Č. 4809.

Veřejní zaměstnanci: I. Bývalé rakouské předpisy o požívání pense v cizině jsou dosud platny.
Učitelstvo. II. Také učitel veř. školy národní a pozůstalí jeho potřebují zvláštního povolení, aby mohli pense požívati v cizině. — III. K výkladu § 56 říš. zák. o školách národních z roku 1869 a jeho poměru k zákonodárství zemskému o zaopatřovacích požitcích učitelstva.
(Nález ze dne 20. června 1925 č. 19 204/24).
Věc: Anna P. v Detroit-Michigan proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. rada Kam. Buzek) o vdovskou pensi. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Josef P., učitel obecné školy posléze v L., byl po 21 letem působení ve službách školních dán ze zdravotních příčin na dočasný odpočinek. Ježto ze své pense 874 K ročně nemohl býti živ, odstěhoval se z povolením min. vyuč. ve Vídni, daným mu zatím na dobu dvou let, totiž do dne 6. října 1906, k bratru své ženy P. Josefu J., faráři v Detroit-Michigan U. S. A. Zemřel však již dne 18. května 1905. Vdova po něm Anna P., bytem v Detroitu, zažádala dne 25. února 1909 prostřednictvím svého právního zástupce Dra J. A., advokáta v O., u mor. zšr-y za přiznání vdovské pense s příspěvky na výchovu dítek a povolení její výplaty do ciziny prostřednictvím rak.-uh. gen. konsulátu v Chicagu. Po té zšr výnosem z 8. srpna 1910 Anně P-ové žádanou pensi zase přiznala, a to zpětně ode dne 1. června 1905, a poukázala berní úřad v O., aby částky splatné do dne 30. června 1910 vyplatil zástupci žadatelčinu JUDru Juliu A., advokátu v Olomouci, z mor. pensijního fondu učitelského na řádně prokázanou plnou moc. Ode dne 1. června 1910 povolila pak, aby roční pense, a to za tím na dobu tří roku, t. j. až do dne 30. června 1913, byla vdově prostřednictvím rak.-uh. konsulátu v Chicagu vyplácena. Zároveň požádala zšr zem. fin. řed. v Brně, aby zařídilo, počínajíc dnem 1. července 1910 vyplácení vdovské pense prostřednictvím jmenovaného konsulátu; zfř oznámilo zšr-ě na toto dožádání, že min. fin. sdělilo výnosem z 31. října 1910, že podle přípisu min. vnějších záležitostí byl gen. konsulát v Chicagu tak, jak žádáno, a s vytčeným časovým omezením poukázán.
Po uplynutí uvedeného tříletí k další žádosti Anny P. za prodloužení povolení, pobírati pensi v cizině, — — byl podle sdělení min. zahraň. záležitostí uvedený konsulát s působností až do dne 30. června 1916 poukázán.
Za další prodloužení, aby směla Anna P. pobírati pensi v cizině, za trvání Rakouska zažádáno nebylo a Anna P. ode dne 30. června 1916 až do nynějška řečené pense nepobírá. Teprve žádostí z 1. července 1922, adresovanou na mor. zšr-u, domáhá se právní zástupce dvovy JUDr. Julius A., aby jí byla pense za celou uplynulou dobu vyplacena a dále placena prostřednictvím čsl. konsulátu v Cleveandu. Tuto žádost zamítlo žal. min. nař. výnosem, poněvadž tím, že Anna P. ode dne 28. října 1918 bez povolení čsl. úřadu bydlí v cizině, pozbyla po rozumu platných zákonitých ustanovení (Gesetzsammlung fur Mahren und Schlesien z r. 1847, str. 188, nařízení č. 59) nároku na další výplatu pense.
