Č. 4498.

Obecní samospráva: I. * Dle § 2 městského statutu libereckého z 28. června 1889 č. 43 z. z. jest zemská správa politická kdykoliv oprávněna, aby dala agendu politického úřadu I. stolice, přenesenou na magistrát liberecký, zcela nebo z části vykonávati orgány vlastními (§ 53 cit. statutu). — II. * Je-li jako orgán takový určena okresní správa politická v Liberci, neznamená to změnu politického okresu ve smyslu § 10 zák. z 19. května 1868 č. 44 ř. z.
(Nález ze dne 10. března 1925 č. 4799 )
Věc: Městská obec L. (adv. Dr. Jindř. Staden z Liberce) proti ministerstvu vnitra (min. rada Dr. Ant. Tobíšek) o odnětí přenesené působnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítnut byl rekurs obce liberecké proti vynesení zsp v Praze, jímž byly odňaty magistrátu města Liberce počínajíc dnem 16. dubna 1923 záležitosti politického úřadu I. stolice, jež dosud v přenesené působnosti dle platných předpisů vykonával, a současně bylo nařízeno, že záležitosti ty nadále mají býti vykonávány osp-ou v Liberci.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná obrací se nejprve proti názoru v nař. rozhodnutí projevenému, že státní správa jest oprávněna, kdykoliv podle svého volného uvážení na základě § 53 lib. ob. zřízení přenesený obor působnosti, a to i pokud zahrnuje agendy pol. úřadu I. stolice, zcela nebo z části vlastními orgány a na vlastní útraty dáti vykonávati, aniž tím zasahuje v nějaká práva obce a dále, že takovéto opatření náleží do kompetence zsp-é. Argumentace stížnosti v tomto směru jest v podstatě toto:
Přenesený obor působnosti § 53 nesmí býti zaměňován s přeneseným oborem působnosti, který jest přikázán městské radě jakožto magistrátu, t. j. s oborem působnosti politického úřadu I. stolice. V § 53 jest míněn toliko přenesený obor působnosti, který jest přikázán vůbec všem obcím (čl. VI. říš. zřízení ob.); jen na tento vztahuje se také 2. odst. uvedeného §, v němž se praví, že jest státní správě vyhrazeno přenesený obor působnosti zcela nebo z části obstarávati vlastními orgány a na vlastní náklad. Rozlišování přeneseného oboru působnosti v jednom a druhém smysle jest, jak za to má stížnost, zachováno také v §§ 87 a 88 statutu, neboť § 87 týká se oboru působnosti vládou přeneseného, kdežto § 88 má na zřeteli obor působnosti politického úřadu I. stolice. Na tento naposled uvedený obor působnosti pak vztahuje se § 4 zák. z 19. května 1868 č. 44 ř. z., podle kterého záležitosti politické správy obstarávají zeměpanské pol. úřady okresní a komunální úřady obcí s vlastním statutem. Na uvedený zákon odkazuje také § 88 lit. 1) statutu. Agendy polit, úřadu okr. jsou tedy na obec Liberec vzneseny zákonem říšským a mohou v důsledku toho jenom zákonem obci býti odňaty.
