Č. 4508.

Řízení před nss-em. — Státní zaměstnanci: I. * Stížnost proti nejmenování respicientem pohraniční finanční stráže dle § 7, odstavce 4 vládního nařízení z 18. října 1923 č. 201 Sb. nelze odmítnouti jako nepřípustnou dle § 3 lit. f) zák. o ss. — II. * Služba legionářská, po rozumu zákona č. 462/1919 ztrojnásobněná, započítává se do »skutečné služby u pohraniční finanční stráže« při jmenování dle odst. 4 § 7 cit. nař., nikoli však do »hraniční služby« rozhodné pro hraniční přídavek dle § 8 cit. nař.
(Nález ze dne 12. března 1925 č. 5033.)
Věc: Josef M. v P. (adv. Dr. Viktor Svoboda z Prahy) proti ministerstvu financí .(fin. kom. Dr. K. Koukal) stran hraničního přídavku a jmenování respicientem.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud odmítá nárok st-lův na jmenování respicientem pohraniční stráže, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l slouží u pohraniční finanční stráže od 25. července 1920. Jeho předchozí legionářská služba počítána trojnásobně dle nař. č. 151/1920 činí 5 roků a 6 měsíců. Při provádění vl. nař. z 18. října 1923 č. 201 Sb. byl dekretem zfř. v Praze z 19. prosince 1923 jméno- ván naddozorcem pohraniční finanční stráže a byl mu přiznán hraniční přídavek ročních 300 Kč podle § 8 č. 2 lit. A tohoto nařízení. Do tohoto rozhodnutí podal stížnost k zfř, uplatňuje, že při jmenování resp. při přiznání hraničního přídavku měl býti vzat zřetel na jeho legionářskou službu. Dovolával se § 7 č. I., odst. 4, § 8 č. II. lit. A a § 16 nař. č. 201/1923 a § 1 zák. č. 462/1919 a čl. I. nař. č. 151/1920 a rozhodnuti nss Boh. 1631 adm. a žádal, aby byl se zřetelem na svou započtenou službu legionářskou 5 let a 6 měsíců jmenován respicientem pohraniční finanční stráže, a aby mu byl poukázán vyšší hraniční přídavek ve smyslu § 8 č. 2 lit. A cit. nař. č. 201/1923. Zfř nevyhovělo stížnosti té rozhodnutím z 11. března 1924 z důvodu, že nelze započítati dobu ztrávenou v legiích do doby předepsané podle § 7-1. odst. 4 nař. č. 201/1923 k dosažení titulu respicienta pohraniční finanční stráže, ježto dle cit. § jest rozhodnou pro jmenování pouze skutečná služba u pohr. fin. stráže. Rovněž do nároku na hraniční přídavek podle § 8 č. 2 A cit. nař. nelze započítati zmíněnou legionářskou službu, ježto hraniční přídavek podle cit. § patří pouze za hraniční službu, t. j. za úkony pohrán, fin. stráže v pohraničním pásmu a dle § 15, odst. 3 cit. vl. nařízení se ztrácí, přestoupí-li podúředník legionář do služby manipulační nebo kancelářské u finančních úřadů.
Z tohoto vyřízení podal st-l odvolání, jemuž žal. min. nař. rozhodnutím nevyhovělo, jelikož podmínkou nároku na hraniční přídavek ve smyslu § 8 č. 2. lit. A nař. č. 201/1923 jsou služební úkony pohrán, fin. stráže v pohraničním pásmu, vyjímajíc službu v podnicích stálému dozoru důchodkovému podrobených, a ježto podmínkou pro jmenování naddozorce pohrán, fin. stráže respicientem je bodem 4 čl. I. § 7 cit. nař. stanovena skutečná služba pouze u pohr. fin. stráže ztrávená . . . Rozhoduje o stížnosti uvážil nss vzhledem k vývodům jejím především, že zde nejde o stížnost do jmenovacího aktu ve smyslu § 3 lit. f) zák. o ss, která by byla nepřípustnou, nýbrž že st-l uplatňuje určité nároky z nař. č. 201 z r. 1923 a ze zák. č. 462 z r. 1919 tvrdě, že nař. rozhodnutím byly nezákonně porušeny, takže soud po rozumu § 2 cit. zák. jest povolán zkoumati meritum věci.
Ve věci samé řídil se nss těmito úvahami:
V tomto sporu třeba rozlišovati: 1. st-lem uplatňovaný nárok na jmenování respicientem, 2. jeho domnělý nárok na vyšší hraniční přídavek ve smyslu nař. č. 201/1923.
ad 1. Dle § 7, odst. 4 cit. nař. budou naddozorci jmenováni respicienty po celkem 8 lete skutečné službě u pohraniční finanční stráže a při nejméně dobré kvalifikaci. St-l dovozuje, že službu, kterou ztrávil v legiích, ztrojnásobněnou po rozumu § 1 zák. č. 462/1919, jest považovati za takovou skuteč. službu u pohr. fin. stráže, jak ji má na mysli cit. předpis § 7 nař. č. 201/1923. Žal. úřad jí této povahy odpírá, maje za to, že podmínkou pro jmenování respicientem pohr. fin. stráže jest skutečná služba ve sboru pohr. fin. stráže, tedy služba zvláště kvalifikovaná. S tímto výkladem citovaného předpisu nelze souhlasiti. Dle § 1 zák. č. 462/1919 počítá se služba ztrávená v čsl. legiích všem legionářům trojnásobně do služby i výslužby. Ustanovení to rozvedlo nař. č. 151/1920, stanovíc v čl. I., že služba ztrávená v čsl. legiích počítá se všem legionářům bez rozdílu, ku které kategorii zaměstnanců ná- ležejí, tronásobně do služební doby dle § 37 sl. pragmatiky, rozhodné pro určení služ. pořadí v příslušné hodn. třídě, jmenováním nabyté, dále do postupu do vyšších stupňů platových i do postupu časového, konečně pro dosažení starobních přídavků a pro odůvodnění nároků na pensi, jakož i pro vyměření požitků pensijních.
