Č. 4765.

Státní občanství: Domovské právo nabyté přede dnem 1. ledna 1910 na území býv. vévodství těšínského, které podle usnesení konference velvyslanců z 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši (publikovaného vl. vyhláškou i 18. prosince 1924 č. 20 Sb. z r. 1925) připadlo ke státu polskému, není titulem pro nabytí státního občanství čsl. ve smyslu předpisu § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920.
(Nález ze dne 3. června 1925 č. 11 151).
Věc: Hugo B. ve V. proti ministerstvu vnitra stran státního občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody. Zsp v Brně výnosem ze 16. května 1923 nevyhověla žádosti st-lově o přiznání čsl. stát. občanství podle § 9 zák. č. 236/1920.
Žal. úřad nař. rozhodnutím zamítl odvolání st-lovo a dodal, že se ustanovení § 1 č 1 úst. zák. č. 236 z r. 1920, jehož se st-l dovolává, na něho nevztahuje, ježto dle obsahu spisů nabyl domovského práva na území Čsl. republiky nesporně teprve v roce 1917.
O stížnosti vytýkající nezákonnost tohoto rozhodnutí a vadnost řízení uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutí obsahuje dva výroky, jednak nepřiznává čsl. stát. občanství st-li dle § 9 úst. zák. č. 236/1920, jednak odepírá uznati, že st-l nabyl čsl. státní občanství v základě ustanovení § 1 č. 1 cit. zák.
Stížnost béře v odpor pouze tento druhý výrok namítajíc, že st-l nabyl čsl. stát. občanství dnem 28. října 1918, poněvadž měl již před 1. lednme 1910 domovské právo v městské obci Bílsku, která byla v den 28. října 1918 součástí republiky čsl. a zůstala jí až do rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920.
Toto své stanovisko opírá stížnost o zákon o řádu volebním do poslanecké sněmovny z 29. února 1920 č. 123 Sb., jímž bylo stanoveno, že Bílsko náleží k republice čsl., odvolává se dále na právní stanovisko osp-é v Mor. Ostravě, která prý v r. 1921 generelně prohlásila, že osoby, které dříve byly domovsky příslušný ve východně-slezském plebiscitním území a před rozhodnutím konference velvyslanců z 28. července 1920 nabyly domovského práva na území republiky čsl., nepotřebují potvrzení svého stát. občanství, dovozujíc z toho, že podle tohoto právního stanoviska st-l nabyl bez žádosti definitivně čsl. stát. občanství, a vytýká dále, že nař. rozhodnutí je v rozporu s čl. 3 kapit. 1 smlouvy uzavřené dne 10. září 1919 mezi spojenými a sdruženými mocnostmi s Československem.
Námitky ty neuznal nss důvodnými.
Především budiž podotknuto, že pro posouzení tohoto případu jest zcela bez významu, jaké právní stanovisko zaujala osp v Mor. Ostravě a jaké prohlášení generelně neb v konkrétních případech vydala, neboť pro posouzení, zdali st-l byl nař. rozhodnutím v nějakém subjektivním právu svém dotčen, jest rozhodno jedině, zdali tvrzené právo mu podle zákonných norem přísluší.
Výtka, že nař. rozhodnutí je v rozporu s čl. 3 kap. 1 smlouvy 10. září 1919 mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými s jedné strany a Československem uzavřené není blíže provedena, neměla by však vůbec významu v tomto sporu, v němž posouditi jest jediné, zda nař. rozhodnutí neodporuje vnitrostátním právním předpisům o nabývání státního občanství. V úvahu přichází tu jedině ustanovení § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/1920, dle něhož státními občany čsl. jsou ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství Rak.-Uherského, jež náleží nyní Čsl. republice.