Nss nemohl těmto vývodům dáti za pravdu. Podklad pro řešení otázky právního postavení města L. jako obce statutární dlužno jest hledati především v obecním zřízení pro toto město vydaném, t. j. v zák. z 28. června 1889 č. 49 z. z. Ustanovení tohoto zák. jsou především rozhodná také pro posuzení, jaký obor působnosti městu L. vůbec jest přikázán, ale také pro posouzení, zdali a do jaké míry tento obor působnosti jest městu přiznán jako právo anebo toliko uložen jako povinnost. V § 50 uvedeného zák. jest — souhlasně s čl. IV. zák. z 5. března 1862 č. 18 ř. z., jímž stanoví se základní pravidla, dle nichž se mají uspořádati záležitosti obecní, a s § 27 ob. zř. pro Čechy — rozdělen obor působnost města L. ve dvě kategorie, totiž samostatný a přenesený. Další dělení přeneseného oboru působnosti na agendy, jejichž obstarávání náleží všem obcím bez rozdílu a agendy pol. úřadu I. stolice, jichž obstaráváním jsou obce s vlastním statutem zpravidla pověřeny, není v ob. zříz. provedeno. Opak nemůže býti dovozován zejména ani ze znění §§ 87 a 88, a to již z toho důvodu nikoli, poněvadž právě tyto oba paragrafy již podle svého znění nemají ráz paralelních definicí dvou kategorií přeneseného oboru působnosti, nýbrž § 88 obsahuje výklad k § 87, neboť v něm jsou jednotlivě vypočteny agendy, které podle § 87 měst. rada pod označením »magistrát« jako přenesený obor působnosti má obstarávati. Tento logický poměr obou cit. paragrafů dokumentován jest také jasně úvodními slovy § 88: »Dle toho přísluší radě městské
. . . .« Tím méně lze nalézti v ostatním obsahu l-ckého statutu nějakou oporu pro názor stížnosti, jako by tento zákon mezi přeneseným oborem působnosti v jednom a v druhém smyslu rozeznával a k tomuto roz znávání nějaké právní důsledky pojil. Celá konstrukce zákona mluví naopak proti tomu. Třetí část l-ckého statutu, jednající o působnosti obce, obsahuje v §§ 50 až 54 pod společným nápisem »Obecná ustanovení» rozdělení oboru působnosti na samostatný a přenesený (§ 50), zákonnou definici obou ,(§§ 51 a 52 : § 53) a označení orgánů obecních, které jeden i druhý z těchto oborů vykonávají (§ 54.) Jestliže pak v § 53 nejprve dána jest definice přeneseného oboru působnosti a po té v druhém odstavci téhož § jest vysloveno, že zůstaveno jest správě státní přenesený obor působnosti zcela nebo z části obstarávati vlastními orgány, vyplývá z toho s logickou nutností, že toto ustanovení zahrnuje celý obor přeneseného oboru působnosti, jak v 1. odstavci je definován, a že ustanovení toho slušelo by užíti na přenesený obor působnosti v celém jeho rozsahu, i kdyby zákon v následujících podrobných předpisech skutečně, jak stížnost za to má, přenesený obor ještě dále rozlišoval podle jeho obsahu.
Stížnost jest na omylu také, vídí-li v ustanovení § 4 zák. z 19. května 1868 č. 44 ř. z. normu, která agendy pol. úřadu I. stolice obcím s vlast. statutem přikazuje s tím účinkem, že jí tyto obce mocí zákona ustanoveny jsou všeobecně jako orgány pro obstarávání politické správy v jeiich území, tak že by zase jenom zákonem této funkce mohly býti zbaveny. V době vydání zák. z 19. května 1868, jehož účelem byla organisace polit. úřadů správních, existovaly již obce, které na základe zvláštních norem ve svém území politickou správu vykonávaly, která jinak náleží úřadům politickým I. stolice. Mimo to byl tenkráte v platnosti jak zák. z 5. března 1862 č. 18 ř. z. tak i jednotlivá zemská zřízení obecní, která existující již obce statutární v jejich dosavadním oboru působnosti v podstatě nechala nedotčeny a tvoření dalších tako- vých obcí vyhradila zákonodárství zemskému. Jestliže za tohoto stavu právního § 4 zák. z r. 1868 vedle polit. úřadů okresních uvádí také komunální úřady obcí s vlastním statutem jako úřady, které obstarávají záležitosti polit. správy v I. instanci, nelze tomu přikládati jiný význam, než že tento zákon nechtěl na kompetenci dosavadních obcí statutárních nic měniti, nýbrž je v jejich funkci jako polit, úřady I. stolice do nové organisace polit. správy zařaditi. Ani celkový ráz zák. č. 44 ř. z. z r. 1868 ani znění jeho § 4 nemůže odůvodniti názor, že tento zákon chtěl upravovati materii, jejíž úprava zásadně byla vyhrazena zákondárství zemskému, a to normou, která by zároveň měnila platné tehdy statuty, neboť nemůže býti přehlédnuto, že statuty v roce 1868 v platnosti jsoucí namnoze obsahovaly ustanovení analogické 2mu odst. § 53 nynějšího statutu l-ckého. (Statut pro Prahu z r. 1850 v § 78, statut pro Brno z r. 1851 v § 79, statut liberecký z r. 1850 v § 61 a jiné). Zákonu z 19. května 1868 nemůže také býti imputován úmysl omezovati právo platnými tehdy normami státní správě zajištěné, aby dala obstarávati záležitosti přeneseného oboru působnosti vlastními orgány.
