Č. 4537.

Vojenské věci:* Poněvadž předpokladem nároku na přídavek za zranění podle § 40 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. jest jen takové zranění (těžké uškození), jež mělo za následek neschopnost k službě, pozbývá se konáním další služby nároku toho, i jest ustanovení prov. nař. ze 31. prosince 1875 č. 2 ř. z. ex 1876, jímž se osobám dále sloužícím nárok na přídavek za zranění zachovává, jestliže žádaly o zahájení superarbitračního řízení do 5 let ode dne zranění, samostatným zdrojem nároku toho.
(Nález ze dne 21. března 1925 č. 5875.)
Věc: Dr. Filip W. v L. proti ministerstvu národní obrany stran přídavku za zranění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, profesor reálky v L., sloužil v bývalé armádě rakpusko-uherské resp. rakouské jako gážista v záloze, posléze jako setník v evidenci zeměbrany. O převzetí do čsl. armády v hodnosti gážisty v záloze ( v evidenci) žádal přihláškou z 28. června 1921. Dle svého tvrzení podal přihlášku, — jež se ve spisech nenalézá, — poprvé již v dubnu 1919. Rozhodnutím mno z 24. dubna 1923 byla přihláška ta zamítnuta a st-l zařaděn jako prostý vojín k dělostřeleckému pluku č. 304. Ke své žádosti z 20. června 1921 byl podroben dne 3. listopadu 1921 superarbitraci, při níž zjištěno, že utrpěl v květnu 1915 zastřel hrudníku, že pobyl celkem 7 měsíců v nemocnici, načež konal až do převratu místní služby, že má při pohybech a při hlubokém dýchání pocity bolesti pod obloukem žeberním pod pravou bradavkou, kdež se dle Roentgena nachází šrapnelová kulička.
Nař. rozhodnutím z 21. srpna 1923 bylo nařízeno, aby byl st-l jako »k řadové službě nezpůsobilý, místních služeb schopen« z branné moci vymazán a vysloveno, že vzhledem na ustanovení § 40 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. nemá nároku na přídavek za zranění, jelikož od zranění, jež by odůvodňovalo nárok na tento přídavek, uplynula až do zjištění služební nezpůsobilosti tímto zraněním vyvolané (květen 1915 — 3. listopadu 1921) doba delší pěti let.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Sporný nárok jest posuzovati podle § 40 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., jenž stanoví, že přídavky za zranění náležejí v případech §§ 36 a 39 zák. (prostá resp. kvalifikovaná neschopnost ve službě) jen tehdy, když neschopnost ke službě z poranění nebo těžkého uškození nastane v pěti letech od poranění nebo uškození.
Podmínkou pro vznik nároku jest tedy dle § 40 zák. pouze, aby neschopnost ke službě nastala v 5 letech. Že by byl nárok ten prekludován, nebyl-li v tomto 5 letem termínu podáním žádosti uplatněn, nebo dokonce nebyla-li v termínu tom zjištěna se strany úřadu neschopnost ke službě, zákon ani nestanovil, ani to vzhledem k jeho přesnému znění z něho vyvozovati nelze a zejména není myslitelno, že by byl zákon chtěl učiniti existenci nároku toho závislou na činnosti nebo nečinnosti úřadu, tedy na okolnosti na vůli strany nezávislé.
Ovšem stanoví zákon v § 40 jako předpoklad pro přiznání nároku na přídavek za zranění výslovně, že zranění (těžké uškození) mělo za následek neschopnost ke službě, kterou dle § 7 cit. zák. zjišťuje superarbitrační komise. Proto také zařaďuje § 1 cit. zák. přídavek za zranění mezi způsoby zaopatření vojenských gážistů a proto také stanoví § 43 cit. zák., že přídavek ten přísluší ode dne přeložení do výslužby. Předpokládá tedy zákon, že osoba utrpěvší zranění takové, jehož veškeré následky se již dostavily, činnou službu dále nekoná, jsouc k ní neschopna. Koná-li službu dále, uznává tím svou schopnost k další službě a pozbývá tím nároku na přídavek.
Nař. min. zeměbrany z 31. prosince 1875 č. 2 ř. z. ex 1876, provádějíc § 40 zák., stanovilo z tohoto pravidla výjimku na prospěch těch, kteří pod vlivem své stupňované mravní síly a nedbajíce sebezachování, dále aktivně slouží, ačkoli jsou postiženi takovým zraněním nebo těžkým úrazem, jaký sám o sobě neschopnost ke službě zakládá, a sice zachovalo osobám takovým nárok na řečený přídavek pro případ, že si vymohou zahájení superarbitračního řízení dříve než projde 5 let od okamžiku zranění, t. j. že o zahájení řízení toho v řečené době žádají.
Praví-li cit. nařízení dále, že se osobám těmto přídavek za zraněni přiřkne i tehda, byly-li teprve po 5 letech od zranění nebo těžkého uškození dány na odpočinek, když se ve lhůtě zákonem vyměřené zjistí, že jsou podmínky § 36 nebo § 39 zák., nelze toto posléze uvedené ustanovení o zjištění zákonných podmínek ve lhůtě zákonem vyměřené vzhledem k tomu, co bylo již shora řečeno, a vzhledem k jasnému ustanovení prvé věty, která ukládá podati žádost o superarbitraci před pro- jitím 5 let, — tedy event. i posledního dne lhůty té, — považovati za další obmezení nároku, nýbrž za nepřesnou dikci, jíž nebylo ničeho změněno na podmínce stanovené ve větě prvé, aby byl ve zmíněných případech nárok na přídavek za zranění uplatněn podáním superarbitrační žádosti do 5 let.
Není tedy správný názor zastávaný žal. úřadem v odvodním spise, že dle § 40 zák. jest vzhledem k cit. ustanovením prov. nař. rozhodným jen »právní pojem« neschopnosti k vojenské službě, t. j. úřední, konstatování této neschopnosti do 5 let.
V tomto směru jest tedy dáti za pravdu stížnosti.
Přes to nemohl nss uznati stížnost ve věci samé důvodnou, neboť v případu st-lově jde právě o nárok založený nikoli zákonem, nýbrž cit. prov. nařízením, totiž o případ, kde vojenská osoba dále slouží, ačkoliv neschopnost ke službě § 40 zák. požadovaná u ní nastala. St-l uvedl totiž sám nejen ve stížnosti, nýbrž i ve své přihlášce z 28. června 1921, že neschopnost k vojenské službě nastala u něho již s ukončením léčby, že po skončeném léčení, t. j. od 1. prosince 1915 až od převratu dále sloužil a že v dubnu 1919 podal svoji první přihlášku o převzetí v hodnosti záložního gážisty, čímž se tedy k další službě i v čsl. státu nabízel. Tím ovšem pozbyl dle toho, co bylo výše uvedeno, nároku na přídavek ze zákona samého, i bylo — chtěl-li nárok na přídavek za zranění uplatniti na základě cit. provád. nařízení, — jeho věcí, aby ve smyslu nařízení toho podal žádost o zahájení superarbitračního řízení před projitím 5 let ode dne svého zranění, t. j. do 26. května 1920. Podal-li ji st-l až dne 20. června 1921, podal ji po projití lhůty oné a jest s nárokem na přiznání přídavku za zranění prekludován, i nelze v nař. výroku, jímž se nárok ten zamítá, shledati nezákonnost.

Citace:

č. 4537. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 652-654.