Proti tomuto výnosu podala Anna P. stížnost k nss-u, o níž nss uvážil:
1. Stížnost především namítá, že norma, o niž opírá se nař. rozhodnutí, neměla vůbec nikdy zákonné platnosti. Jde tu o dekret c. k. všeobecné dvorní komory z 5. března 1847 č. 7754 resp. o dekret dvorní kanceláře z 30. března 1847 č. 10 583. Oba byly uveřejněny ve sbírce politických zákonů pro Moravu a Slezsko, sv. 29, pod č. 59, na straně 188 (sbírka zákonů provinciálních král. Českého z roku 1847, stránky 257 a 258). Prvý z obou dekretů konstatuje nejprve platný právní stav, podle něhož kamerální a důchodkoví pensisti potřebují k cestě do ciziny specielního povolení, t. j. formální dovolené, od c. k. všeobecné dvorní komory, a pak stanoví, že od nynějška zmocňuje se zemské gubernium, aby k žádosti zúčastněných udílelo tuto dovolenou nejdéle na šest měsíců, a to v té způsobě, že po dobu jejich nepřítomnosti zůstanou požitky zastaveny a budou teprve po včasném jejich návratu dodatečně vyplaceny, kdežto oni, kteří — nemohouce ospravedlniti delší nepřítomnost — překročí termín dovolené, pozbudou nejenom požitků zadrželých, nýbrž celkového požitku na vždy. Druhý dekret rozšířil působnost prvého i na individua pobírající zaopatřovací požitky z městských stavovských a politických fondů.
Tyto normy podle svého obsahu (viz zejména dekret prv uvedený) navazují na starší normy, uvedený poměr regulující, a proto i nař. rozhodnutí, dovolávajíc se dekretů svrchu uvedených, má na zřeteli i zmíněné předpisy starší.
Takovýmto starším předpisem jest především dekret dvorní kanceláře ze 7. ledna 1808 č. 2 sb. pol. zák. a nař. pro rak., české a haličské dědičné země, sv. 30, vydané taktéž z nejvyššího rozkazu. Uvádí se v něm, že panovník stanovil, že osoby požívající zaopatřovacích požitků od eráru, dostalo-1i se jim výslovného císařského povolení k pobírání požitků v cizině buď na doživotí, buď na dobu, pro kterou návrat v tuzemsku jest jim fysicky znemožněn, zůstávají v nerušeném požitku, při čemž u posléz zmíněných sluší přihlížeti k tomu, aby fysická nemožnost návratu při každé výplatě byla prokazována. Naproti tomu osoby, jimž bylo povoleno jen na určitý čas, aby pensi pobíraly v cizině, musejí určenou dobu návratu přesně dodržeti, jinak se jim další pobírání pense zastaví. Ostatně při výplatách všech ostatních pensi jest třeba předložiti průkaz, že percipient zdržuje se trvale v dědičných zemích. Ve všech dekretech pensi poukazujících budiž výslovně podotčeno, že poukazovaná pense smí býti pobírána jen v tuzemsku, kdežto opuštění tuzemska jakéhokoli způsobu a na jakoukoli dobu bez povolení panovníkova způsobuje ztrátu pense navždy. V dekretu dvorní komory z 26. dubna 1822 č. 50 sb. pol. zák., sv. 50, opakuje se předpis, že v poukazovacích dekretech na zaopatřovací požitky uvésti sluší, že požitek je vázán na pobyt v rakouském státu. Posléze dekret dvorní komory ze 17. dubna 1834 č. 49 sb. pol. zák., sv. 62, v oddělení A ukládá úřadům pense poukazujícím, aby poukazovací dekrety opatřovaly dodatkem »pod podmínkou pobírání v rakouských státech«.
Ježto veškeré tyto normy uveřejněny jsou ve svrchu označených úředních sbírkách, nejen opatřených klausulí, že sbírky jsou vydány k rozkazu panovníkovu, nýbrž dokonce jsou označeny za zák. panovníkovy, nelze pochybovati o tom, že jednotlivá v nich obsažená nařízení úřadů jsou již tím kvalifikována za projev vůle samovládce ve státu, tedy osoby, jíž příslušela výlučně moc zákonodárná. Příslušel tedy uvedeným normám charakter zákona a platí v této vlastnosti i nadále, pokud nebyly nějakou pozdější, zákonnou platnost mající normou změněny.
