Č. 4724.

Vojenské věci: Nárok vojenské správy na vrácení požitků již vyplacených jest posuzovati nikoli podle analogie předpisů o. z. o. o condictio indebiti (§ 1431 sq), nýbrž podle čl. VI. dodatku k rak. služ. knize K — 6 (Gebührenvorschrift) díl I, jenž doznal změny teprve ustanovením § 26 zák. z 22. prosince 1924 č. 288 Sb.
(Nález ze dne 22. května 1925 č. 12 436/24).
Pre judikatura: Boh. 4260 adm.
Věc: Dr. Artur M. v Brně proti ministerstvu národní obrany o náhradu přeplaceného výslužného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž v býv. rak.-uh. armádě sloužil jako nadporučík v záloze, od listopadu 1916 pak jako nadporučík ve výslužbě, byl ke své přihlášce převzat do čsl. armády jako gážista ve výslužbě a přiznány mu zaopatřovací požitky ročních 5641 K 33 h. V prohlášení o skutečných příjmech udal st-l dne 25. listopadu 1922 jako svůj čistý příjem v posledním roce ze samostaného zaměstnání 35 093 K.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že st-l pozbyl dnem 1. dubna 1922 podle §§ 24, 97 a 28 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. nároku na voj. zaopatřovací požitky, jichž výplata mu byla dnem 31. května 1923 zastavena, že mu od 1. dubna 1922 přísluší pouze přídavek za zranění ročních 400 K, že se překládá dnem 1. dubna 1922 do zálohy ve skupině mimo službu a že přeplatek pensijních požitků za dobu od 1. dubna 1922 do 30. listopadu 1922 vymáhán nebude, jejich přeplatek za dobu od 1. prosince 1922 do 31. května 1923 že však je povinen vrátiti.
Stížnost béře v odpor pouze tento poslední výrok vytýkajíc mu nezákonnost z důvodu, že st-l pobíral řečené požitky bona fide a proto není povinen je vraceti, třeba že cit. zákon má zpětnou působnost.
Nss neshledal tuto námitku, čerpanou zřejmě z norem soukromého práva o condictio indebiti (§ 1431 o. z. o.), důvodnou.
Jak tento soud již opětně, zejména nál. Boh. 4260 adm. vyslovil, jest nárok vojenské správy na vrácení vyplacených již požitků posuzovati nikoli podle analogie těchto předpisů o. z. o., nýbrž podle speciálního vojenského předpisu obsaženého v čl. 6 dodatku k služební knize rakouské K — IV díl I. (Gebůhrenvorschrift), dle něhož příjemce požitku, jenž mu právem nenáležel, je povinen vrátiti částku neprávem přijatou, byla-li mu k náhradě předepsána v míru do 2 a ve válce do 3 let. Tento předpis doznal změny teprve ustanovením § 26 zák. z 22. prosince 1924 č. 288 Sb., tedy z doby po vydání nař. rozhodnutí, pročež se k předpisu posléz uvedenému nemůže přihlížeti.
Podle předpisu cit. čl. 6 dodatku k služební knize K — IV jest pro povinnost k náhradě rozhodnou pouze otázka, zda zaopatřovací požitky st-li k náhradě předepsané, t. j. požitky vyplacené ode dne 1. prosince 1922 do 31. května 1923, jemu právem nepříslušely a byly-li mu k náhradě předepsány do dvou let. Že tyto předpoklady jsou u st-le dány, stížnost nepopírá a proti výroku, že st-l pozbyl nároku na zaopatřovací požitky vojenské dnem 1. dubna 1922, vůbec nebrojí. Poněvadž pak okolnost, pobíral-li příjemce plat jemu právem nenáležející bona fide čili nic, dle cit. čl. 6 není relevantní, nelze shledati, že by nař. výrok byl v rozporu se zákonem a bylo stížnost, která jiných námitek neuplatňuje, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4724. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1004-1005.