Č. 4435.

Známky: * Úřad rozhoduje o žalobě na výmaz známky, opírající se o § 7 známkové novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z., není oprávněn přihlížeti k tvrzení žalovaného, že majitel známky vymazané se smlouvou vzdal práva z § 7 plynoucího.
(Nález ze dne 21. února 1925 č. 2667.)
Věc: Firma A. E. B. v K. (adv. Dr. Jin. Herrmann z Prahy) proti ministerstvu obchodu (odb. rada Kar. Weber, za zúč. firmu J. L. v B. adv. Dr. Jos. Jokl z Brna) o ochranou známku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující si firma podala proti firmě J. L., česká továrna chemická, spol. s r. o. v B., žalobu dle § 3 známk. novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z. o výmaz známky přihlášené pro tuto firmu dne 14. května 1921 u obch. a živn. komory v Brně pro lučební výrobky a tam pod č. 2200 zapsané, pro její k záměně způsobilou podobnost se známkou přihlášenou dne 13. prosince 1919 u téže obch. komory pro firmu A. E. B. v K. pro krém na obuv k zápisu a tamtéž pod č. 1981 zapsanou. Fa J. L. podala pak proti firmě A. E. B. žalobu o výmaz známky č. 1981/Brno dle § 7 cit. známk. novely, podle §§ 21 lit. d) a e) a 30 zák. o ochraně známek ze 6. ledna 1890 č. 19 ř. z.
Nař. rozhodnutím žal. úřad žalobu fy A. E. B o výmaz známky č. 2200/Brno zamítl, proti žalobě fy J. L. vyhověl a nařídil výmaz známky č. 1981/Brno a uznal fu A. E. B. povinnou k náhradě útrat.
Své rozhodnutí odůvodňuje žal. úřad takto:
K rozhodnutí tohoto sporu jest především nutno vyšetřiti otázku, zda známka fy A. E. B. č. 1981/Brno po právu jest zapsána. Dle § 7 známk. novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z. nesmí, když nějaká známka na základě § 21 lit. a) (k žádosti chranitele) b) (pro nedostatek včasné obnovy), c) (když nebyla známka včas přepsána) byla vymazána, stejná nebo s ní k záměně podobná známka pro stejný druh zboží býti před uplynutím dvou let ode dne výmazu první známky zapsána pro někoho jiného, než pro majitele první známky nebo jeho právního nástupce. Dne 17. ledna 1917 byla zapsána pro firmu B. a L. u obch. komory v Brně známka č. 1784, jež po přepisu na firmu J. L. byla dne 10. dubna 1919 dle § 21 lit. a) zák. o ochraně známek vymazána. Pro tuto známku platila tedy uzavírací lhůta § 7 cit. známk. novely.
Fa A. E. B. dala si zapsati dne 13. prosince 1919 známku č. 1981 Brno. Známka č. 1784/Brno byla zapsána pro pastu na obuv, známka č. 1981/Brno pro krém na obuv. Nemůže tedy především býti pochybnosti o tom, že obě známky zapsány jsou pro stejný druh zboží. V dalším se dovozuje, že sporné známky, obsahující obě význačné slovo »Sokolín« jsou si k záměně podobny. Fa. A. E. B. sama ani netvrdí, že by byla právní nástupkyní firmy B. a L. Popírá sice právní nástupnictví fy. J. L. po firmě B. a L., avšak sama toto právní nástupnictví si nijak neosobuje.
Přes námitky fy A. E. B. nutno fu. J. L., pokládati ve smyslu známk. práva za právní nástupkyní fy. B. a L., poněvadž ve sporu fy J. L. proti fě. A. E. B. o výmaz známky č. 2347/Brno bylo toto právní nástupnictví prokázáno známkovými archy obch. a živn. komory v Brně, dle nichž podnik fy. B. a L. přešel nejprve na fmu J. L., výroba chemického zboží v Brně (dne 7. června 1922 na základě výtahu z obchodního rejstříku zemského soudu civ. v Brně z 29. září 1917), pak na fu. J. L., čsl. továrna chemická, spol. s r. o. v Brně (na základě notářsky ověřeného opisu kupní smlouvy z 1. srpna 1919) a konečně na firmu J. L., česká továrna chemická, spol. s r. o. v Brně (na základě výpisu z obchodního rejstříku zem. civ. soudu v Brně z 2. července 1920), a také známky, lpící na tomto podniku byly na firmu J. L., česká továrna chemická, spol. s r. o. přepsány.
