Č. 4410.

Učitelstvo: * »Služným, se suplovaným úřadem učitelským systemisačně spojeným« ve smyslu § 6 substitučního normálu z 3. června 1839, sb. pol. zák. svazek 67 č. 63, jest při učitelském místě na veřejné škole národní na Moravě za platností zákona paritního č. 274/1919 vždy služné podle 11. hodn. třídy státních úředníků (prvé platové stupnice).
(Nález ze dne 14. února 1925 č. 2914).
Věc: Raimund W. a spol. ve F. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o substituční poplatky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Správa obecné školy ve F. oznámila zprávou z 25. června 1920, že pro onemocnění učitele Konstantina G. musilo v době od 27. listopadu 1919 do 1. dubna 1920 vyučování v páté třídě 2. oddělení býti obstaráno supletorně učiteli Raimundem W., Rudolfem K., a učitelkami Selmou G., Bedřiškou Sch. a Leopoldinou P.
Zšr v Brně rozhodnutím ze 16. prosince 1920 uznala, že jmenovaným učitelským silám na základě § 6 č. 1 a 5 substitučního normálu z 3. června 1839, sb. pol. zák. svazek 67, přísluší substituční poplatky, že však výměra těchto poplatků dle § 6 1. odst. cit. normálu má se státi podle ročního služného 11. hodn. třídy 1. plat. stupně, t. j. 2808 K a nikoliv podle správou školy navrženého ročního služného učitele suplovaného per 5208 K. Dle toho byly st-lům substituční poplatky vyměřeny.
Rekurs st-lů, kterým se domáhali substitučního platu vyměřeného podle 1. plat. stupnice 11. hodn. třídy, byl nař. rozhodnutím zamítnut jako neodůvodněný, ježto st-lům nelze přiznati právního nároku na vyměření substitučního příplatku v žádané výši.
O stížnosti uvážil nss takto:
Na sporu jest jedině otázka, zda za základ vyměření substitučních poplatků st-lům povolených má býti vzato služné prvé platové stupnice 11. hodnostní třídy nebo služné prvé platové stupnice 9. hodnostní třídy. Úřad zastává názor prvnější, st-lé tvrdí, že výměra se má státi podle 9. hodn. třídy, poněvadž učitel jimi suplovaný požíval požitků podle 9. hodn třídy.
Obě strany při tom vycházejí z toho, že normou, podle níž otázku tu jest posuzovati, jest substituční normál vydaný dekretem dvorské komise studijní z 3. června 1839 (Sb. polit. zák. sv. 67 č. 63).
Podle § 6 tohoto normálu vyměří se substituční poplatek percentuální sazbou (která tu na sporu není) z onoho služného, které je systemisačně spojeno se suplovaným úřadem učitelským v nejnižším stupni služného (desjenigen Gehaltes, welcher mit dem supplierten Lehramte in der untersten Gehaltsstufe systemmässig verbunden ist).
Již z této dikce, zejména ze slov »úřad učitelský« a »systemisačně« jest zjevno, že pro vyměření substitučního platu nemá rozhodovati služné, kterého snad dočasný držitel určitého úřadu učitelského, o jehož suplování jde, požívá, nýbrž ono služné, které organisačně se suplovaným místem je spojeno. Tento stav odpovídá též základní výstavbě substitučního normálu, který již podle svého nadpisu a podle úvodu § 1 (»Substituční normál při suplování učitelských úřadů« a »k ustanovení... substituta.. při úřadech učitelských se přikročí) upravuje suplování učitelských úřadů (míst) a nikoliv suplování učitelů. Nerozhoduje tu tudíž, jakého služného suplovaný učitel subjektivně požíval, nýbrž jaké služné jest objektivně spojeno s místem suplovaným. Za tohoto stavu věci netřeba také zkoumati, zda substituční normál výrazem »nejnižší stupeň služného« míní skutečně nejnižší stupeň služného uvnitř příslušné hodnostní (dříve dietní) třídy — viz též stížností dovolávaný § 62. politického zřízení školního, dekret dvorské kanceláře ze 14. srpna 1805 č. 16658 resp. z 12. května 1806 (Sbírka politických zákonů Františka II., svazek 26, č. 39) anebo nejnižší služné vůbec, zda tedy činí se tu vědomě rozdíl mezi třídou hodnostní resp. dietní a stupnicí platovou, nýbrž stačí zkoumati, zda a který »nejnižší stupeň služného« v daném případě se suplovaným místem byl spojen.
