Č. 4298.

Školství. — Administrativní řízení (Slovensko):
I. Referát ministerstva školství v Bratislavě není příslušný rozhodovati
o potvrzení volby opatrovatelky na spolkové opatrovně; potvrzení to
spadá do kompetence župního správního výboru a od 1. ledna 1923 do
kompetence župního úřadu. — II. Jmenovaný referát je však příslušný
rozhodovati stran státní podpory takovéto opatrovatelky. — III. Poža-
davek znalosti státního jazyka při opatrovatelce? — IV. Zákon č. 276/
20 o platnosti zkoušek učitelské způsobilosti na Slovensku nevztahuje
se na opatrovnice ve veř. opatrovnách.

(Nález ze dne 8. ledna 1925 č. 20.760/24.)
Věc: Košický dobročinný ženský spolek v Košicích proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o potvrzení volby zvolené opatrovnice a přiznání státní podpory.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Nař. rozhodnutím odepřel žal. úřad potvrditi volbu Etelky R. opatrovatelkou na opatrovně stěžujícím si spolkem založené a vydržované a poukázati jí státní podporu. O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto:
Rozhodnutí v odpor vzaté obsahuje, jak uvedeno, výroky dva, a nss-u jest zabývati se vzhledem k obsahu stížnosti otázkou zákonitosti obou těchto emanací žal. úřadu. Pokud jde předem o potvrzení volby opatrovatelky na opatrovně stěžujícím si spolkem vydržované, ustanovuje § 24 zák. čl. XV z 1891, na němž v tomto směru předpisy zák. čl. XL z 1913 nebylo nic změněno, že potvrzení volby takové náleží župnímu správnímu výboru. Opatření toho druhu bylo tudíž positivní normou přikázáno v obor kompetence župního správního výboru, a zakročil-li v tomto směru žal. úřad, osoboval si pravomoc dle zákona mu nepříslušející a jest tedy jeho výrok, pokud jde o otázku potvrzení oné volby, nezákonitý pro naprostou nepříslušnost úřadu, od něhož pochází.
Na tom nemůže měniti nic okolnost žal. úřadem k platnosti přiváděná, že po státním převratu, když býv. správní výbory nefungovaly, zavedena byla praxe, že žádosti toho druhu předkládány byly přímo žal. úřadu, neboť ono dočasné přerušení činnosti správních výborů nemohlo samo o sobě s hlediska právního řádu založiti kompetenci úřadu jiného a to tím méně, když v daném případě výrok úřadu pochází z prosince 1923, tedy z doby, kdy po rozumu nař. z 26. října 1922 č. 310 Sb. byl již na Slovensku v účinnosti zákon z 29. února 1920 č. 126 Sb., jehož § 6 byla přenesena příslušnost bývalých župních správních výborů, případně správních výborů měst s právem municipálním na župní úřady. Pokud tedy žal. úřad rozhodl o otázce potvrzení volby Etelky R. opatrovatelkou na ústavu stěžujícím si spolkem vydržovaném, bylo jeho výrok zrušiti jakožto zmatečný podle § 7 zák. o ss.
Svůj další výrok, totiž stran státní podpory, o níž spolek pro onu opatrovatelku žádal, opřel žal. úřad o několik důvodů a to:
1. že stěžující si spolek, jako vydržovatel opatrovny, nemá stanov schválených čsl. vládou,
2. že ústav po déle než půl roku nepůsobil, pročež pokládati jest za to, že zanikl, a že spolku náleželo opatřiti si předběžný souhlas k jeho znovuotevření po rozumu posl. odst. § 13 zák. čl. XL z 1913.
3. že není nikterak dokázáno, že zvolená opatrovnice vyhovuje podmínce stanovené pod lit b) § 15 téhož zák. čl., totiž požadavku znalosti státní řeči a
4. že není prokázáno, že ústav vyhovuje všem předpisům zák. čl. XV z 1891 a XL z 1913, čímž podmíněno je poskytnutí státní podpory.