Nelze tedy ani v zák. z 19. května 1868 nalézti oporu pro názor stížností zastávaný, že odnětí agendy polit, správy I. stolice bylo vyhrazeno zákonu, a že ustanovením § 4 právě cit. zákona říšského bylo založeno subjektivní právo obcí statutárních na obstarávání těchto agend. Že pak takovéto právo ani obecní zřízení pro L. nyní platné této obci propůjčiti nechtělo, jest se zřetelem ku znění § 43 mimo pochybnost. Neboť v 1. odstavci tohoto § definován jest přenesený obor působnosti — a to, jak shora bylo vyloženo, v celém jeho rozsahu — jako povinnost obce »přičiňovati se spolu k účelům správy veřejné« a v odstavci následujícím vyhrazuje se státní správě, aby dala obstarávati přenesený obor působnosti vlastními orgány, aniž takovéto opatření jest vázáno na jakékoliv předpoklady. Tím dal zákon způsobem zcela jasným na jevo úmysl přikázáním přeneseného oboru působnosti obci nikoliv založiti nějaké právo obce, nýbrž toliko jí uložiti určitou povinnost. Přenesení onoho oboru působnosti na obec má tedy i podle platného statutu povahu delegace příslušnosti úřadů státních, která sice zakládá se na zákonné normě, avšak přes to zůstává podrobena disposici správy státní.
Soud musil v důsledku toho zamítnouti jako nedůvodněné veškeré námitky, které jsou založeny na názoru, že obstarávání funkce polit, úřadu správního měst. obci l-cké přísluší jako její zákonem zaručené právo, a že jí toto právo zase jenom zákonem může býti odňato.
Jest se tedy dále zabývati námitkou stížnosti, že k opatření, kterým stěžující si obci obstarávání záležitostí osp-é bylo odňato, za žádných okolností, t. j. i kdyby k tomu nebylo potřebí zákona, nemohla býti příslušná zsp. Se zřetelem k této námitce jest především podotknouti toto:
Měst. obci l-cké, ač jí podle předcházejících vývodů subjektivní právo na vykonávání agend právě uvedených přiznati nelze, nemůže přes to býti odepřeno právo brániti se proti opatření naznačeného obsahu námitkou, že úřad, který opatření to vydal, nebyl k tomu příslušný. Neboť odnětí funkce, kterou dosud obec na základě platných norem zastávala, jeví se naproti obci, i když nemá subjektivního práva na tuto funkci, jako osobování si autoritativní vrchnostenské moci, které jest obec povinna podrobiti se jen potud, pokud jest vykonávána orgány k tomu zákonem povolanými.
Ve věci samé nemohl však soud vývody stížnosti uznati za způsobilé, aby vyvrátily správnost právního stanoviska nař. rozhodnutí, že zsp byla příslušná práva v odst. 2 § 53 ob. zříz. pro L. správě státní vyhrazeného proti obci l-cké použíti. Výraz »státní správa« v § 53 nepřipouští o sobě ještě závěr o tom, který orgán státní správy zákon chtěl k výkonu oprávnění jím normovaného povolati. Neboť obecní statut l-cký sám, právě tak jako říš. zákon obecní z roku 1862 a ob. zřízení pro Čechy z r. 1864, užívají zjevně slova »státní správa« nebo »vláda« nikoliv jako technického označení určitého úřadu státního neb určitého státního orgánu, nýbrž toliko na vyznačení rozdílu proti samosprávě a jejím orgánům. Ze srovnání příslušných předpisů jest také patrno, že mezi výrazy »státní správa a »vláda« nečiní se nějaký zjevný důsledný rozdíl. (Srovn. na př. §§ 2, 53, 87, 88 e) 1), 91, 101 l-ckého statutu, čl. XIII. a XVI. ob. zříz. z roku 1862 a §§ 61, 66, 102 ob. zříz. pro Čechy.)
