Č. 4454.Dávka ze zábav: I. * Má-li vstupenka z povozů a automobilů, dovážejících návštěvníky k dostihům, povahu pouhé úplaty za uschování těchto vozidel, nepodléhá dávce ze zábavy. — II. * Podnikatel zábavy, od něhož obce nevybrala celou částku dávky ze zábavy připadající na okolkované vstupenky předem, nýbrž spokojila se jeho záručním prohlášením, jest legitimován odvolati se z předpisu této dávky i tenkráte, vybral-li dávku tu od návštěvníků. (Nález ze dne 28. února 1925 č. 3944.) Věc: Čsl. Jockey-Club v Praze (adv. Dr. Ot. Petřík z Prahy) proti okresní správní komisi ve Zbraslavi stran dávky ze zábav. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení. Důvody: Nař. rozhodnutím došel konečného vyřízení rekurs, jejž stěžující si klub podal jednak proti upomínce obecního úřadu ve Velké Chuchli z 19. června 1923 o zaplacení dávky ze zábav, připadající na vstupenky z povozů a automobilů, prodané při dostizích, pořádaných tímto klubem v říjnu 1922, jednak proti výměru ze 16. června 1923, jímž vyměřena klubu stejná dávka z meetingu květnového 1923. Rekurs tento, v němž stěžující si klub namítal proti upomínce, že spočívá na vadném řízení, poněvadž jí nepředcházel žádný platební rozkaz, proti vyměření dávky z meetingu květnového 1923 pak, že jest věcně nesprávný, poněvadž vstupné z automobilů a povozů dávce ze zábav nepodléhá, zamítlo ob. zastupitelstvo usnesením z 19. července 1923 v celém rozsahu, připojilo však jen odůvodnění ohledně meetingu z října 1922 vyslovivši, že platebního příkazu v daném případě nebylo třeba. Osk další odvolání klubu zamítla nař. rozhodnutím, v němž výrok svůj ohledně říjnového meetingu z r. 1922 založila na právním názoru, že jediná zde sporná otázka, zda vstupenky z povozů a automobilů podléhaly dávce ze zábav, nebyla rozřešena teprve shora uvedenou upomínkou obecního úřadu, nýbrž byla pravoplatně rozhodnuta již dříve, a to bez ohledu na to, že nebyl ve věci té vydán platební rozkaz, jehož v daném případě nebylo zapotřebí; mimo to však rozhodnutí své ohledně obou meetingů opřela ještě o dva další samostatné důvody, že jednak klub, jenž dávku z uvedených vstupenek vybral, jest bezpodmínečně povinen ji obci odvésti, jednak že ze vstupenek těch právem byla dávka ze zábav požadována. O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto: Jak shora uvedeno, založil žal. úřad rozhodnutí své ohledně říjnového meetingu z r. 1922 v prvé řadě na názoru, že v daném případě jde o věc rozsouzenou. Názor tento shledal nss odůvodněným. Podle § 14 pravidel o vybírání dávky ze zábav, vydaných vl. nař. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb., lze proti předpisu dávky ze zábav podati odvolání, a to do 14 dnů ode dne vyrozumění. Předpis tento vztahuje se ovšem na normální postup, jak jej má na mysli § 8 cit. pravidel, dle něhož jest povinností podnikatele složiti celou částku dávky na vstupenky připadající ještě před okolkováním vstupenek. V daném případě ovšem, kde nebyl tento postup zachován, a kde obec, prominuvši klubu zaplacení dávky, předem se spokojila se záručním jeho prohlášením, dlužno lhůtu k podání odvolání počítati ode dne předložení vstupenek k okolkování, resp. ode dne, kdy klubu doručen byl výměr obecního úřadu z 9. října 1922 č. 1414, kterýmž mu bylo sděleno, že a kterými obnosy se dávka ze vstupenek za vozy a automobily předpisuje. Ježto pak není o tom sporu, že stěžující si klub ve 14 denní lhůtě od tohoto termínu proti předpisu dávky se neodvolal, mohl se žal. úřad plným právem na právní moc tohoto předpisu odvolati. Tím vyvrácena tedy také námitka stížnosti, že by upomínku o dávku byl musil předcházeti platební rozkaz, kterýž ostatně, i kdyby vydání jeho bylo předepsáno, dle normativní úpravy vybírací techniky této dávky mohl by míti význam již jen pro otázku konečného zúčtování, t. j. pro otázku počtu prodaných lístků a konečného výpočtu; tato otázka však v daném případě vůbec na sporu nebyla. Žal. úřad, ač tento formální důvod byl by