Ostatně i známka č. 1784/Brno byla přepsána s firmy B. a L. na první další útvar firmy J. L., totiž na firmu J. L., výroba chemikálií v Brně a nikoliv na firmu A. E. B. Jest tedy zřejmo, že firma A. E. B. není právní nástupkyní firmy B. a L.
Z toho, co uvedeno, jde nade vši pochybnost, že známka č. 1981/ Brno, jež zapsána byla před uplynutím lhůty dvouleté po výmazu známky č. 1784/Brno, neměla dle § 7 známkové novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z. býti zapsána a že zápis její jest právně neúčinný. Že by snad bývalý majitel firmy A. E. B. Jos. L. byl dovolil firmě A. E. B. dáti známku »Sokolín« před dvouletou lhůtou po výmazu známky č. 1784/Brno zapsati, není nikde ve sporu tvrzeno, neboť firma A. E. B. tvrdí pouze, že Jos. L. ve svém prohlášení, daném v roce 1919 Aloisu B., se zavázal dáti známku č. 1784/Brno vymazati, vlastně pouze prohlásil, že tuto známku již vymazati dal a zavázal se dále značky »Sokolín« nepoužívati. V celém prohlášení, jak je žaloba ,(patrně slovně) cituje, není o nějakém svolení k registraci známky »Sokolín« pro firmu A. E. B. zmínky. Nemůže tedy firma A. E. B. tvrditi, že pro ni uzavírací lhůta § 7 známkové novely ohledně značky »Sokolín« neplatí. Lhůta tato neplatí naproti tomu pro firmu J . L., česká továrna chemická, spol. s r. o., jež jest právní nástupkyní firmy B. a L. v Brně. Z toho, co uvedeno, jest tedy zřejmo, že žaloba firmy A. E. B. o výmaz známky č. 2200/Brno dle § 3 zn. novely, opřená o známku č. 1981/Brno jest neodůvodněna, poněvadž známka č. 1981/ Brno neměla býti zapsána a zápis její jest právně neúčinný dle § 7 známk. novely, a schází zde tudíž podstatná náležitost § 3 zn. novely, totiž právní platnost starší známky. Pokud ovšem firma A. E. B. dovozuje nárok svůj na výmaz známky č. 2200/Brno ze smlouvy, uzavřené svého času dle jejího tvrzení mezi Aloisem B. a Josefem L., nepřísluší ministerstvu touto otázkou se obírati a musela by firma A. E. B. svoje civilní nároky z uvedené smlouvy nejprve uplatniti před řádným soudem a teprve na základě titulu (rozsudku nebo smíru) před tímto soudem získaného mohla by výmaz známky č. 2200/Brno vymoci. Vzhledem k tomu, co uvedeno, jeví se žaloba firmy A. E. B. na výmaz známky č. 2200/Brno neodůvodněnou, a bylo ji zamítnouti, kdežto návrhu firmy J. L. na výmaz známky č. 1981/Brno dle § 7 zn. novely bylo vyhověti. Výrok o nákladech sporu opírá se o ustanovení § 6 cit. zn. novely«.
Stížnost do rozhodnutí toho podaná založena jest na tvrzení, že fa. J. L. pozbyla práva na ochranu známky »Sokolín«. Tvrzení to opírá se o dva důvody: Především, že fa. J. L. jako právní nástupkyně fy. B. a L. nezachovala preklusivní lhůtu tříměsíční k převodu práva ochranného, vyměřenou dle § 9 známk. novely z 30. června 1895 č. 108 ř. z., a že tedy dle výslovného znění tohoto ustanovení zákonného fa. J. L. pozbyla práva ochrany známky »Sokolín« a nebylo proto také třeba dodržovati dvouleté lhůty k zápisu téže známky, která z důvodu svrchu uvedeného ochrany pozbyla.
K námitce té jest nejprve připomenouti, že st-l, ač cituje § 9 zn. novely z r. 1895, má patrně na zřeteli § 9 zn. zák. z 6. ledna 1890 č. 19 ř. z., jenž ustanovoval, že přejde-li podnik, pro nějž známka byla zapsána, na jiného držitele, jest nutno, aby nový držitel dal známku přenésti na své jméno do tří měsíců po té, kdy nabyl držby, jinak že známkové právo zanikne. Avšak stížnost zřejmě přehlédla, že toto ustanovení bylo zrušeno novelou ze 17. března 1913 č. 65 ř. z. (čl. 3.). Tím ovšem ztrácí názor stížnosti, že známk. právo súčastněné strany zaniklo podle § 9 známk. zák., veškerý právní podklad.
