Č. 4526.

Zajištění bytu:* Výpověď daná majitelem domu ve smyslu § 1 zák. o ochraně nájemníků z 25. dubna 1924 č. 85 Sb. brání zajištění bytu podle § 13 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. ve znění zák. z 26. dubna 1923 č. 87 Sb.
(Nález ze dne 17. března 1925 č. 5232.)
Věc: Manželé Samson a Helena W. a Vilém a Sáli R. v Brně (adv. Dr. Ad. Grunfeld z Brna) proti zemské správě politické v Brně o zajištění bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem ze 17. července 1924 uvědomila zsp. v Brně manžele R-ovy, že hodlá zajistiti v jejich domě v B. byt obývaný 19. srpna 1922 účetním radou Františkem O. a uprázdnivší se služebním jeho přeložením do K. pro státního zaměstnance jiného. V námitkách svých uplatňovali stěžující si manželé R-ovy, že zajištění není přípustné, ježto dali dosavadnímu nájemníku Františku O. výpověď a soud usnesením z 5. června 1924 vyslovil, že výpověď se připouští a nájemníku se ukládá, aby byt do 30. června 1924 vyklidil, čímž byl nájemní poměr rozvázán.
Nař. rozhodnutím z 23. září 1924 zajistila zsp podle § 13 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. ve znění zákona z 26. dubna 1923 č. 87 Sb. v domě st-lů uvedený byt ve prospěch vrchního poštmistra Josefa Z. V důvodech uvedeno, že k námitce vlastníků domu, že dali nájemníku se svolením soudu výpověď, nelze přihlížeti, protože podle výslovného ustanovení § 13 cit. zák. jest pouze výpověď daná nájemcem zajišťovaného bytu překážkou zajištění.
Když pak vrchní poštmistr Josef Z. sdělil, že dům přešel mezitím 12. srpna 1924 do knihovního vlastnictví manželů Samsona a Heleny W., oznámila zsp výnosem z 19. září 1924 nabyvatelům domu, že hodlá zajistiti v jejich domě byt po nájemníkovi O. a po podání námitek manželi W-ovými nařídila, aby výnos z 23. září 1924 byl doručen i nabyvatelům domu s podotknutím, že jejich námitky jsou nezávazné, zejména proto, že vlastník domu neobdržel před zajištěním z bytu výpověď, nýbrž sám nájemní poměr jednostrannou výpovědí rozvázal.
Zajišťovací rozhodnutí z 23. září 1924 bylo manželům
R-ovým doručeno 24. září 1924, manželům W-ovým 15. října 1924, nucené vyklizení bytu bylo soudně provedeno 24. září 1924.
Do rozhodnutí z 23. září 1924 směřují stížnosti jak manželů R-ových tak manželů W-ových, o nichž uvážil nss toto:
St-lé namítají, že zajištění jest z toho důvodu nezákonné, ježto se stalo opožděně. Dle náhledu stížnosti nelze totiž zajistiti byt, obývaný dotud státním zaměstnancem, dal-li majitel domu státnímu zaměstnanci výpověď se svolením soudu a soudní rozhodnutí stalo se pravoplatným, než zajišťovací rozhodnutí bylo vlastníku domu doručeno. Stížnosti opírají tento svůj názor zřejmě o § 13 cit. zák., dle něhož jest přípustné za- jištění bytu pouze tehdy, bylo-li zajišťovací opatření doručeno vlastníku domu nebo jeho zástupci dříve, než obdržel výpověď z bytu. V této příčině jest uvážiti toto:
Zákon o mimořádných opatřeních bytové péče má v § 13 na zřeteli pravidelný případ, kdy státní zaměstnanec dal výpověď z bytu dříve, než úřad byt zajistil pro zaměstnance jiného.
Podle ustálené judikatury tohoto nss-u, vyslovené v četných nálezech (srvn. na př. nál. Boh. 2202, 2197, 3396, 3407, 3581 adm. a jiné), nespočívá časová mez, stanovená pro zajištění bytu pouze ve výpovědi dané dosavadním nájemcem, nýbrž jest zajištění nepřípustno i tehdy, když nájemní poměr byl zrušen jiným způsobem než právě výpovědí, tedy na př. obapolnou dohodou stran nebo faktickým vyklizením bytu. Zákon zamýšlí zmíněným opatřením chrániti vlastníka domu potud, aby p o rozvázání nájemního poměru buď výpovědí jednostrannou neb obapolnou dohodou mohl s bytem tím dále disponovati a nemusil čekati, zda a kdy se úřad rozhodne byt zajistiti.
Tato ratio legis mluví pro to, aby i výpověď vlastníkem domu daná se svolením soudu pokládána byla za onu časovou mez, až do které úřad zajištění může vysloviti, a že výpověď daná majitelům domu ve smyslu § 1 zák. o ochraně nájemníků z 25. dubna 1925 č. 85 Sb. brání zajištění bytu podle § 13 zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 87/1923.
V daném případě není sporu o tom, že zajištění stalo se dávno až po výpovědi, k níž dal soud usnesením ze dne 5. června 1924 svolení, a jest tedy s hlediska shora uvedené úvahy výrok žal. úřadu, založený na opačném právním názoru, nezákonným. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost podle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba, zabývati se ostatními námitkami stížnostmi vznesenými.

Citace:

Č. 4526. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 636-638.