Z uvedeného vychází, že cit. dekrety mocí zákona byl ve příčině vdov po zaměstnancích státních (i jiných tam uvedených) zjednán právní stav, podle něhož takové vdovy potřebují k cestě do ciziny svolení příslušného činitele, že mohou dosíci i trvalého neb dočasného povolení k vybírání pense v cizině, kteréž jinak jest vázáno na pobyt v tuzemsku, jednak že opuštění tuzemska bez příslušného povolení, nebo neospravedlnitelné překročení termínu, na jaký pobyt v cizině byl povolen, dále i vypršení času, na který bylo pobírání v cizině povoleno — samozřejmě nenastalo-li prodloužení — má v zápětí ztrátu jejich pense na vždy. Jest tudíž stížnost v bodu 1) bezdůvodná.
2. V dalším bodu stížnost uplatňuje, že norma obsahu úřadem předpokládaného, i kdyby byla v důsledku dekretů pod 1. uvedených založila kdys platný zákonný stav jí odpovídající, byla pozdějšími předpisy derogována. Přihlížejíc k všeobecnosti této námitky slušelo pustiti se do úvahy o tom, zdali vůbec nějakým pozdějším, zákonnou platnost majícím předpisem nastala tvrzená derogace, aniž mohl nss omeziti se na předpisy stížností výslovně vytýkané, kterýmiž jsou dodatek k zákonu z 25. října 1896 č. 220 ř. z., z 15. února 1898 č. 38 ř. z., výn. min. vyuč. z 10. února 1884 č. 1890 a služ. pragmatika státních zaměstnanců.
V té příčině dospěl nss k závěru, že ze žádného z platných pozdějších zákonů nelze vyvoditi, že by dekrety pod 1) uvedené byly zrušeny bývaly. Těmito pozdějšími normami jsou do dne 28. října 1918 cís. nař. z 9. prosince 1866 č. 157 ř. z. o výměře odpočivných požitků a odbytného státních úředníků a sluhů, obecný zákon pensijní ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., resp. novely k němu vydané, zejména zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. a z 24. května 1906 č. 105 ř. z., posléze sl. pragmatika stát. zaměstnanců z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. Zákon 74/1896 obsahuje v §u 17 sice jakousi výslovnou derogační klausuli, podle níž starší ustanovení o pensích a zaopatřovacích požitcích budou nadále platná jen pokud neodporují předpisům tohoto zákona. To však o cit. dvorních dekretech nelze tvrditi, neboť onen zákon otázky sporné vůbec neupravuje.
Podotýká-li stížnost, že ani služ. pragmatika neobsahuje nic o zákazu požívati pensi v cizině, nelze z toho odvozovati nic ve příčině platnosti nebo neplatnosti dekretů, ježto § 60 služ. pragmatiky sám výslovně zachovává v platnosti všechny platné zákony o výslužném a zaopatřovacích požitcích, pokud v §§ 61—66 výslovně nemění některých ustanovení, což však se stran předmětu sporné otázky neděje Proto také po stránce, o kterou tuto jde, nemá významu všeobecná derogační klausule, obsažená v druhém odst. 6. článku služ. pragmatiky. Stížnost pro své stanovisko nepřípadně dovolává se i výn. min. fin. z 15. února 1898 č. 38 ř. z., neboť — nehledíc k tomu, že pouhým třebas publikovaným min. výnosem bez zákonného podkladu, nemohl by dotčen býti zákonný stav založený svrchu citovanými dekrety — výnos tento ustanovuje jen, jak se má vybírati daň z příjmu z výslužného pobíraného v cizině, čímž není řečeno, že by požívání pense v cizině samo nemohlo podléhati nějakému omezení. Stejně nelze stížnosti přisvědčiti, pokud odvolává se na výn. min. vyuč. z 10. února 1884 č. 1890 (interní výnos zšr-ě ve Vídni, prohlašující toliko, že nárok na pensi u státních zaměstnanců pomíjí dnem, kdy vystoupil zaměstnanec ze státního svazku), neboť pouhý interní min. výnos nejen nemůže změniti stav založený zákonem, nýbrž ani nemá povahu normy, jež by zakládala pro někoho právní nároky, ostatně z něho ani věcně neplyne, že by nárok na pensi pomíjel jen výstupem ze státního svazku. Svrchu uvedené dekrety platily tedy ve vlastnosti zákonné normy ještě v den 28. října 1918 a byly podle §u 1 zákona z 28. října 1918 č. 11 Sb. pojaty do práv. řádu státu čsl. Ježto na tomto stavu právním do vydání nař. rozhodnutí nebylo ničeho změněno, ani zákony vydanými za trvání čsl. republiky (srov. zákony ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. ex 1920 a z 3. března 1921 č. 99 Sb.), platil právní stav, jak uveden jest tuto svrchu na konci bodu č. 1., i v době, kdy bylo vydáno nař. rozhodnutí, a jest stížnost bezdůvodnou i v bodu 2.
