Č. 4464.

Školství: I. * Vnucený nájem za účelem ubytování správce školy menšinové podle § 7 zák. č. 189/1919 jest přípustný nejen tehdy, když správce nemá vůbec bytu, nýbrž i tehdy, když nemá byt vyhovující. — II. * Jeli nutno zabezpečiti bydlení správce školy menšinové, jest výběr konkrétních místností ponechán volbě úřadu. — III. * Výrazem »vlastní živnost« v § 7 cit. zák. jest rozuměti nejen živnost v užším smyslu podle předpisů živn. řádu, nýbrž vůbec každé povolání, zaměstnání a každý způsob a pramen obživy. — IV. * Podle § 7, posl. odst. cit. zák. ve znění zák. č. 295/1920 platí pro případy vyvlastnění pro menšinovou školu (po př. vnuceného nájmu) analogicky toliko předpisy §§ 11 až včetně 34 železničního zákona vyvlastňovacího z 18. února 1878 č. 30 ř. z., nikoliv také předpis § 35 téhož zákona.
Administrativní řízení: O politické exekuci výroku o vnuceném nájmu.
Řízení před nss-em: K výkladu § 17 zák. o ss.
(Nález ze dne 2. března 1925 č. 4121.)
Prejudikatura: Boh. 2101, 2988, 3078 adm. a j.
Věc: Karel a Františka L. v D. (adv. Dr. V. Klauber z Teplic-Šanova) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran nuceného nájmu místností pro byt správce školy, nepřiznání odkladného účinku a stran exekučního provedení.
Výrok: Nař. rozhodnutí ze 17. srpna 1923 a z 30. října 1923 se zrušují pro nezákonnost; stížnosti do provedení výroku o vnuceném nájmu a do rozhodnutí z 24. ledna 1924 se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Aby se zabezpečilo bydlení správce české školy obecné v D., která je dle § 2 zák. č. 292 ex 1920 ve správě žal. úřadu, byl nař. rozhodnutím ze 17. srpna 1923 vydaným ve shodě s min. vnitra na základě § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. a 9. dubna 1920 č. 295 Sb., pokud se týče § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. a ve smyslu protokolu z 13. července 1923 vysloven nucený nájem pokojů č. 3 a 4 v prvém patře hlavní budovy domu čp. — v D., obrácených k jižní straně, obývaných toho času letními hosty a kuchyně patřící k dosavadnímu bytu správce školy. Dále vysloveno, že pro uschování nábytku vlastníka domu uprázdní správce školy pokoj č. 2, který je pro obývání nezpůsobilým, a že se správci vyhrazuje právo spoluužívati mimo jiné půdy. Při tom přihlížel úřad k tomu, že dosavadní byt správce školy o 1 pokoji a kuchyni jest nedostatečný a jediný pokoj k bytu patřící byl komisí uznán za neobývatelný; dále hleděl úřad k tomu, že vlastník domu nuceným nájmem nebude ohrožen ve svém bydlení, poněvadž má dostatečný byt v přízemí, ani ve své živnosti, ježto se živnost provozuje v místnostech v přízemí. Proti tomuto rozhodnutí směřuje jedna stížnost.
Podáním z 25. září 1923 zažádali st-lé, aby této jejich stížnosti do výroku o vnuceném nájmu byl podle § 17 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 přiznán odkladný účinek. Této žádosti nebylo rozhodnutím z 30. října 1923 vyhověno, ježto nejsou splněny podmínky § 17 cit. zák.; jest v zájmu veřejném, aby správce české školy měl dostatečný a zdravý byt a výkonem výnosu o nuceném nájmu nevzejde nenahraditelná újma vlastníkům domu, jimž zůstane dostatečný počet místností. Proti tomuto rozhodnutí směřuje druhá stížnost.
Podle stvrzení vydaného st-lům k jejich žádosti osp-ou ze 6. prosince 1923 byla politická exekuce nuceného nájmu dne 30. listopadu 1923 provedena. Proti této exekuci směřuje třetí stížnost.
Konečně dalším rozhodnutím z 24. ledna 1924 nevyhověl žal. úřad žádosti st-lů za přiznání odkladného účinku stížnosti podané na nss do rozhodnutí z 30 října 1923; při tom podotkl žal. úřad, že uvedená žádost jest v podstatě bezpředmětnou, poněvadž i kdyby byl přiznán odkládací účinek rozhodnutí z 30. října 1923, nebyli by žadatelé pravděpodobně jinak uspokojeni, poněvadž rozhodnutí ze 17. srpna 1923, vyslovující zábor bytu, jest v moci práva a žádost vlastníků za přiznání odkládacího účinku tohoto rozhodnutí byla již zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí směřuje další (čtvrtá) stížnost.