Je nesporno, že st-l měl před 1. lednem 1910 domovské právo v Bílsku, sporno jest jediné, zdali území, na němž se nalézá obec Bílsko v den, kterým úst. zák. č. 236 ex 1920 nabyl působnosti t. j. dne 16. července 1920 náleželo Čsl. republice ve smyslu § 1 č. 1 cit. ústavního zákona.
Pro výklad slov »jež náleží nyní Čsl. republice« v uvedeném ustanovení použitých jest třeba hleděti k zásadám mírové smlouvy Saint Germainské z 10. září 1919 (č. 507 Sb. z r. 1921), jež byly základem pro normy o státním občanství v 1. odd. úst. zákona obsažené.
Čl. 70 zmíněné mír. smlouvy stanoví základní princip, že všechny osoby, které mají právo domovské na území, jež dříve tvořilo část býv. mocnářství Rak.-Uherského, stávají se, pozbývajíce zároveň státního občanství rakouského, ipso facto příslušníky onoho státu, který na řečeném území vykonává právo.
Poněvadž mírová smlouva všechny účinky z ní vyplývající pojí k témuž dnu, kdy nabyla účinnosti t. j. ke dni 16. července 1920, nelze pochybovati, že osoby v čl. 70 označené, pokud z ustanovení toho nebyly vyloučeny článkem 76 a 77, staly se příslušníky státu, který tento den vykonával právo svrchovanosti na dotyčném území. Z toho jde. že slovům § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20 »jež náleží nyní čsl. republice« lze rozuměti jen ve smyslu »na němž stát čsl. vykonával dne 16. července 1920 právo svrchovanosti.«
Že však městská obce Bílsko s okresem, k němuž náležela, nepodléhala dne 16. července 1920 státní moci republiky čsl., nýbrž byla od vzniku státu čsl. pod správou polskou, vychází z fakt, která byla na základě zprávy min. zahr. a listin ke zprávě té přiložených podrobně vylíčena v důvodech nálezu tohoto soudu Boh. 2600 adm.
Podle vylíčeného stavu věci nalézalo se město Bílsko i celý okres bílský pod správou Polska od 5. listopadu 1918 a byl tento stav věci v podstatě převzat do konečného rozhodnutí konference velvyslanců z 28. července 1920, kterým hranice svrchovanosti Polska a Československa nad bývalým knížectvím těšínským byly stanoveny a podle něhož okres bílský připadl definitivně k území státu polského.
Z toho jde, že stát čsl. nevykonával dne 16. července 1920 právo svrchovanosti na území města Bíslka a ze toto území dne 16. července 1920 nenáleželo ve smyslu § 1 č. 1 úst. zák. č. 236 ex 1920, pokud jde o otázky státního občanství, k území čsl. republiky.
St-l nemůže ničeho pro své opačné stanovisko dovozovati z toho, že zákon v řádu volení do poslanecké sněmovny z 29. února 1920 č. 123 Sb. pojal do volebního kraje 22 soudní okres bílský, neboť ustanovení to stalo se jen za předpokladu, že býv. vévodsství těšínské bude rozhodnutím čelných mocností spojených a sdružených, které si rozhodnutí o politické příslušnosti Těšínska dne 27. září 1919 vyhradily, uznáno jako území republiky čsl. To patrno z čl. 2 téhož zákona, kterým těšínský volební kraj byl vyloučen z prvních voleb do poslanecké sněmovny.
Z toho, co uvedeno, jde, že domovské právo nabyté před 1. lednem 1910 na území býv. vévodství těšínského, které podle usnesení konference velvyslanců z 28. července 1920 o Těšínsku, Oravě a Spiši (č. 20 Sb. z r. 1925) připadlo k území státu polského, není titulem pro nabytí státního občanství čsl. ve smyslu předpisu § 1 č. 1 úst. zák. č. 236 z r. 1920.
Neodporuje tudíž zákonu nař. výrok neuznávající st-le za státního občana čsl. podle § 1 č. 1 cit. zák., a bylo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 4765. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1084-1087.