Č. 4302.

Veřejní zaměstnanci: * Zákony č. 495/21 a 394/22 neposkytují úředníkům samosprávných korporací nárok na zlepšení jejich služebního poměru podle předpisů platných pro úředníky státní ani co do zařazení do vyšších kategorií § 52 služ. pragmatiky.
(Nález ze dne 9. ledna 1925 č. 115.)
Věc: Inž. Jan F. a inž. Josef W. v Praze ,(adv. Dr. Dr. Ant. Trdlica z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (vrch. zem. rada Dr. Kar. Neumann) o zařazení do postupové skupiny.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Stlé, kteří absolvovali sice vysokou školu technickou, ale složili jen první zkoušku státní, byli výnosem býv. zem. výboru král. Česk. ze 14. října 1896 přijati do prozatímní služby a přiděleni železničnímu oddělení. Výměrem ze 4. dubna 1914 přijala zsk st-le, s výhradou schválení zem. sněmu definitivně do služby zemské extra statum s působností od 1. května 1914 a upravila jejich služ. postavení v ten způsob, že jim bude příslušeti nárok na zvýšení služného v postupu časovém a na zaopatření jejich vlastní a jejich rodiny dle pravidel platných pro zem. úřednictvo účetní.
Žádosti st-lů z 1. ledna 1919 o zařazení do kategorie technických úředníků s vysokoškolským vzděláním nebylo vyhověno, nýbrž usnesením z 21. května 1919 byl služ. poměr jejich opětně upraven podle zásad platných pro zemské úředníky účetní.
Podle usnesení vlády z 21. července 1921 jest technické úřednictvo bez úplného vysokoškolského vzdělání postaveno na roven účetním úředníkům a platí proň zásady, kterými jsou upraveny platy a postupové poměry úřednictva účetního s tou výjimkou, že se jim promíjí jednoletá doba čekací.
Usnesením žal. úřadu z 25. ledna 1922 udělen byl st-lům titul zem. radů stavebních s podotknutím, že ostatní podmínky jich služ. poměru zůstávají beze změny. Před tím obdrželi st-lé ve smyslu nař. z 24. března 1917 č. 130 ř. z. oprávnění k užívání stavovského označení »inženýr«. Nař. rozhodnutím byli st-lé zařazeni u příležitosti úpravy, provedené žal. úřadem ve smyslu zák. č. 495/1921 a č. 394/1922 do postupové skupiny »C« služ. pragmatiky. Stížnosti jsou vybudovány na základní myšlence, že dle § 3 zák. č.. 495/1921 a § 19 zák č. 394/1922 pozbyly 1. lednem 1923 platnosti dosavadní služební řády a usnesení autonomních korporací, týkající se právních poměrů zaměstnanců u nich ustanovených, že nastala úplná parifikace těchto zaměstnanců s obdobnými zaměstnanci státními ve všech směrech, a že tudíž právní poměry jejich sluší posuzovati vesměs a výlučně dle norem platných pro zaměstnance státní, a to v první řadě dle služ. pragmatiky z r. 1914. Dle názoru stížnosti sluší i postavení st-lů upraviti dle normy posléze zmíněné a to jmenovitě co do otázky zařazení do příslušné postupové skupiny § 52 cit. zák. Ježto pak st-lé vyhovují podmínkám stanoveným tímto předpisem pro zařazení do postupové skupiny »A«, jest prý nař. rozhodnutí, poskytující jim toliko výhody skupiny »C«, nezákonné.
Ns shledal tento výklad § 3 zák. č. 495/1922 mylným. Z cit. předpisů nelze vyvoditi ničeho více, než že služ. požitky a právní nároky zaměstnanců tam jmenovaných autonomních korporací jest uvésti k 1. lednu 1922, resp. 1923 na míru práv a požitků obdobných zaměstnanců státních jen potud, pokud přesahují míru požitků zaměstnanců posléze zmíněných. Tím není však vysloveno, že do té doby platné služební řády a individuelní usnesení autonomních korporací, pokud upravily poměry zaměstnanců při nich ustanovených dnem 1. ledna 1923, pozbyly platnosti vůbec, nýbrž stanoveno, že zanikají toliko pokud práva a nároky z nich čerpané nebo čerpatelné sahají přes míru nároků obdobných úředníků státních. Tento právní názor vyslovil také nss již v nál. ze dne 19. září 1924 č. 20131.
Zákony ty nezakládají tedy pro úředníky samosprávných korporací nárok na zlepšení jejich postavení služebního. Je-li tomu tak, pak ovšem nemohou se domáhati zaměstnanci autonomních korporací výhod uvedených v §§ 3 a 19 cit. zákonů a poskytnutých zákonodárstvím státním zaměstnancům státním, pokud tyto výhody přesahují úpravu zmíněných zaměstnanců autonomních, pokytnutou jim do té doby platnými služebními řády neb individuelními usneseními korporací, u nichž jsou ustanoveni, čímž padá nejen základní východisko stížností, nýbrž i závěr z něho čerpaný, že pro posouzení služ. poměru st-lů jsou od 1. ledna 1923 směrodatnými toliko předpisy služ. pragmatiky z r. 1914. Za tohoto stavu věci netřeba se více zabývati dalšími vývody stížností, opírajícími se o tuto thesi.
Zbývá proto zkoumati, ovšem v mezích stížních bodů ve stížnostech obsažených, zdali žal. úřad, aplikuje předpisy uvedených prosincových zákonů na st-le, nešel přes meze těmito normami stanovené, jmenovitě zdali, podrobuje jich dosavadní služ. poměr revisi z těchto předpisů plynoucí, nezhoršil neodůvodněně jich dosavadní právní a materielní postavení.
St-lé tvrdí, že se tak stalo tím, že nebyli zařazeni do postupové skupiny »A« § 52 služ. pragmatiky přes to, že od počátku svého služ. poměru byli považováni za úředníky této skupiny a později jmenováni zem. stav. rady, což jest prý také pouze možno u úředníků této skupiny.
Nss seznal, že skutková tvrzení, o něž se opírá tato výtka, nesouhlasí s obsahem správních spisů, neboť dle těchto spisů bylo žádání st-lů o úpravu jich postavení dle zásad platných pro úředníky s vysokoškolským vzděláním nejen důsledně odpíráno, nýbrž právě naopak opětně vysloveno, že pro posouzení jich služ. poměru platí v principu pravidla pro úpravu poměru úředníků účetních; st-lé nebyli také nikdy jmenováni zem. stav. rady, nýbrž jim byl toliko udělen usnesením z 25. ledna 1922 titul právě zmíněný, s výslovnou však výhradou, že dosavadní podmínky jich služ. poměru nedoznají změny.
Postrádá tudíž tvrzení st-lů, že byli vždy žal. úřadem považováni za příslušníky skupiny technických úředníků s úplným vysokoškolským vzděláním, jakéhokoliv podkladu. Z řečeného plyne, že nároky st-lů ve všech uplatňovaných směrech postrádají jak právního tak i faktického podkladu. Stížnosti, snažící se dovoditi opak, jeví se tudíž bezdůvodnými a bylo je proto jako takové zamítnouti.

Citace:

Č. 4302. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 180-182.