3. Nař. rozhodnutí předpokládá, že normy jím dovolávané platí i pro učitele škol národních resp. pozůstalé po nich, jimž zásadně jest vyhrazen nárok na zaopatřovací požitky. Přihlížejíc k tomu, sluší v námitce stížnosti, že neexistuje zákonný předpis, jenž by stanovil, že takový příslušník čsl. státu, jakým jest st-lka, ztrácí pobytem v cizině pensi, spatřovati tvrzení, že není takového zákonného předpisu pro vdovu po učiteli národní školy a vzhledem k uvedenému smyslu této stížnostní námitky jest nutno uvažovati o tom, zdali mezi percipienty, pro kteréž platí zákonný stav svrchu pod 1) uvedený, náležejí i vdovy po učitelích národních škol.
Nss dospěl k názoru, že třeba tuto otázku zodpověděti kladně a že stížnost v tomto bodu jest bezdůvodná.
Úprava zaopatřovacích nároků ve příčině učitelů nestátních veř. škol národních na Moravě spočívá na §§ 56 a 57 zák. ze 14. května 1869 č. 62 ř. z., na zák. o právních poměrech učitelstva z 24. ledna 1870 č. 18 z. z. i řadě novel k němu a na paritním zákonu z 23. května 1919 č. 274 Sb., jehož § 26 (jehož všeobecný obsah později vydanými předpisy, zejména zákonem ze 13. července 1922 č. 251 Sb. a z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. zůstal nedotčen) ustanovuje, že pravidla o tom, jak jest dávati učitele do výslužby a kterak zaopatřovati pozůstalé po nich, jakož i kdy se dává učitelům nebo pozůstalým po nich odbytné, řídí se zákonnými předpisy, platnými v jednotlivých zemích, se změnami, jež vyplývají z paritního zákona. Ježto ve příčině právní otázky, kteráž jest na sporu v daném případě, paritní zákon nijakých takových změn nenormoval, může tu běžeti jen o správnou aplikaci zákona říšského 62/1869 a mor. zák. zemského 18/1870 na sporný právní poměr resp. o vytčení poměru, v jakém jsou oba tyto zákony k sobě, pokud jde o tento právní poměr. Cit. říšský zákon v §u 56 stanoví, že učitelé definitivně zřízení a podučitelé, kteří mají vysvědčení způsobilosti učitelské, též jejich vdovy a sirotci, mají právo k pensi a že v této příčině vztahují se k nim všeliká nařízení, týkající se úředníků státních, při čemž etc. (v autentickém textu německém: »sowie die Witwen und Waisen derslben sind pensionsberechtigt und in dieser Beziehunjg im Allgemeinen nach den fůr Staatsbeamte geltenden Normen zu behandeln«). Následující § 57 stanoví, že na uhrazení výloh na pense zřídí se v královstvích a zemích, za součinnosti učitelů, obcí a země fondy pensijní, jimž se přikáží příhodné důchody a jež spravovati budou školní úřadové zemští. Byla tudíž toliko otázka úhrady pensi obligatorně vyhrazena zákonodárství zemskému. Pokud jde o nárok súčastněných na pensi, se tak nestalo, avšak zajisté nelze pochybovati o tom, že zemské zákony měly zásadně touž právní závaznost v mezích své prostorové účinnosti jako zákony říšské a že tedy, i pokud jde o vytčený nárok na pensi, mohl býti zákon říšský de facto derogován nebo modifikován později vydaným zákonem zemským a to v daném případu svrchu uvedeným moravským zákonem zemským o právních poměrech učitelstva. V konkrétním případu jest na sporu jednak, zdali cit. § 56 říšského zákona svou normací vůbec vztáhl předpisy dekretů pod 1) uvedených i na učitelstvo škol národních, jednak zda — je-li tomu tak — tato úprava zůstala nedotčenou přes normu §u 95 cit. mor. zák. zemského, který dí, že od té chvíle, kdy zákon nabude platnosti, pozbudou moci všechny dosavadní zákony a nařízení k věcem tohoto zákona se vztahující. Po stránce zmíněné na prvém místě jest nss názoru, že § 56 říš. zákona na učitele národních škol, resp. jejich pozůstalé vztáhl i ustanovení dekretů (srovnej opačný názor v nálezu býv. rak. ss z 12. května 1898 č. 2536, Budw. A č. 11711), po stránce druhé, že normou § 95 nebyl odvolán právní stav způsobený předpisem §u 56 říš. zák. ve spojitosti s obsahem dekretů.