Stížnost však dovozuje dále, že toto právo zaniklo také projevem majitele této známky, t. j. v důsledku smlouvy sjednané mezi Josefem L. a st-lem 7. května 1919 a vytýká, že nař. rozhodnutí nechává neprávem rozhodnutí o právní účinnosti smlouvy té řádným soudům, ježto existence této smlouvy nebyla odpůrkyní popřena.
Leč soud neshledal ani tu stanovisko stížnosti oprávněným. Smlouvou, o níž stížnost mluví, jest míněno patrně prohlášení Josefa L. v žalobě reprodukované, jímž se jmenovaný zavázal, že dá známku pod č. 1784/Brno pro firmu B. a L. zapsanou do 8 dnů vymazati a dále, že nebude užívati označení fy B. a L. a že se ve svých prospektech nezmíní nijak o »Sokolském krému« a »Sokolínu« a posléze, že všechny písemné rekvisity tato označení nesoucí zničí. Dovolává-li se st-l této smlouvy pro tvrzení, že nárok firmy J. L. na ochranu známky »Sokolín« zanikl, mohl soud v těchto vývodech se zřetelem k jejich formulaci shledati námitku odporující nař. rozhodnutí v tom směru, že ustanovení 1. odst. § 7 nov., o něž se nař. rozhodnutí v podstatě opírá, v daném případě použito býti nemělo, poněvadž J. L. jako někdejší majitel firmy B. a L. se práva na užívání známky č. 1784/Brno, resp. na užívání slova »Sokolín« k označování zboží vzdal. Leč ustanovení § 7 pro toto stanovisko stížnosti neposkytuje po názoru nss-u nijaké opory. Jeho odstavec 1 — ve znění nyní platném — zakazuje registraci známek vymazaných na základě předpisu § 21 lit. a) a b) do dvou let po výmazu pro někoho jiného, než posledního majitele známky, resp. jeho právního nástupce. O tom není sporu, že známka č. 1784 byla vymazána na žádost jejího majitele, tedy podle ustanovení § 21 lit. a). Jest tedy předpoklad, na nějž zákaz 1. odstavce § 7 jest vázán, nepochybně dán. Je-li právní důsledek výmazu známky, provedeného podle § 21 lit. a), pro obor práva známkového v určitém směru positivním předpisem zákonným vymezen, jest touto normou úřad při svém rozhodnutí vázán. Smlouvy mezi stranami sjednané, jichž účelem snad jest zákonné důsledky onoho výmazu modifikovati, bylo by možno uznati za způsobilé, aby byly vzaty za základ rozhodnutí příslušného úřadu správního, jen tehdy, kdyby zákon výslovně nebo podle svého patrného úmyslu přiznal takovýmto soukromým smlouvám přímé účinky pro obor práva veřejného, v daném případě pro použití normy 1. odst. § 7 novely. V striktním znění normy té však takovýto úmysl shledati nelze.
Žal. úřad tedy právem, opíraje své rozhodnutí o předpis § 7, odst. 1 novely k smlouvě, jíž se st-l dovolává, nepřihlédl.
Stížnost na konec uvádí, že bylo povinností úřadu, aby prve než nař. rozhodnutí své vydal, vyzval st-le, aby do určité lhůty podal, žalobu na výmaz známky č. 2200/Brno. Stížnost patrně má na mysli žalobu nikoli na výmaz známky ve smyslu práva známk., neboť žaloba taková byla právě předmětem rozhodnutí žal. úřadu, nýbrž žalobu před řádným soudem na uplatnění nároku, jejž st-l z oné smlouvy vyvozuje. Takovouto povinnost úřadu správního nelze však vyvoditi ani z nějakého positivního předpisu zákonného, ani z všeobecných zásad právních, jimž se pro řízení správní platnost přiznává.
Nss nemohl z uvedených důvodů stížnost v žádném směru uznati za odůvodněnou, pročež ji zamítl.

Citace:

č. 4435. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 443-447.