Rozhoduje o stížnostech uvážil nss takto:
I. Pokud především jde o nař. rozhodnutí ze 17. srpna 1923, kterým byl vysloven nucený nájem, jest uvésti toto:
1. Stížnost v tomto směru mimo jiné vytýká, že správce české školy má ve zmíněném domě již byt o 2 pokojích, že tedy bytu nepotřebuje a že tu jde jen o to, aby mu byl opatřen byt pohodlnější, pro kterýžto účel však prý zábor přípustným není. Stížnost tím popírá splnění základní podmínky, na kterou přípustnost vnuceného nájmu pro ubytování správce školy ve smyslu § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. jest vázána, totiž nutnost zabezpečiti jeho bydlení.
Námitka tato není důvodná. Podle znění úvodních slov § 7 cit. zák. 189/1919 jest nucený nájem — nehledě k jiným podmínkám, o které tu prozatím nejde, přípustný, aby se zabezpečilo ... bydlení správce školy ...« (t. zv. menšinové). Z toho jde ovšem jednak, že předpokladem pro přípustnost vnuceného nájmu jest sice nutnost zabezpečiti bydlení správce, takže nucený nájem není přípustný tam, kde bydlení správce školy jest již zabezpečeno; na druhé straně jde však ze shora uvedené všeobecné dikce zákona, dále z jeho zřejmého účelu (aby totiž usnadněno bylo zakládání a udržování menšinových škol a získání zdatného učitelstva pro ně), jakož i z předpisů zákonů o právních svazcích učitelstva (viz § 28 česk. zem. zák. z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. ve znění zák. z 27. ledna 1903 č. 16 z. z. a § 10, odst. 1 zák. paritního ze 23. května 1919 č. 189 Sb.) upravujících nároky správců škol na byt alespoň o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství, že nutnost zabezpečiti bydlení správce školy může býti dána nejen tehdy, nemá-li správce školy bytu vůbec, nýbrž také, nemá-li bytu vyhovujícího.
Proto jest nucený nájem — jak nss již opětně, tak na př. v nál. Boh. 3078 adm. vyslovil — přípustný též tehdy, je-li dosavadní byt správce školy nevhodný. Když pak v daném případě ze spisů je zřejmo, že správce školy měl dosud byt sestávající toliko z jednoho pokoje a kuchyně (viz § 28 cit. zák. o právních svazcích učitelstva) a že jediný tento pokoj jest podle úsudku komise projeveného v protokole o místním šetření z 13. července 1923, »neobývatelný, poněvadž nemá kamen a pro nedostatek komínu kamna postaviti nelze«, tedy nelze závěru úřadu, že bylo nutno zabezpečiti bydlení správce školy opatřením bytu vyhovujícího, důvodně vytknouti ani nezákonnost ani vadnost. Jest tedy shora zmíněná základní podmínka vnuceného nájmu splněna a námitka stížnosti v tomto směru vznesená bezdůvodná.
2. Dále vytýká stížnost, že nucený nájem není nutný, poněvadž bylo možno místnosti jinde získati, čemuž nasvědčují prý i dvě anonce z novin, které stížnosti přikládá.
Ani tato námitka není důvodná; neboť z důvodů, které nss již opětně, tak na př. v nál. Boh. 2988 adm. rozvedl, jest — má-li zabezpečeno býti bydlení správce školy menšinové — výběr konkrétních místností pro tento účel ponechán volbě úřadu, a nemůže se vlastník reality vnucenému nájmu vyhnouti poukazem na to, že zabezpečení bydlení správce školy bylo by po případě možné také záborem místností jiných.
3. Konečně tvrdí st-lé nezákonnost nař. rozhodnutí z toho důvodu, že prý jím jest ohroženo jejich vlastní bydlení a jejich vlastní živnost, kteréžto tvrzení podrobně provádějí; ve spojení s touto námitkou pak vytýkají st-lé vadnost řízení, poněvadž prý různé důležité okolnosti nebyly náležité vyšetřeny.
