ztrávená v legiích trojnásobně ve smyslu zák. č. 462/1919. Započtení takové připouští však zákon v citovaných dvou právních normách toliko pro zařazení a postup do platu (služného) a tím nepřímo i pro výměru místního přídavku a přídavků drahotních. V jiné relaci zákon ten hodnocení služby ztrávené v čsl. legiích nezná, a nelze proto k službě té přihlížeti při stanovení výše jiných složek požitkových než právě oněch, u nichž podle dikce zákona samého má míti služba legionářská určitý právní účinek. Podobnou složkou požitkovou příslušníků četnictva jest však i zvláštní četnický přídavek, pro jehož stanovení zákon sám trojnásobné započtení a hodnocení služby legionářské vyloučil (srov. slova § 12 »četnické služby« a »skutečné době v četnictvu ztrávené«) a nemůže proto služba ta vzata býti v počet, běží-li o určení stupně a výše přídavku onoho.
Tento právní výklad podporuje dále i úvaha, že se zákon o četnických požitcích stal článkem platného právního řádu v době, kdy nejenom zákon t. zv. legionářský, nýbrž i prov. nařízení k němu ze 4. března 1920 č. 151 byly již v plné působnosti a že tudíž chtěl zákonodárce v zákoně tomto zřejmě modifikovati všeobecnou právní thesi zákona legionářského o neomezené započítatelnosti legionářské služby do služby a výslužby. Ostatně vymezilo i dříve řečené vl. nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb. započítatelnost služby legionářské, pokud jde o požitkové právo, tím způsobem, že se má služba ta počítati trojnásobně do postupu do vyšších stupňů plat. a do postupu časového a jde proto i zákon o úpravě požitků četnictva v podstatě stejnou cestou, připouští-li započtení služby té pro zařazení do platových stupňů a pro postup v nich.
Ze všeho toho, co předesláno, plyne, že nemá stížnost pravdu, tvrdí-li, že není výslovného předpisu, který by vylučoval platnost legionářského zákona při určování zvláštního četnického přídavku a že proto musí nastati trojnásobné započtení služby té i při výpočtu služby četnické, která je rozhodnou pro výměru přídavku toho.
Dovolává-li se stížnost právního názoru tohoto soudu, vysloveného v nál. Boh. 1631, 2091 a 2553 adm., pak přezírá, že nálezy ty zabývaly se výkladem právního předpisu zák. z 24. července 1919 č. 462 Sb. k předpisu § 37 služ. pragm. a tedy zákona, jenž byl již součástí právního řádu v době, kdy zmíněný zákon, t. zv. legionářský započal svůj právní život. Má tudíž právní věta v nich vyslovená o započítatelnosti ztrojnásobené služby v legiích jako efektivní služby pragmatikální všude tam, kde služební doba je podmínkou nějakých výhod a práv, na zřeteli toliko vztah legionářské služby k služební době zaměstnanců, podrobených služ. pragmatice a nemůže názor v ní uložený rozšiřován býti vzhledem na úzkou spojitost svou k určitému zákonu na případy a zákony jiné. Právní a služební postavení příslušníků četnictva upraveno jest však samostatně zákonem ze 14. dubna 1920 č. 299 Sb., tedy jinými právními normami, než jakými jest zákon z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragmatika) a je proto dovolávání se stížnosti na dříve řečené nálezy a v nich uložené právní názory tohoto soudu právně mylné a bez významu všechny závěry, jež snaží se stížnost pro konkrétní spor z názorů těch dovoditi.
Na předeslaném právním rozboru sporné otázky nemohly konečně ničeho změniti ani právní vývody zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení, pokud se snažily dovoditi započítatelnost služby ztrávené v legiích do služební doby, rozhodné pro výměru t. zv. zvláštního četnického přídavku ve smyslu § 12 dříve cit. zák. č. 186/1920 z ustanovení § 2, odst. 1., ve spojení s předpisem § 7 č. 3 právě vzpomenutého zákona.
Je sice pravda, že jest podle ustanovení § 2, odst. 1 zák. z 19. března 1920 č. 186 Sb. výše t. zv. zvláštního četnického přídavku u aktivních důstojníků závislou do jisté míry na výši služného, jakož i že pro výměru tohoto není vzhledem na předpis § 7 č. 3 cit. zák. délka služby ztrávené v legiích bez právního významu, takže služba legionářská jeví tím svůj právní reflex i na výši t. zv. zvláštního četnického přídavku osob těchto.
Než ustanovení toto, majíc na mysli toliko jednu kategorii důstojníků četnictva (ty, kteří nevyšli z řad četnických gážistů mimo hodnostní třídu nebo mužstva), má nesporně právní povahu výjimečné právní normy a nemůže již z tohoto důvodu rozšiřováno býti na jiné případy, a to tím méně, když zákonodárce sám v případech těch positivním způsobem měřítko pro výměru zvláštního četnického přídavku určil (srovn. § 12, odst. 1 a 2 cit. zák.).
Z předeslaného vysvítá, že právní premisy, ze kterých vychází stížnost, nemají pro sebe zákona, jehož obsahu se dovolávají, a musila proto stížnost zamítnuta býti jako bezdůvodná.

Citace:

Č. 4452. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 474-477.