Ve směru prvém závisí resultát výkladu na pojetí rčení »in Allgemeinen« německého textu zákona. Podle názoru nss-u byly §em 56 recipovány ony normy, vydané původně pro státní úředníky, které připouštějí použití na všechny možné případy a relace ve příčině zaopatřovacích požitků, t. j. právě onoho zákonem uváděného použití všeobecného, čímž z použitelnosti vyloučeny jsou jen takové normy, které vydány by byly pro speciální kategorie státních zaměstnanců nebo se zřetelem k speciálním poměrům, v nichž nemůže octnouti se státní zaměstnanec každého způsobu bez rozdílu. Přihlížejíc k názoru, jejž pokládá soud — jak uvedeno — za správný, jest regulace právních účinků pobytu zaopatřencova mimo domácí území normou vztaženou ustanovením §u 56 říš. zákona na zaopatřence po učitelích veř. škol národních, neboť řečený poměr jest jistě poměrem připouštějícím všeobecné použití na každého státního zaměstnace, resp. zaopatřence po něm. nastaly-li příslušné objektivní poměry.
Zdali pak disposice dekretů pod 1) citovaných, rozšířená říš. zákonem z roku 1869 na osoby požívající zaopatřovacích požitků po učitelích veř. škol národních, doznala či nedoznala se zřetelem na tyto osoby změny svrchu uvedeným ustanovením § 95 mor. zákona zemského, o tom lze rozhodnouti jen na základě výkladu klausule posléze cit. §u, že zrušují se dosavadní normy, vztahující se k věcem uvedeného zemského zákona. Sluší-li pokládati úpravu ve příčině účinku odstěhování pensisty do cizího státu za věc zákona 18/1870. pak by ve příčině učitelů na Moravě bez odporu byla pominula působnost oněch dekretů, jinak tato působnost trvá. Ježto uvedený mor. zákon zemský v částce 4. reguluje toliko způsob, jakým možno stav aktivity přeměniti ve stav pense, dále ráz pensionování, výši nároku, nárok vdov a sirotků na pensi i výši její a způsob krytí pensijních výdajů, kdežto nereguluje případné povinnosti pensistů k pobytu v tuzemsku a zejména mlčí v otázce požívání pense v cizině, nelze tvrditi, že by úprava této sporné otázky byla stala se věcí zákona 18/1870, i jest zřejmo, že nepozbyl v důsledku klausule § 95 zákona tohoto významu předpis §u 56 ř. z. 62/1869, jímž — jak svrchu dovozeno — normace dekretů pod 1) uvedených vztažena byla na poměry učitelstva škol národních. Když však v době vydání nař. rozhodnutí platil i pro vdovy tohoto učitelstva předpis, že neospravedlnitelný pobyt v cizině přes dobu k němu resp. k pobírání pense v cizině povolenou má v zápětí ztrátu jejich odpočivných požitků a jest tu nesporno, že st-lce poslední povolení k pobírání pense v cizině vypršelo dnem 30. června 1916 a st-lka po skončení světové války a po odstranění dopravních obtíží, jí vyvolaných ani nevrátila se do tuzemska, ani nepokusila se o to, aby dodatně dosáhla prodloužení vyprševšího termínu, jest v souhlase s platným právem výrok, jímž úřad deklaroval nastalou ztrátu pensijního nároku st-lčina, a slušelo bezdůvodnou stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4809. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1170-1176.