V příčině této námitky uvážil soud takto: Podle § 7 cit. zák č. 189/1919 není nucený nájem přípustný tehdy, jestliže jím je »ohroženo vlastní bydlení nebo vlastní živnost« vlastníka; při tom jest — jak zastáváno stálou judikaturou nss-u, viz na př. nál. Boh 702 adm. — otázka, zda ohrožení vlastního bydlení nebo vlastní živnosti nastává, otázkou skutkovou (§ 6 zák. o ss).
a) Porušení svého vlastního bydlení tvrdí st-lé potud, že prý, ač mají podle bytových zákonů nárok na byt o třech pokojích s příslušenstvím a bytu takového vzhledem k churavosti st-le Františka L. také potřebují, jsou nuceným nájmem omezeni na byt menší. V řízení správním uvedli st-lé v tomto směru jednak při místním šetření konaném dne 13. července 1923 podle protokolu o tom sepsaného, že »jim jest k disposici byt v přízemí sestávající ze čtyř místností, z nichž jedna jest kuchyní, druhá místnost ložnicí, třetí spižírnou a čtvrtá místnost skladištěm pro jejich živnost truhlářskou »a že by nuceným nájmem bylo jejich vlastní bydlení ohroženo, jednak uvedli v podání ze 4. srpna 1923, že st-lé jsou 70 resp. 67 roků staří, že mají v přízemku zmíněného domu jeden pokoj (ložnici), 1 kuchyň, spižírnu, čtvrtá místnost že jest skladištěm pro truhlárnu a že v prvém patře obývají 1 pokoj a jeden kabinet, který zároveň slouží k umístění nábytku vyklizeného z obou místností řídícího učitele (pro něhož pak nucený nájem byl vysloven.).
Úřad v nař. rozhodnutí naproti tomu toliko tvrdí, že st-lé nuceným nájmem nebudou ve svém bydlení ohroženi, poněvadž mají dostatečný byt v přízemí; při tom poukazuje nař. rozhodnutí na zmíněný protokol z 13. července 1923, z něhož však toliko jde jednak, že zabírané 2 pokoje v prvém patře »jsou obývány letními hosty«, jednak, že st-lé mají byt v přízemí.
Ani tímto protokolem ani nař. rozhodnutím nejsou vyvráceny námitky st-lů co do ohrožení jejich vlastního bydlení; neboť není tím ani prokázáno, že by údaj st-lů o tom, jak se používá místností v přízemí resp. že jen jedna z těchto místností slouží jako pokoj, byl nesprávný, ani tím není vyvráceno jejich tvrzení ( v podání ze 4. srpna 1923 přednesené), že obývají v prvém patře 1 pokoj a jeden kabinet; zejména není toto poslední tvrzení vyvráceno údajem o letních hostech, poněvadž z tohoto údaje protokolu jde jenom — st-li ostatně nepopřená — okolnost, že v letních měsících pronajímají pokoje v prvém patře letním hostům, nejde z toho však, že by st-lé pokojů těch v ostatní době roční nepoužívali pro sebe. Když pak skutečně podle zák. o bytové péči platného v době vydání nař. rozhodnutí (zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb.) st-lé mohli také míti byt o třech pokojích s příslušenstvím, nelze shledati, že by závěr žal. úřadu o tom, že nuceným nájmem oněch 2 pokojů není ohroženo vlastní bydlení st-lů, spočíval na bezvadně zjištěné skutkové podstatě. Naopak je nař. rozhodnutí v tomto směru stíženo podstatnou vadností ve smyslu § 6 zák. o ss.
b) Pokud pak jde o ohrožení vlastní živnosti st-lů, uvádí stížnost, že ohrožení to jest dáno tím, že jednak se vyhražuje správci školy spoluužívání půdy, které je však třeba jako skladiště furnitur, dřev a jinakého materiálu, jednak, že nuceným nájmem je ohrožena existenční možnost st-lů, kteří jsou prý odkázáni na pronájem oněch místností v prvém patře letním hostům. V tomto směru jest uvésti toto:
St-lé sami uvádějí, že svoji truhlářskou živnost odevzdali svým synům a že tedy živnosti té již neprovozují; ale pak nejsou oprávněni namítati nyní ohrožení živnosti truhlářské (tedy živnosti svých synů), pokud jde o spoluužívání půdy, neboť před nss-em může st-l podle § 2 zák. o ss hájiti jenom práv svých, nikoliv práv osob jiných.