V rozhodné době (27. listopadu 1919 — 1. dubna 1920) byly platové poměry učitelstva již upraveny zákonem z 23 května 1919 č. 274 Sb. (který nabyl účinnosti dnem 1. listopadu 1918).
Podle čl. 2. paritního zákona požívají učitelé veřejných škol národních »služebních příjmů, rovných oněm, které náležejí státním úředníkům souhlasného předběžného vzdělání v příslušných hodnostních třídách a skupinách.« »Zařadění učitelů do platů vyměřených.... na základě hodnostních tříd« (§ 1, odst. 1 par. zák.), jakož i »postup do vyššího stupně služného v stejné hodnostní třídě (t. zv. postup platový, § 4 parit. zák.) jakož i postup do platů nejblíže vyšší hodnostní třídy« (t. zv. postup časový, § 5 par. zák.) děje se podle cit. a dalších ustanovení par. zákona v podstatě (nehledě k požadavku zkoušky způsobilosti — § 16, kvalifikace — § 4, odst. 1, § 5, odst. 3 a pod.) odložením určitých období časových.
Z uvedeného jde, že za zákonného stavu utvořeného zákonem paritním žádné učitelské místo není objektivně zařazeno do určité hodnostní třídy ani do určitého platového stupně, nýbrž že toliko jednotlivý učitel nabývá služného — vyměřeného podle hodnostních tříd a stupnic služného, platných pro státní úředníky — subjektivně tím, že určité předpoklady, zejména odsloužení určité doby v jeho osobě jsou splněny. Není tedy učitel ani původně jmenován ani později povyšován do určité hodn. třídy nebo platového stupně.
Z uvedeného zřejmo, že přímé použití doslovného výkladu shora uvedených slov substitučního normálu (onoho služného, které je systemisačně spojeno se suplovaným úřadem učitelským v nejnižším stupni služného) na učitelstvo národních škol podle právního stavu utvořeného zákonem paritním vůbec možné by nebylo, poněvadž právě, jak již uvedeno, žádné místo učitele veřejné školy národní není systemisačně zařazeno do určité hodnostní třídy, jak tomu naopak je při jiných kategoriích učitelstva ve službě státní stojícího (kde na příklad místo ředitele střední školy jest systemisačně zařazeno do 6. třídy hodn., viz čl. 7. § 13 zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb.), místo profesora střední školy do 9. třídy hodnostní (čl. 7. § 7 zák. č. 541/1919, § 39 služ. pragmatiky z 28. července 1917 č. 319 ř. z. a předpisy starší). Proto nutno předpis ten pro učitelstvo národních škol vykládati podle úmyslu jeho.
Ze shora uvedené textace tohoto předpisu jest zřejmý úmysl jeho — jak již naznačeno — ten, aby plat substituta byl vyměřen podle minimálního služného, kterého každý držitel suplovaného místa bez ohledu na zvláštní osobní svoje poměry a zejména na svoji snad již odslouženou dobu služební míti musí. Tomu nasvědčuje kromě toho též ta okolnost, že předpis § 6 substitučního normálu platí pro případy substituce v § 1 uvedené, a to jak pro případ dočasného zaneprázdnění držitele učitelského místa (§ 2), tak pro případ skutečného uprázdnění učitelského místa (č. 1).
Posuzuje-li se případ použití substitučního normálu na substituci na veřejné škole národní s hlediska tohoto, pak nutno dospěti k závěru, že za služné systemisačně spojené s místem učitele národní školy lze pokládati jen ono služné, které každý držitel místa učitelského bez ohledu na svoje subjektivní poměry (zejména na subjektivně odslouženou dobu služební) míti musí.
Tímto služným pak jest ve smyslu čl. 2, dále § 1, odst. 1 zák. paritního — služné dle 11. hodn. třídy státních úředníků a nejnižším platovým stupněm ve smyslu § 6 substit. normálu tedy v příčině substituce na veř. škole národní vždy nejnižší platová stupnice 11. třídy hodn., bez ohledu na to, zda a které vyšší služné jednotlivý držitel místa učitelského (o jehož suplování jde) podle osobních předpokladů v jeho osobě splněných individuelně má.
S touto zásadou se shoduje stanovisko žal. úřadu v nař. rozhodnutí zaujaté a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4410. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 400-402.