Nss musil však předem přihlédnouti k procesní námitce, pokud na ni z doslovu stížnosti by bylo souditi, že totiž stěžující si spolek upírá žal. úřadu kompetenci i v tomto bodu, totiž stran povolení státní podpory. Nss shledal námitku tu bezdůvodnou, když z § 15 zák. čl. XL z 1913 je zřejmo, že rozhodovati v tomto směru náleží výhradně min. škol , kdežto správní výbor má jen postavení orgánů činnost ústředního úřadu sprostředkujícího nebo připravujícího, jak bude níže ještě uvedeno.
Jeví se tedy býti nař. rozhodnutí, pokud řeší otázku poskytnutí státní podpory, výrokem úřadu kompetentního, a nutno zabývati se meritorními námitkami proti výroku tomu vznesenými a přezkoumati zákonitost důvodů, jimiž úřad své zamítavé stanovisko podepřel.
Důvodem uvedeným pod č. 1. zamýšlel žal. úřad patrně, jak zejména nasvědčuje odvodní spis, vysloviti, že není zde subjektu oprávněného vydržovati onen ústav a že tedy nejde o ústav vydržovaný právnickou osobou po rozumu cit. zák. článku, pročež nemůže ani domáhati se nároku o ony předpisy se opírajícího.
Stěžující si spolek tvrdí, že existuje již od roku 1838 a že jeho stanovy schváleny byly bývalou uherskou vládou. Žal. úřad správnosti tvrzení toho nepopřel, poukazuje toliko k tomu, že stanovy ty nebyly schváleny čsl. vládou. Je-li tomu tak, a jde-li o spolek existující již po řadu let na základě stanov schválených vládou tehdy k úkonu takovému oprávněnou, nezanikla existence ta ipso facto státním převratem, nýbrž přestala teprve po rozumu § 113 ústavní listiny úředním aktem k tomu směřujícím, totiž rozpuštěním spolku neodpovídajícího povaze nového státu nebo jeho právnímu řádu. Stěžující si spolek tvrdí, že po státním převratu předložil již počátkem roku 1919 prostřednictvím purkmistrovského úřadu své stanovy, patrně z důvodu revise nařízené ministrem pro Slov. stran spolků na Slovensku již existujících, které schváleny byly býv. uherskou vládou, že však nedostalo se mu dosud žádného vyřízení, a není správnost přednesení toho žal. úřadem popřena ani spisy vyvrácena. Ale pak nedošlo dosud k aktu úřadu k tomu povolaného, jímž by stěžující si spolek byl své platně založené existence zbaven a nelze upírati mu právní existence pouze z toho důvodu, že kompetentní k tomu orgán otázky, zda a pokud stanovy spolku toho odpovídají změněnému stavu právnímu, dosud neřešil, a k žádnému opatření ve směru tom nepřistoupil. Pokud tudíž žal. úřad odepřel stěžujícímu si spolku státní podporu z důvodu pod č. 1 uvedeného, postrádá jeho výrok opory v zákoně.
Jak ze správních spisů patrno, ustoupil žal. úřad výměrem z 25. července 1924 od důvodu uvedeného svrchu pod č. 2 přesvědčiv se dodatečným šetřením, že skutkový předpoklad, z něhož vycházel, že totiž ústav stěžujícím si spolkem vydržovaný déle než půl roku nepůsobil, není správný a odpadá tedy potřeba přezkoumávati zákonitost onoho důvodu.
Jak svrchu uvedeno, odepřel úřad poskytnouti žádanou státní podporu také proto, že nebylo prý nikterak prokázáno, že zvolená opatrovnice vyhovuje podmínce stanovené v bodu b) § 15 zák. čl. XL z 1913 jakož i že ústav sám odpovídá požadavkům kladeným týmž zákonným článkem a článkem XV z 1891.
