Č. 4739.

Horní právo. — Administrativní řízení. — Řízení před nss-em: I. Výroky správního výboru ústředního fondu zaopatřovacího podle § 11, odst. 1 zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb. mají povahu úředního rozhodnutí právní moci schopného. — II. Proti výroku správního výboru ústředního fondu zaopatřovacího o stanovení sazby příspěvkové podle § 11, odst. 1 cit. zák. jest přípustný odpor na zem. správu politickou, a to jak co do výše této sazby, tak i co do postupu při jejím stanovení a zpětné její působnosti.
(Nález ze dne 26. května 1925 č. 10 660.)
Prejudikatura: Boh. 4258 adm.
Věc: Duchcovsko-Podmokelská dráha v T. a Hedvika R. v Ch. proti zemské správě politické v Praze o příspěvek k ústřednímu zaopatřovacímu fondu bratrských pokladen.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Oběžníkem ze 17. září 1923 sdělil správní výbor Ústředního zaopatřovacího fondu bratrských pokladen v Praze všem těžařstvům svého obvodu, že se usnesl stanoviti příspěvkovou sazbu na druhé pololetí r. 1923 t. j. od 1. července do 31. prosince 1923 ve výši 6% celkové mzdy a to na základě schválení této sazby báň. hejtmanstvím jako úřadem dozorčím. Oběžník ten opatřen poznámkou: »Podávání stížností do stanovení sazby jest vzhledem k ustanovení § 11 zák. č. 608/19 a udělenému schválení báňského hejtmanství nepřípustno a bezúčelno.«
Přes to podali oba dnešní st-lé proti oběžníku tomuto odpor k zsp-é v Praze a namítali jednak nezákonnost poznámky o nepřípustnosti odporu do stanovení sazby, jednak ve věci dovozovali nezákonnost zpětného stanovení této sazby, při čemž Duchcovsko-Podmokelská dráha ještě také vytýkala, že zákon zná jen stanovení sazby na celý rok napřed, nikoli však uprostřed roku.
Odpor obou těchto st-lů zamítla zsp v dohodě s báňským hejtmanstvím nař. rozhodnutími jako nepřípustný a to z těchto důvodů:
»Podle § 11 zák. č. 608/1919 může zaměstnavatel vznésti odpor proti výměru, jímž vyrozuměn jest o výši příspěvků naň připadajících, jež začátkem každého roku stanoví správní výbor fondu. V tomto případě nesměřuje však odpor proti výměru o výši příspěvků na zaměstnavatele připadajících, nýbrž proti pouhému vyrozumění o výši příspěvkové sazby, proti čemuž odpor přípustný není. Poněvadž i podle § 11 odst. 5 vlád. nař. z 18. května 1920 č. 357 Sb. může býti z vážných důvodů příspěvková sazba snížena jen správním výborem po schválení min. veř. prací, nemůže zsp stanovenou příspěvkovou sazbu měniti.«
K námitce Duchcovsko-Podmokelské dráhy, že příspěvková sazba stanovena byla během roku, podotkla pak zsp ještě, že počátkem roku 1923, kdy měla býti podle § 11 shora cit. zák. stanovena sazba na celý rok, usnesl se správní výbor jednomyslně, aby se pro tentokráte stanovila sazba pouze pro prvé pololetí, a na druhé pololetí aby byla stanovena sazba až podle výsledků hospodaření v prvém pololetí, o čemž byla odvolatelka jako všichni podnikatelé vyrozuměna oběžníkem, aniž proti němu námitek činila. Nelze proto činiti námitku proti stanovení sazby během roku. O stížnostech do obou těchto rozhodnutí podaných uvážil nss toto:
Obě stížnosti obracejí se nejprve proti výroku žal. úřadu, jímž prohlásil odpor proti stanovení výše příspěvkové sazby za nepřípustný. V tom směru vyslovil nss již ve svém nál. Boh. 4258 právní názor, že odpor proti stanovení příspěvkové sazby přípustný jest. Při tomto názoru setrvává nss i v daném případě. Jest tedy výrok žal. úřadu, opřený v tomto směru o názor opačný, v rozporu se zákonem.
Pokud pak žal. úřad z téhož důvodu — jak sám doznává ve svém odvodním spise — odmítl rozhodnouti o námitce vznesené st-lkou Hedvikou R. ohledně zpětné účinnosti stanovené sazby, spočívá rozhodnutí jeho z téhož důvodu i po této stránce na mylném výkladu zákona.
Stížnost Duchcovsko-Podmokelské dráhy obrací se dále proti výroku žal. úřadu, jímž odmítl jako nepřípustný odpor této st-lky proti postupu při stanovení příspěvkové sazby, t. j. proti novému stanovení jejímu uprostřed příspěvkového roku. Žal. úřad odmítl v tomto směru odpor st-lčin proto, že otázka přípustnosti tohoto postupu byla již pravoplatně rozhodnuta usnesením správního výboru fondu z počátku r. 1923. St-lka — nepopírajíc, že by jí usnesení toho obsahu nebylo bývalo řádně doručeno, — namítá, že zde nemůže jíti o věc rozsouzenou, poněvadž prý správní výbor fondu není správním úřadem ve smyslu § 2 zák. o ss, a že proto také výroky jeho nejsou rozhodnutími právní moci schopnými. Jest tedy zkoumati, jak dalece jest názor tento ve shodě se zákonem.
Odpověď na otázku tuto jest hledati v zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb., a to zejména v jeho §§ 6—13. Jest ovsem pravda, že z ustanovení §§ 6—10, jež upravují organisaci a působnost fondu, nelze dovoditi, že by tu šlo o správní úřad, nadaný mocí vrchnostenskou. Naopak z ustanovení těch plyne, že jde o samosprávnou instituci hospodářskou, určenou sice k plnění určitých úkolů sociálních, nikoli však také k úřednímu jich upravování a rozhodování. Ani předpis § 7, odst. 3, dle něhož správní výbor »rozhoduje«, nelze tu sám o sobě uvésti jako argument pro výsostný charakter takovýchto emanací výboru, neboť zřejmě dány tu jen předpisy o tvoření vůle tohoto hromadného útvaru právního. Jinak je tomu však v § 11 cit. zák. Zde správní výbor stanoví výši příspěvků, zpraví zaměstnavatele písemným výměrem o výši příspěvků na něj vypadajících; příspěvky jím stanovené jsou splatny do 14 dnů; výkazy jeho o dlužných příspěvcích jsou exekučním titulem ve smyslu § 1 ex. řádu; do stanovení příspěvků jest přípustný odpor k zsp-é do 14 dnů, kterýžto odpor nemá odkladného účinku. To vše jsou ustanovení takového rázu a vyjádřená takovými výrazy právními, že neponechávají pochybnosti o tom, že správní výbor zaopatřovacího fondu — byť i v jiných relacích měl povahu pouhého orgánu instituce hospodářské — jakmile stanoví příspěvkovou povinnost zaměstnavatelů, nabývá povahy úřadu rozhodujícího o právech a povinnostech stran, a že dlužno proto v tomto směru emanace jeho uznati za autoritativní úřední rozhodnutí, právní moci schopné.
Jest proto tato námitka stížnosti založená na mylném právním názoru, bezdůvodná a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost pouze ve směru shora naznačeném.

Citace:

č. 4739. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1029-1031.