Jinak jest tomu však, pokud jde o pronajímání zabíraných místností v prvém patře letním hostům. Nss vyslovil již opětně, tak na př. v nál. Boh. 2101 adm., právní názor, že slovem »živnost« v § 7 zák. č. 189/1919 nutno rozuměti nejenom živnost v užším smyslu podle předpisů živn. řádu, nýbrž vůbec každé povolání, zaměstnání, každý způsob a pramen obživy. St-lé tvrdili již ve správním řízení, že v době letní pronajímají svůj byt letním hostům a je tento stav také potvrzen nálezem komise samé, která rovněž zjistila, že zabírané pokoje jsou obydleny letními hosty. Ostatně musilo komisi i žal. úřadu též býti známo, že pronajímání bytů letním hostům v místě toho druhu, jakým je D., jest obvyklým a významným pramenem výživy místního obyvatelstva.
Touto stránkou věcí se žal. úřad vůbec nezabýval a vůbec nezkoumal, zda nuceným nájmem oněch 2 pokojů »živnost« st-lů v tomto smyslu je nebo není ohrožena; zůstala tedy skutková podstata také v tomto podstatném bodě neúplnou, což bylo zřejmě způsobeno tím, že žal. úřad má podle znění nař. rozhodnutí za to, že živností jest v daném případě rozuměti jen truhlářskou živnost, tedy živnost ve smyslu živn. řádu, kterou dříve provozoval st-l a kterou nyní provozují jeho synové, kterážto živnost ovšem v prvém patře provozována není. Neúplnost skutkového zjištění v tomto směru spočívá tedy na nesprávném právním názoru o významu slov »vlastní živnost« v § 7 zák. č. 189/1919, pročež bylo nař. rozhodnutí ze 17. srpna 1923 zrušiti podle § 7 zák. o ss a to v celém rozsahu — poněvadž zábor kuchyně již dosud správcem školy užívané a výhrada spoluužívání půdy (a ostatního příslušenství) jsou jenom důsledkem záboru oněch dvou pokojů v prvém patře a se záborem těchto dvou pokojů tvoří jeden celek.
II. V příčině stížnosti do rozhodnutí z 30. října 1923 uvážil soud takto:
Nař. rozhodnutí ze 17. srpna 1923 o vnuceném nájmu nabylo, jakožto rozhodnutí poslední stolice správní, ihned svým doručením st-lům právní moci.
Stížnost proti tomu podaná neměla podle § 17 zák. o ss sama o sobě odkladný účinek. Podle cit. paragrafu může však strana žádati u správního úřadu za přiznání odkladného účinku a má úřad odklad povoliti, jestliže »veřejné ohledy neprodlené provedení« rozhodnutí správního úřadu, proti němuž stížnost směřuje, nepožadují« a »jestliže by straně tímto provedením vznikla nenahraditelná újma«.
Z tohoto znění nař. rozhodnutí jest zřejmo, že úřad — nehledě k druhé podmínce stran nenahraditelné újmy — se spokojil výrokem, že opatření bytu pro správce školy jest v zájmu veřejném; to však podle shora uvedeného znění § 17 zák. o ss není podmínkou pro nepovolení odkladu, nýbrž jest to jenom — ve smyslu § 7 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 Sb. resp. § 109, odst. 1 ústavní listiny — podmínkou omezování vlastnického práva vnuceným nájmem; okolnost tato, že je ve veřejném zájmu, aby správce školy měl vhodný byt, může tudíž odůvodňovati výrok o vnuceném nájmu, neodůvodňuje však ještě zamítnutí žádosti za odklad, kteréžto zamítnutí jest naopak podle zřejmého znění § 17 zák. o ss (nehledě k druhé shora zmíněné podmínce) přípustné jenom, žádají-li veřejné ohledy neprodlené provedení výroku o vnuceném nájmu. Jedno a druhé však není totožné, naopak jest zcela dobře možný případ, že veřejný zájem sice žádá, aby pro správce školy byl opatřen byt, že však nutnost ta není tak naléhavá, aby veřejný zájem nedopouštěl odklad až do vyřízení stížnosti podané na nss do výroku o vnuceném nájmu. Žal. úřad tedy svým druhým nař. rozhodnutím vůbec nezodpověděl rozhodnou otázku, zda veřejné ohledy neprodleného provedení výroku o vnuceném nájmu požadují nebo ne, a je tudíž i toto jeho rozhodnutí stíženo vadou podstatnou, která — jsouc rovněž způsobena nesprávným právním názorem co do podmínek nepovolení odkladu — vedla nss ke zrušení též tohoto rozhodnutí podle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba zkoumati, zda byla nebo nebyla splněna druhá podmínka pro nepovolení odkladného účinku (co do otázky nenahraditelné újmy).