Jestliže pak § 53 a také žádné jiné ustanovení zákonné státní úřad, k opatření podle 2. odst. tohoto paragrafu kompetentní, výslovně neoznačuje, dlužno jest hledati odpověď na otázku, který úřad jest povolán ono ustanovení prováděti, nejprve v onom předpisu zákona, který postavení obce L. k státní správě, pokud jde o přenesený obor působnosti, zásadně upravuje. V tomto směru dlužno především přihlédnouti k § 2 statutu, který pod nápisem » o poměru obce k správě autonomní a státní« praví, že obec v příčině oboru působnosti státem na ni přenesené podřízena jest přímo místodržitelství. Podle tohoto ustanoveni musí toho času zsp býti pokládána za kompetentní ke všem rozhodnutím a opatřením státní správě stran oboru působnosti na obec l-ckou přeneseného vyhrazeným, leč že by nějaké výslovné ustanovení tomu bránilo. Takovéto zvláštní ustanovení pokud jde o opatření ve smyslu 2. odst. § 53 nelze však nalézti ani v ob. zřízení l-ckém ani v zákoně jiném.
Nijakého positivního základu právního nedostává se tvrzení stížnosti, že k odnětí přeneseného oboru působnosti městu L. byla oprávněna jen vláda, t. j. rada ministerská. Není-li však takovéhoto podkladu; nemůže kompetence ministerské rady býti konstruována toliko z domnělé obzvláštní důležitosti onoho opatření. Stížnost dovozuje dále, že nař. rozhodnutí, pokud jím obstaráváni politické správy 1. stolice na území obce l-cké bylo přeneseno na osp-ou v L., zahrnuje v sobě zároveň změnu úředního obvodu, že však takováto změna obvodu osp-é podle § 10 zák. z 19. května 1868 může se státi toliko nařízením.
Pokud by v těchto vývodech bylo možno spatřovati námitku, že odnětí agend osp-é obci musí již podle povahy věci státi se nařízením, byla by námitka taková neodůvodněna již z toho důvodu, že nikde není předepsáno, že by výkon agend obci odňatých musil býti přenesen právě na osp-ou, nehledě ani k tomu, že by pověření osp-é oněmi agendami nemohlo býti posuzováno jako změna obvodu osp-é, na niž by se vztahoval předpis § 10 zák. z 19. května 1868 č. 44 ř. Chtěla-li tu však stížnost snad uplatňovati také námitku, že pověření osp-é v Liberci agendami politického úřadu I. stolice na území obce
l-cké nestalo se ve formě zákonné, musila by takováto námitka jako nepřípustná býti odmítnuta, ježto ustanovení státního orgánu k obstarávání oněch agend jest organisační akt, který o sobě v žádném směru nemůže se dotýkati právní sféry města L. jako obce s vlastním statutem, čímž ovšem není vyloučeno, že by event. obec, právě tak jako kterákoliv jiná strana, mohla se proti konkrétním, jí se týkajícím aktům onoho orgánu hájiti námitkou, že orgán ten nebyl řádně ustanoven.
Nepřípustná jest na konec stížnost, jestliže proti opatření zsp-é obrací se potud, pokud tato odnětí agend polit, úřadu okr. městu L. odůvodňovala chováním obce v otázce jazykové, neboť nař. rozhodnutí toto odůvodnění nepřevzalo, ježto žal. úřad vycházel z právního stanoviska, po názoru nss-u správného, že státní správě přísluší kdykoliv právo agendy přeneseného oboru působnosti dáti obstarávati vlastními orgány a že tudíž, použije-li tohoto práva, není vázána na nějaké zvláštní důvody, a proto odmítl zabývati se otázkou, zda se městská obec l-cká prohřešila nějak proti zásadám jazykového práva čili nikoliv.

Citace:

Č. 4498. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 573-577.