ohledně meetingu ze října 1922 postačil k zamítnutí podaného odvolání, pustil se přece ještě do meritorního řešení sporné otázky ohledně obou meetingů, a ježto obec Velká Chuchle jako strana na sporu zúčastněná v řízení před nss proti postupu tomu nic nenamítá, bylo se také nss-u zabývati ohledně obou těchto dostihových termínů ještě i dalšími námitkami stížnosti. Nař. rozhodnutí spočívá tu na dvou důvodech: jednak dovozuje, že stěžující si klub následkem toho, že dávku z uvedených vstupenek od návštěvníků dostihů skutečně vybral, jest bezpodmínečně povinen odvésti ji obci, jednak vyslovuje právní názor, že vstupenky z povozů a automobilů dávce skutečně podléhaly. Prvý z těchto důvodů neuznal nss správným. Chtěl-li tu žal. úřad vysloviti, že klub následkem vybrání dávky ztratil legitimaci k rekursu proti předpisu této dávky, spočíval by výrok takový na nesprávném právním názoru. § 14 cit. pravidel připouští odvolání proti předpisu dávky ze zábav. Podle § 4 týchž pravidel jest povinen dávku tu platiti podnikatel zábavy a proto také dávka se předpisuje jemu. Z ustanovení těch tedy vyplývá, že odvolání proti předpisu dávky může podati jediné podnikatel. Ježto pak žádnou platnou normou není toto jeho odvolací právo omezeno na ty případy, kdy dávku dosud nevybral, dlužno mu legitimaci k odvolání proti předpisům této dávky přiznati bez ohledu na to, zda dávku vybral či nikoliv. Mínil-li však žal. úřad vysloviti zde názor, že obec byla oprávněna žádati od klubu vybranou jím dávku bez ohledu na to, zda vybrána byla právem či neprávem, pak i názor tento dlužno uznati za nesprávný, neboť pro požadování neprávem vybrané dávky chyběl by obci jakýkoliv právní titul. Zbývá tudíž zkoumati, zda onen druhý meritorní důvod nař. rozhodnutí obstojí. Podle § 5 cit. prav. platí se dávka zpravidla jako dávka ze vstupenek, k čemuž § 6 dodává, že platí-li se vedle jednotného vstupného do zábavy ještě zvláštní vstupné do jednotlivých oddílů zábavy nebo zvláštní úplata za účastenství na zábavě, jest platiti dávku z každé vstupenky a z každé úplaty. Z těchto předpisů je patrno, že záleží na tom, zda ta která úplata vybírá se za přístup k zábavě či má-li úplata ta povahu jinou. Proti názoru žal. úřadu, že vstupné vybírané z povozů a automobilů mělo povahu úplaty za přístup k této zábavě, t. j. za luxusnější dostavení se k dostihům v povozu nebo automobilu, namítal stěžující si klub, že šlo tu o pouhý poplatek uschovávací resp. t. zv. stojné za to, že povozům a automobilům bylo dovoleno po čas dostihů setrvati ve zvláštní k tomu zřízené ohradě, a že proto také od každé osoby, která po čas dostihů chtěla zůstati na uvedených vozidlech, tedy i od vozků a šoférů bylo požadováno zaplacení vstupenky zvláštní. Takováto úplata, vybíraná jen jako náhrada za zařízení a udržování místa, na němž by vozidla po dobu trvání dostihů byla umístěna, aby byla po ruce pro zpětnou jízdu z dostihů, nedala by se subsumovati pod vstupné po rozumu § 6 pravidel. Skutkové momenty, podle nichž dalo by se spolehlivě posouditi, zda poplatky z automobilů a povozů měly povahu úplaty za přístup k zábavě, vybírané eventuelně i bez ohledu na to, zda návštěvník použije vyhraženého místa k úschově svého vozidla po dobu dostihů, či zda šlo jen o poplatek uschovací nebo t. zv. stojné, nebyly však během správního řízení dostatečně vyšetřeny. Zejména se nedá souditi z okolnosti, na niž žal. úřad v té příčině poukazuje, že totiž poplatky za automobily byly stanoveny vyšší částkou než za jiné povozy, že by poplatky ty neměly povahu úplaty za uschování, ježto i takovéto diferencování by neznamenalo nic než projev obchodního kalkulu podnikatelova a ježto tento rozdíl ve výši poplatků sám o sobě není důkazem o tom, že by šlo o úplatu za přístup k zábavě. Následkem toho nss nemá možnosti posouditi, zda na daný případ lze ten či onen názor podle skutečných poměrů aplikovati. V této neúplnosti spočívá podstatná vada řízení, pro niž bylo nař. rozhodnutí zrušiti.