III. Pokud jde o stížnost do nuceného provedení vnuceného nájmu, jest uvésti toto:
Jak již shora ad II. podotčeno, nabyl výrok žal. úřadu o vnuceném nájmu ze 17. srpna 1923 jako rozhodnutí poslední stolice správní ihned svým doručením st-lům formální právní moci a stal se vykonatelným; na tom nezměnilo dle toho, co shora řečeno sub II., podle § 17 zák. o ss nic podání stížnosti na nss, a mohl tedy výrok o vnuceném nájmu tím spíše býti vykonán, když žádost st-lů za přiznání odkladného účinku byla nař. rozhodnutím z 30. října 1923 zamítnuta. Úřad byl tedy dne 30. listopadu 1923 oprávněn přikročiti k nucenému výroku o vnuceném nájmu.
Stížnost tomuto výkonu vytýká nezákonnost z toho důvodu, že dle § 35 železn. vyvlastňovacího zákona z 18. února 1878 č. 30 ř. z. nucený výkon jest jen tehdy přípustný, je-li prokázáno, že příslušný vyvlastnitel svoje závazky co do zjištění odškodného splnil a poněvadž prý předpisy tohoto zákona platí též pro řízení podle zákona č. 189 ex 1919.
Tato námitka není důvodná. Neboť — nehledě ani k otázce, zda předpisu § 7, posl. odst. zák. č. 189 z r. 1919 ve znění zák. č. 295/20, mluvící jen o »řízení vyvlastňovacím« (nikoliv též o vnuceném nájmu), lze vůbec použíti na případy nuceného nájmu podle 1. odst. § 7 (a contr. vyvlastnění podle 2. odst. téhož §), platí podle § 7, posl. odst. zák. č. 189/19 ve znění zák. č. 295/20 na případy vyvlastnění dle těchto zákonů jenom předpisy §§ 11 až včetně 34 zák. železničního z 18. února 1878 č. 30 ř. z., nikoliv však také ještě stížností dovolávaný předpis § 35 posléz uvedeného zákona.
Právní názor tento vyslovil nss již opětně, tak na př. v nál. Boh. 2988 adm.
Na přípustnosti nuceného výkonu výroku o vnuceném nájmu nemůže ovšem měniti také nic ta okolnost, že se tímto nynějším nálezem nss-u obě rozhodnutí žal. úřadu ze 17. srpna a z 30. října 1923 ruší pro nezákonnost. Neboť vykonatelnost výroku o vnuceném nájmu nutno ovšem posuzovati podle právního stavu, jaký tu byl v době výkonu, a v oné době — 30. listopadu 1923, — výrok o vnuceném nájmu — jak již rozvedeno — vykonatelným byl.
Je tedy stížnost do tohoto výkonu bezdůvodná.
IV. Bezdůvodnou jest konečně též stížnost čtvrtá.
Jak již uvedeno ad II. a III. mohl výrok o vnuceném nájmu dne 30. listopadu býti vykonán; podání stížnosti do výroku z 30. října 1923 samo o sobě nemělo podle 1. věty § 17 zákona o ss za následek, že by nepřiznání odkladného účinku rozhodnutí meritornímu ze 17. srpna 1923 nemohlo se ihned prakticky projeviti tím, aby meritorní onen výrok byl vykonán.
Výrok ten se také dne 30. listopadu 1923 stal, a to jak uvedeno sub III. za tehdejšího právního stavu právem.
Právem proto také žal. úřad ve svém rozhodnutí z 24. ledna 1924 prohlásil žádost st-lů z 20. prosince 1923 (tedy podanou po provedeném výkonu) za bezpředmětnou a žádosti té nevyhověl, a nelze shledati nějaké porušení práv st-lů ve smyslu § 2 zák o ss v tom, když žal. úřad tuto žádost blíže se stanoviska druhé věty § 17 zák. o ss nezkoumal. Neboť výkonu schopný byl podle povahy věci jenom výrok meritorní (ze 17. srpna 1923), jen o odklad výkonu tohoto výroku mohlo se tudíž jednati a jen tento výrok byl také 30. listopadu 1923 proveden. Nepovolení žádaného odkladu výkonu výroku ze 17. srpna 1923 však, které se stalo rozhodnutím z 30. října 1923, nebylo schopno ani výkonu ani odkladu.
Z těchto úvah bylo rozhodnouti, jak v enunciátě uvedeno.

Citace:

Č. 4464. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 502-508.