Jak rozuměti těmto normám, vyložil nss již ve svém, také stížnosti cit. nál. Boh. 1631 adm. v ten smysl, že výrazu »do služby« nelze rozuměti jnak, nežli že se služ. doba v legiích, ztrojnásobněná, má počítati jako efektivní služba pragmatikální všude tam, kde služ. doba jest podmínkou nějakých výhod a práv. Dodal pak v nál. Boh. 2091 adm., že doba služby v legiích ztrávená se klade na roven oné době, která byla v dotyčné třídě a v dotyčném odvětví skutečně ztrávená a že tím, že nař. č. 151/1920 v mezích zák. č. 462/19 prohlásilo legionářskou dobu za paritní oné služ. době efektivní, kterou má na mysli § 37, odst. 1. služ. pragm., byla přivoděna změna resp. doplnění § 37 a rovněž §§ 50, 51 a 61, které berou za základ služ. dobu efektivní čili skutečně ztrávenou. Na názoru v těchto nálezech vysloveném trvá nss i v tomto případě.
Důsledek toho jest, že legionářskou službu st-lovu — jež nesporně obnáší 5 roků a 6 měsíců — jest považovati za skutečnou službu pohr. fin. stráže, jak ji má na mysli § 7 odst. 4 nař. č. 201 z r. 1923, když poskytuje naddozorcům nárok na jmenování respicienty. Názor žal. úřadu, že stanovením »skutečné služby u pohraniční finanční stráže« má § 7 odst. 4 na mysli nikoli pouhé trvání služby (služební dobu), nýbrž zvláštní kvalifikaci služby, nemá opory v cit. normě. Neboť, aby někdo dosáhl jmenování respicientem, jest potřebí splnění předpokladů dvou: předně určité služ. doby a za druhé určité kvalifikace. Pro tento druhý předpoklad ovšem nepřichází legionářská služba v úvahu vůbec; avšak pokud se týče předpokladu prvého, totiž délky služby, přichází legionářská služba, jak již svrchu uvedeno, plně k platnosti.
Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud nepřihlédlo ke skupině legionářské při jmenování
st-lově dle § 7 cit. nař., zrušiti jako nezákonné.
ad 2. Jinak se však věc má, pokud jde o hraniční přídavek. Předpokladem pro výměru hraničního přídavku není »služební doba« nebo »skutečná služební doba«, nýbrž »hraniční služba«. Stanoví totiž stížností i nař. rozhodnutím dovolávaný § 8, odst. 1. č. 2 lit. A cit. nař. č. 201/1923, že úředníci i podúředníci pohr. fin. stráže obdrží za hraniční službu do pensijní základny jako služné započítatelný hraniční přídavek a to: a) v 1 až 4 roce hraniční služby 300 Kč b) v 5 až 7 roce hraniční služby 480 Kč, c) v 8 až 10 roce hraniční služby 660 Kč atd.
Co jest rozuměti hraniční službou, stanoví následující odstavec téhož §, jenž zní: »Hraniční službou rozuměti jest veškeré služební úkony pohr. finanční stráže v pohraničním pásmu vyjímaje službu v podnicích stálému důchodkovému dozoru podrobených«. Nárok na hraniční přídavek a jeho výměru jest tudíž podmíněn konáním určitých zde blíže vytčených služebních úkonů, tudíž určitou zvláště kvalifikovanou činností a nikoli služ. dobou jako takovou. Tomu svědčí i § 15, odst. 3 nař., dle něhož příslušníci pohraniční stráže pozbývají nároku na získaný hraniční přídavek, jsou-li převzati na místa manipulační a kancelářská u finančních úřadů a § 8, 1 č. 2 A posl. odst., dle něhož se pro vyměření hraničního přídavku nepočítají doby přerušení hraniční služby, vyjma dobu nemoci neb normální dovolené.
Z těchto úvah jest zřejmo, že podmínkou pro nárok a výměru hraničního přídavku není efektivní služba, o níž bylo shora jednáno při výkladu zákona legionářského, nýbrž určité služ. úkony a doba jich trvání. Avšak pak nemůže stížnost ze zák. č. 462 ex 1919 a nař. č. 151 ex 1920 odvozovati nárok na vyšší hraniční přídavek. Ježto normy tyto ani na nárok ani na výměru hraničního přídavku vlivu nemají, nelze shledati, že by byl rozpor mezi zákonem č. 462 z r. 1919 a ustanovením § 8 cit. nař. č. 201 z r. 1923. Bylo proto stížnost v tomto bodě jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Č. 4508. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 596-599.