Č. 4405.

Spolkové právo: * Ustanovení stanov dle spolkového zák. z r. 1867, obsahující disposici o naložení se spolkovým jměním pro případ úředního rozpuštění, není samo o sobě nepřípustno.
(Nález ze dne 12. února 1925 č. 2907.)
Prejudikatura: Boh. 1772 adm.
Věc: Josef B. a spol. v H. (adv. Dr. Čeněk Brune z Prahy) proti ministerstvu vnitra (odb. rada Dr. Václ. Dusil) o založení spolku. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Oznámení st-lů ze dne 20. června 1923, že zakládají spolek »9. okres Federovaných Dělnických Tělocvičných Jednot Čsl. sídlem v H.« podle přiložených stanov, nevzala zsp v Praze na vědomí, nýbrž zakázala výnosem z 16. července 1923 podle § 6 zák. z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. o právu spolčovacím utvoření spolku toho, poněvadž ustanovení § 20 předložené osnovy stanov, které obsahují disposice se spolkovým jměním také v případě úředního rozpuštění, příčí se § 27 cit. zák., podle něhož jest věcí úřadů, aby učinily přiměření zákonná opatření o jmění spolku úředně rozpuštěného.
Zmíněný § 20 osnovy stanov, jednající o »Rozchodu okresu« praví: »V případě rozchodu okresu rozhodne o posledním majetku okresu okresní sjezd, jenž se za podmínek čl. 9 stanovených na rozchodnou byl usnesl. V případě rozpuštění úředního připadá jmění okresu Federaci Dělnických Tělocvičných Jednot Čsl. sídlem v Praze, a kdyby jí nebylo, rozdělí se stejným dílem těm Federovaným Dělnickým Jednotám, které byly posledně stálými členy federálního soudu... Kdyby ani těch nebylo, připadá celý majetek školní radě obce, jež byla posledním sídlem okresu, ve všech třech případech však s podmínkou, že bude jmění to vráceno, utvoří-li se do dalších 10 let na tomtéž území podobná organisace s touže tendencí a v podstatě týmiž stanovami«.
Odvolání z rozhodnutí toho podanému žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl z důvodů rozhodnutí první stolice a k obsahu stížnosti poznamenal, že § 27 spolk. zák., nařizuje úřadu učiniti přiměřená opatření zákonná o jmění spolku úředně rozpuštěného, vůbec se o stanovách spolkových nezmiňuje a nelze tudíž toto zákonné ustanovení vykládati tak, že by úřad byl pouze vykonavatelem příslušného ustanovení statutárního.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost podané, uvažoval nss v souhlase s usnesením svého odborného plena z 26. ledna 1925 takto:
V § 4 zák. o právu spolčovacím z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z. určen jest nejnutnější obsah stanov spolkových, bez něhož nelze k ustavení spolku přikročiti a jehož nedodržení odůvodňuje dle § 6 cit. zák. zápověď utvoření spolku, protože by spolek s kusými stanovami »byl dle zařízení svého proti zákonu«.
Mimo jiné mají dle bodu i) druhého odstavce § 4 pojata býti do stanov také »ustanovení o rozpuštění spolku«, čili, jak v autentickém textu německém se praví »über die Auflösung des Vereines«, kterýžto výraz v sobě zahrnuje jak dobrovolný rozchod spolku (§ 26, kde se užívá rovněž výrazu »Auflösung), tak i zrušení spolku nařízené úřadem (§§ 24, 25 a 27). Má tedy podle § 4 i) zák. spolč., pro jehož restriktivní výklad toliko na případ dobrovolného rozchodu spolku neposkytuje znění jeho žádné opory, na obě zmíněné eventuality ve stanovách pamatováno býti vhodnými ustanoveními.
K ustanovením těm patří však nepochybně i ustanovení rázu majetkově-právního, tedy i ustanovení o tom, co se má státi se jměním spolkovým, a to — když, jak řečeno, zákon v § 4 i) v tom směru rozdílu nečiní — stejně pro případ, že by se spolek dobrovolně rozešel, jako pro případ, že by spolek byl úředně rozpuštěn.
Tomu nebrání ani předpis § 27 zák. spolč., jak za to má nař. rozhodnutí.
