Č. 4517.

Pozemková reforma: O komisionelních útratách — věty jako při Boh. 4085 a 4516 adm.
(Nález ze dne 14. března 1925 č. 678.)
Věc: Albert kníže Th. v Ř. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) o náklady komisionelního šetření.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: St-l požádal stpú, aby mu na základě §§ 3 a) a 11 záb. zák. a § 20 příd. zák. byly vyloučeny a ze záboru propuštěny nemovitosti v žádostech blíže označené. Stpú ustanovil o žádostech těch místní šetření na dny 23. června 1924 a 18. srpna 1924, a uvědomil o tom st-le výnosy z 31. května 1924 a 19. července 1924 s tímto dodatkem: Dle § 24 min. nař. z 3. července 1854 č. 169 ř. z. jste povinen hraditi náklady spojené s uvedeným místním šetřením, a vyzýváte se tudíž, abyste do 3 dnů poštovní poukázkou (resp. přiloženou složenkou) zálohou na tyto náklady zaslal obnos v prvním případě 800 Kč a v druhém 1000 Kč. O stížnosti podané proti posléz uvedené části rozhodnutí stpú uvážil nss takto:
St-l namítá v prvé řadě, že výrok žal. úřadu o povinnosti hraditi komisionelní výlohy úředníků žal. úřadu; nemá opory v normě, jíž se žal. úřad jediné dovolává, poněvadž min. nař. ze 3. července 1854 č. 169 ř. z. vztahuje se výhradně na komise prováděné úředníky politických úřadů a soudů s obmezeným oborem působnosti, nikoli však na komise předsevzaté úředníky úřadů centrálních, tedy také ne na komise stpú-u. Již proto má stížnost za to, že má nař. rozhodnutí býti zrušeno jako nezákonné, poněvadž dle názoru stížnosti má nss zkoumati jediné, zda žal. úřadem dovolaná norma rozhodnutí úřadu odůvodňuje, nikoliv však zda by rozhodnutí to snad i o jiné zákonné ustanovení mohlo býti opřeno.
Námitku tu neshledal nss důvodnou. Úkolem nss-u jest zkoumati zákonnost výroku žal. úřadu, že st-l je povinen hraditi náklady spojené se šetřením zavedeným o jeho žádosti za propuštění půdy dle § 11 záb. zák. a § 20 příd. zák. a uznání určitých nemovitostí jako objektů dle § 3 a) záb. zák. a složiti na ně zálohu, a nemohl by nss výrok ten zrušiti jako nezákonný jen proto, že normy žal. úřadem citované nelze na daný případ přímo použíti, shledá-li, že není v rozporu se zákonem vůbec. St-l namítá ovšem dále, že není vůbec normy, která by nař. rozhodnutí odůvodniti mohla, poněvadž cit. min. nař. je nařízením výjimečným, vztahujícím se jedině na komise prováděné úředníky tam uvedenými, z čehož dovozuje, že v jiných případech výlohy komise nese stát sám, dokládaje na to, že vzhledem k výjimečnosti zákonů o pozemkové reformě nedalo by se použíti ani nějaké všeobecné zásady, kdyby tato dala se pro jiné obory dovoditi. Nss vyslovil již v nál. Boh. 4085 adm., že ustanovení § 13 cit. nař. není výjimkou omezenou na úřady v nadpisu tohoto nařízení a v § 1 uvedené, nýbrž že jest jen důsledným provedením zásady již dříve všeobecně platné a právním řádem vyslovené, že náklady komise, které státu jako orgánu vyvíjejícímu nařizovací aneb judikující moc způsobila strana soukromá, má hraditi strana sama. Na tomto názoru trvá nss i v daném případě a podotýká k vývodům st-le při ústním veřejném líčení předneseným, že názor ten nebyl vyvozován z ustanovení o. z. o. a civ. řádu soud., nýbrž z řady norem jiných a že o. z. o. a civ. řád soud. jen na další podporu správnosti názoru toho byl uveden.