Poněvadž jde o obsazení vakantního místa opatrovnického, uprázdněného pensionováním dřívější opatrovnice Emy D., není se zřetelem k předpisu posl. odst. cit. § 15 zák. či. XL pochybnosti o tom, že výplata oné podpory mohla by býti nové opatrovnici odepřena, kdyby nebylo zde podmínek požadovaných v cit. § pod lit. b) (znalost státního jazyka) a pod lit. c) (splnění náležitostí předepsaných pro opatrovny tímto zák. či. jakož i zák. čl. XV z 1891).
Po názoru nss-u není však v daném případě dostatečně zjištěno, zda je zde skutkový základ, jehož je třeba k posouzení, zda úřad mohl oné normy v daném případě právem použíti, neboť pokud jde o nedostatek náležitostí uvedených pod c) v § 15 zák. čl. XL, jest výrok žal. úřadu neúplný, když neuvádí ani, které z náležitostí těch shledal nesplněnými, tím méně ovšem, jak k závěru tomu dospěl. Touto neúplností a všeobecností svého výroku odňal však úřad straně možnost, aby ke skutkovým předpokladům, z nichž úřad v tomto směru vycházel, zaujala své stanoviska, pročež jí také nezbylo než aby popřela také jen všeobecně správnost předpokladů těch. Pak ale nedostává se nss-u bezpečného skutkového základu, potřebného pro závěr, zda právem bylo použito normy, o níž úřad výrok svůj opřel.
Týž nedostatek je zde však i pokud jde o podmínku uvedenou pod lit. b) cit. §. Žal. úřad, jak z doslovu jeho výroku a zejména i z jeho odvodního spisu patrno, vychází se stanoviska, že nově zvolené opatrovnici náleží podati důkaz o tom, že ovládá státní jazyk, a ježto úřad poukazuje při tom k § 11 zák. čl. XV z 1891 a k zákonu ze 14. dubna 1920 č. 276 Sb., bylo by souditi, že spatřuje důkaz ten v diplomu a to v diplomu nostrifikačním. Nss nesdílí však názoru toho uváživ, že zákon č. 276/20, vztahuje se výslovně jen na učitele na školách obecných a měšťanských, nikoli tedy na opatrovnice a že ho proto jakožto zákona specielního nelze užíti ani analogicky na osoby jiného druhu a na jiných ústavech, že dále § 11 zák. čl. XV z 1891 stanoví sice jako podmínku přijetí opatrovnice výkaz diplomem o její odborné kvalifikaci, kterýžto diplom, jak správní spisy nasvědčují, úřadu v daném případě skutečně také byl předložen — že však, jak z § 15 zák. čl. XL zjevno, pokud jde o znalosti jazykové, pokládá s hlediska poskytnutí státní podpory dostatečným, zjistí—li správní výbor, že ta která opatrovnice státním jazykem správně a plyně mluví.
Z předpisů těch se podává, že zákon jednak připouští k cíli zjištění oné zákonné podmínky, totiž ovládání státní řeči, i způsob jiný, než výkaz diplomem, případně nostrifikačním diplomem, jednak pak, že nelze mluviti v tomto směru o nějakém průvodním břemenu, jež by postihovalo žadatelku pod následky prekluse, nýbrž že zjištění okolnosti té jest věcí oficiosního řízení úřadu.
V daném případě šetření to podle § 15 provedeno nebylo, když, jak svrchu uvedeno, správní výbor byl z účasti v celé záležitosti vůbec vyloučen.
Pak ale tato sporná a s hlediska lit. b) cit. § jedině rozhodná okolnost, zda nově zvolená opatrovnice, jak stěžující si spolek tvrdí, státní řeč dostatečně ovládá, zůstala nezjištěna a nedostalo se nař. rozhodnutí ani v tom směru následkem mylného právního názoru žal. úřadu potřebného skutkového základu. Bylo tedy zrušiti výrok ten, pouze o svrchu uvedené důvody se opírající, podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č.4298. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 167-170.