Předpis ten nechtěl totiž po názoru nss-u stanoviti pro úřady právo a povinnost, aby definitivně disponovaly se jměním rozpuštěného spolku v tom smyslu, že by mohly a měly stanoviti jeho budoucí určení, nýbrž norma ta jen logicky respektuje fakt, že jde o úřední rozpuštění spolku, tedy o náhlé zrušení existence jeho, znemožňující, aby povolaný statutární orgán spolkový (jehož tu pak již není) se jměním spolkovým jakkoli platně naložil a tedy se postaral byť i jen o řádné jeho zajištění, jak je to možno při dobrovolném rozchodu spolku.
Bylo tedy zcela na místě, když zákon v § 27 určil, že jsou to úřady (scil. úřady v § 28 zák. zmíněné, do jejichž oboru působnosti patří také záležitosti policie bezpečnosti), které mají v případě úředního rozpuštění spolku zároveň dáti podnět k přiměřeným zákonným opatřením stran spolkového jmění.
Co v té příčině úřady podle § 27 zák. spolč. mají zaříditi, to přirozeně zákon spolčovací nestanoví — stačiloť odkázati na příslušné zákony. K nim patří mimo jiné i předpis § 276 o. z. o., dle něhož — uznají-li to za přiměřené daným poměrům — navrhnou soudu zřízení opatrovníka za tím účelem, aby se za kontroly soudu postaral především o uspořádání finančních záležitostí zaniklého spolku (aktiv a pasiv). Zbylé čisté jmění buď se pak vydá tomu, koho označily stanovy; není-li takového ustanoveni stanov, uloží se jako deposit, který svým časem podle dvorních dekretů z roku 1802 a 1842 jako kaducita připadne státu, když se nikdo oprávněný k němu nepřihlásí. V jednodušších případech ani zřízení opatrovníka nebude třeba navrhnouti.
Že v § 27 zák. spolč. není dáno do rukou úřadů správních konečné rozhodnutí o osudu jmění spolkového, plyne ostatně již ze stylisace cit. 2. věty tohoto §, jež ukládá úřadům těmi jen: »die... angemessenen gesetzlichen Vorkehrungen einzuleiten«, kterážto slova zřejmě naznačují, že jde jen o opatření rázu formálního, nikoliv o meritorní rozhodování o jmění spolkovém.
Kdyby byl zákonodárce zamýšlel přiznati úřadům spolkovým moc libovolně disponovati se jměním rozpuštěného spolku, byl by to musil jasně vysloviti, neboť pak by tu šlo v podstatě o konfiskaci jmění toho v podobě trestu za to, že spolek zavdal úřadu důvod k rozpuštění, kterýžto úmysl citovaným slovům 2. věty § 27 spolč. zák. podkládati nelze.
Jiného specielního ustanovení zákonného pak, z něhož by konfiskace ta dovozována býti mohla a na nějž by se § 27 zák. spolč. svými slovy »die angemessenen gesetzlichen Vorkehrungen...« odvolával, není.
Závadným shledávané ustanovení stanov o tom, komu má připadnouti jmění spolkové v případě úředního rozpuštění, nedotýká se proto ani v nejmenším práva, resp. povinnosti úřadů k zakročení dle § 27 zák. spolč. Ustanovení to je toliko jedním z projevů spolkové autonomie, kterou zákonodárství s obmezeními vytčenými v zákoně spolč. plně uznává jako prostý důsledek toho, že spolkům přísluší charakter osoby právnické, oprávněné dle zákona, aby disponovala svým jměním.
Zrcadlem, v němž se tato autonomie má věrně obrážeti, jsou pak právě spolkové stanovy. Stanovy představují »domácí zákon« spolku. Ustanovením jejich o jmění spolkovém pro případ, že spolek z jakéhokoliv důvodu zanikne, disponuje spolek již předem ve formě dle zákona (§ 4 i) zák. spolč.) přípustné, tedy platně se jměním, které tu zbude v době jeho zániku, a úřad povolaný k přezkoumání stanov podle § 6 cit. zák. může proti takovému ustanovení stanov zakročiti jen tehdy, jsou-li tu podmínky v § tom vytčené.
Že by tu byla některá z těchto podmínek, žal. úřad ani netvrdí, naopak usuzuje v tomto případě na nepřípustnost ustanovení § 20 předložených stanov, obsahujícího disposice se jměním spolkovým také pro případ rozpuštění spolku, toliko s hlediska § 27 zák. spolč., kterýž ovšem — jak dovoděno — pojetí takového ustanovení do stanov v cestě nestojí.
Je tedy nař. rozhodnutí v rozporu se zákonem a bylo je zrušiti podle § 27 zák. o ss.

Citace:

č. 4405. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 389-392.