Jde-li však — jak dovozeno — o zásadu všeobecně platnou, pak nutno jí použíti všude, kde specielní zákon nestanoví jinak. Že by zákon záborový a přídělový, jehož provádění (§§ 3 a) a 11 záb. zák. a § 20 příd. zák.) zavdalo podnět ke komisi, o kterou jde, měl nějaké ustanovení opačné, stížnost netvrdí, dovolávajíc se jen všeobecně toho, že jde o zákony »výjimečné«, při jichž aplikaci nelze prý použíti všeobecných zásad pro řízení platných. Takto všeobecně vyslovený názor neshledává však nss správným, ježto, jak uvedeno, zásady všeobecně platné platí pro všechny zákony, tedy i pro zákony o pozemkové reformě (jež st- pokládá zřejmě v důsledku jejich účinků na právo vlastnické za zákony výjimečné), pokud nemají tyto specielního ustanovení jiného nebo pokud nedá se zásada všeobecně platná na ně aplikovati vůbec. Stížnost hájí konečně názor, že komise, o kterou jde, neměla býti konána v zájmu st-le, nýbrž v zájmu provedení pozemkové reformy, tedy v zájmu veřejném, takže i z toho důvodu nebylo by na ni lze použíti zásady svrchu uvedené, ježto nešlo o komisi v zájmu a záležitosti strany. I tuto námitku neshledal nss důvodnou.
Vydáním záborového zák. stal se celý nemovitý majetek st-lův majetkem státem zabraným a podroben byl všem účinkům záb. zákona i zákonů zákon ten provádějících a doplňujících. Zákon záb. ovšem v § 11 dává osobám, jichž majetek záb. zákonem byl zabrán, právo, aby jim z majetku zabraného byla přidělena majetnost nepřesahující výměry uvedené v § 2, pokud možno dle jejich volby. Z tohoto ustanovení plyne, jak nss opětně již judikoval, že vlastník musí své právo uplatniti, že může se ho i vzdáti, a že pozbývá ho, neuplatní-li je nejpozději ve lhůtě v § 3 zák. náhradového uvedené. Úřad není ex officio vůbec povinen o forrnalisování práva toho se starati, jen musí vlastníka dle § 3 zák. náhradového na ně upozorniti. Uplatní-li vlastník toto právo, jedná zřejmě ve svém zájmu, domáhá se svého práva, a nelze tedy tvrditi, že by komise, konaná za účelem vyhovění žádosti vlastníka o propuštění půdy dle § 11 záb. zák., konala se v zájmu veřejném. Vždyť neuplatní-li vlastník nárok ten včas vůbec, zůstává celý majetek jeho státem zabrán, a uplatnění nároku toho má účel a cíl, státem zabraný a tedy disposicím státu podrobený majtetek v neprospěch státu zmenšiti.
Zásadně totéž platí o nárocích, jež vlastník dle § 20 příd. zák. vznáší na plochy v § tom uvedené, poněvadž nárok dle § 20 příd. zák. je jen rozšířením práva vlastníkova, daného mu § 11 záb. zákona, jak nss opětně již vyslovil (srovnej nál. Boh. 2025 adm.).
Pokud jde o § 3 a) záb. zák., stanoví ovšem záborový zákon, že objekty mající všecky znaky tam uvedené, jsou ze záboru vyloučeny. Nss judikuje však ustáleně, že vyloučení objektů těch nenastává ipso facto, nýbrž teprve výrokem stpú-u vyloučení to deklarujícím. Dle stálé judikatury nss-u je pak stpú oprávněn se vším zabraným majetkem jako zabraným nakládati, pokud právě ohledně určitých objektů takového výroku — v prvé řadě k popudu vlastníkovu — neučiní. Z toho plyne, že jest jedině v zájmu vlastníka, aby bylo zjištěno a vysloveno, že ten který objekt má náležitosti objektu v § 3 a) záb. zák. vytčené a že proto je prost nexu záborového, poněvadž bez takového výroku stpú i objekt takový všem omezením ze záboru vyplývajícím je podroben.
Vycházeje z těchto úvah, dospěl nss k názoru, že st-l neprávem tvrdí, že komise, o kterou jde, neměla býti odbývána v jeho zájmu a v jeho záležitosti, nýbrž v zájmu veřejném, a že tedy neprávem vytýká z toho důvodu nař. rozhodnutí nezákonnost.
Pokud stížnost brojí proti vyzvání st-le, aby zaslal zálohu na komisionelní útraty, setrval nss na názoru vysloveném v cit. nál. Boh. 4085 adm., že ve vyzvání tom nelze shledati nezákonnosti. Poukázal-li st-l při ústním líčení na výnos min. z 25. května 1888 č. 5157, stačí odpověděti, že výnos ten nemá povahu závazné normy, nýbrž že jest jen interním poukazem, z něhož strana nějakých práv dovozovati by nemohla.

Citace:

Č. 4517. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 618-620.