Č. 4732.Horní právo.— Administrativní řízení: Rozhodčí soudy hornické rozhodují podle zák. č. 145/1920 s konečnou platností; báňským úřadům nepřísluší dohlédací právo nad těmito soudy.(Nález ze dne 25. května 1925 č. 10 764/24.) Věc: Firma K., akc. společnost, podnikatelství staveb v Praze proti báňskému hejtmanství v Praze o odepření instančního rozhodování.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Rozsudkem hornického rozhodčího soudu v Mostě z 11. září 1923, vydaným na základě § 2 zák. z 25. února 1920 č. 145 Sb. a § 2 č. 3, odst. 5 vl. nař. z 13. července 1920 č. 434 Sb., byla stěžující si firma uznána povinnou vydati Josefu N., provisionistovi v T., deputátní uhlí ve výměře roční 41 q. Proti rozsudku tomu podala st-lka »námitky« k min. veř. prací, v nichž uplatňovala jednak nepříslušnost hornického rozhodčího soudu k rozhodování předmětného sporu, jednak vadnost řízení i nezákonnost výroku meritorního. Rev. báňský úřad v Mostě, jemuž námitky tyto k dalšímu opatření postoupeny, výměrem ze 14. ledna 1924 vyrozuměl st-lku, že podle § 2 zák. č. 145/1920 rozhodčí soud hornický rozhoduje s konečnou platností, že proto není žádného opravného prostředku proti jeho rozhodnutí, a nemá tudíž rev. báňský úřad možnosti k dalšímu zakročení. Odvolání z výměru toho podané zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím z důvodů ve výměru tom uvedených.Stížnost do rozhodnutí toho podanou neuznal nss důvodnou.Pokud se st-lka domáhala instančního přezkoumání rozsudku rozhodčího soudu, právem poukázal žal. úřad na § 2 tehdy platného zák. č. 145/20, dle něhož hornické rozhodčí soudy rozhodují s konečnou platností a jest proto proti rozhodnutí jejich každý další řádný opravný prostředek vyloučen.Pokud st-lka uplatňovala nepříslušnost rozhodčího soudu k vydání sporného rozsudku a tím naprostou zmatečnost jeho, mohl by z tohoto důvodu nadřízený úřad — pokud jest ovšem nadán dozorčí mocí nad dotyčným soudem — odstraniti takovýto naprosto zmatečný akt. Leč nehledě k tomu, že na vydání takovéhoto dohlédacího výroku stranám právní nárok nepřísluší a že již z toho důvodu by stížnost k nss byla nepřípustná pro nedostatek porušení subj. práva ve smyslu § 2 zák. o ss, nemohly v daném případě báňské úřady vůbec takovýmto způsobem zakročiti, poněvadž jim ani shora cit. zákonem č. 145/20 ani nějakou jinou platnou normou právo dohlédací nad hornickými rozhodčími soudy svěřeno nebylo.Z důvodů těch slušelo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž bylo nss-u zabývati se také meritorními námitkami čelícími proti výroku hornického rozhodčího soudu.