Č. 4409.

Státní zaměstnanci. — školství (Slovensko): * Vdova po školníku býv. uh. státního učitelského ústavu na území Slovenska, který sice po převratu byl ve službě ponechán, avšak později podle § 2 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. propuštěn a zemřel ještě před vydáním zák. z 15. dubna 1920 č. 269 Sb., nemá vůči čsl. státu nároku na zaopatřovací požitky, třebas ona i zemřelý její manžel má resp. měl tuzemské státní občanství, (Jaký by byl stav u vdovy po zaměstnanci uvedeného druhu, který se zák. č. 269/20 dožil, nebylo řešeno).
(Nález ze dne 14. února 1925 č. 2913.)
Prejudikatura: Boh. 1041, 2564, 3135 adm. a j.
Věc: Juliana L. v Bratislavě proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o vdovskou pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podle zprávy ředitelství stát. ženského ústavu učitelského v Bratislavě ze 7. října 1919 uveden byl mezi silami na tomto ústavě působícími, které buď pro naprostou neschopnost nebo úplnou neznalost slovenčiny správa školy nemůže potřebovati, také školník Josef L., jenž podle jeho udání slouží na ústavě 40 roků a žádá za pensionování.
Ministr pro Slov. vydal dne 1. října 1919 L.-ovi propustný list, kterým podle § 2 zák. z 10. prosince 1918 č 64 Sb. se propouští ze školských služeb na území republiky čsl. jako školník maďarskou vládou ustanovený, avšak vládou čsl. nepřevzatý, a byl s platovými po případě pensijními nároky odkázán na vládu maďarskou v Budapešti, které jeho propuštění bylo oznámeno. Požitky jeho zastaveny 31. prosince 1919.
Když L. 30. prosince 1919 zemřel, žádala jeho vdova — st-lka — za přiznání a poukaz vdovské pense od 1. ledna 1920. Žal. úřad vyslovil však rozhodnutím z 12. srpna 1921, že st-lka nemá nároku na vdovské zaopatřovací požitky, poněvadž její muž Josef L. byl ze státní služby propuštěn. Když pak rozhodnutí toto bylo nálezem nss-u z 25. ledna 1923 č. 7195/22 vzhledem k nesprávnému právnímu poučení zrušeno podle § 6 zák. o ss, vydal žal. úřad st-lce nové rozhodnutí, nyní naříkané, toho znění, že »žádosti st-lky za udělení vdovských zaopatřovacích požitků se opětně nevyhovuje, neboť manžel její nebyl do služeb čsl. republiky přijat a nemá tudíž na zaopatřovací požitky proti čsl. státu nároku«.
Stížnost neshledal nss důvodnou:
Manžel st-lky byl nesporně řadu let ve službách býv. uherského státu jako školník při státním ústavě vyučovacím; z tohoto služebního poměru získal však manžel st-lčin pensijní nárok toliko vůči svému zaměstnavateli, totiž vůči býv. uherskému státu. Proti státu čsl. byl by však mohl získati jakýchkoliv nároku ať na aktivní ať na pensijní požitky jenom tehdy, kdyby buď výslovným aktem státní správy čsl. byl převzat do služeb státu čsl. anebo kdyby předpis zákona některého dával mu nárok takový vůči čsl. státu na základě jeho služeb konaných pro býv. stát uherský. Ani jednoho ani druhého zde není, jak plyne z těchto úvah:
St-lka ani netvrdí, že její zesnulý manžel byl čsl. státem jmenován resp. převzat do čsl. služby státní. Okolnost, že manžel její ještě od převratu až do prosince 1919 službu na ženském učitelském ústavě v Bratislavě konal, nerovná se takovémuto výslovnému jmenování nebo převzetí do služeb státu čsl., nýbrž jest pouhým poměrem faktickým, který ve smyslu § 2 zák. z 10 prosince 1918 č. 64 Sb. zmocněncem vlády ve smyslu § 14 téhož zák. kdykoliv mohl býti ukončen, jakmile zmocněnec tento uznal a vůči zesnulému manželu st-lčinu vyslovil, že po jeho názoru není se své povinnosti.
Výrok takový, který podle znění §§ 2 a 14 cit. zák. na nižádné další podmínky nebo předpoklady vázán nebyl, byl učiněn shora cit. rozhodnutím min. pro Slov. z 1. října 1919. Že by rozhodnutí to manželu st-lčinu nebylo bývalo řádně doručeno, stížnost netvrdí. St-lčin zesnulý manžel nebyl tedy nikdy definitivním státním zaměstnancem čsl. státu.
Na tom nemění nic ta okolnost, zda a že manžel st-lky měl nebo neměl domovské právo na území čsl. republiky, po případě zda měl nebo neměl státní občanství čsl., ani ta okolnost, že svůj plat po převratu až do konce roku 1919 pobíral od čsl. státu, neboť prvý moment nebránil podle znění § 2 zák. č. 64 z r. 1918 tomu, aby jeho pouze faktický služební poměr vůči čsl. státu byl rozvázán, druhý moment pak jest jenom důsledkem toho, že st-l až do konce roku 1919 fakticky a prozatímně byl ve výkonu služby podle cit. již § 2 zák. č. 64 z r. 1918 ponechán.
Tvrdí-li stížnost naproti tomu, že »čsl. stát jako právní nástupce státu uherského byl dle platných zákonů povinen st-lčina manžela převzíti a že čsl. stát jako právní nástupce uherského státu nemá diskrecionelní právo k tomu, koho chce převzíti a koho ne«, tedy nelze vývody ty — nehledě k tomu, že stížnost toto svoje tvrzení sama blíže neodůvodňuje — uznati správnými. Naopak není čsl. stát právním nástupcem býv. státu uherského v tom smyslu, že by byl povinným subjektem všech závazků, které po případě měl bývalý stát uherský (viz též nál. Boh. 1041, 2564 a 3135 adm.). Důsledek takový není stanoven ani v mírových smlouvách. Zejména neobsahuje mírová smlouva trianonská nic o případném přebírání státních zaměstnanců býv. státu uherského státem čsl. a má naopak v čl. 199 toliko předpis, že osoby požívající odpočinkových platů od bývalého království uherského a které... jsou příslušníky jiného státu než Maďarska, nebudou v příčině svých odpočinkových platů moci požadovati nic na vládě maďarské«, z čehož však neplyne, že by mohly osoby takové pensi požadovati od onoho státu, jehož příslušníky jsou. Zmíněný důsledek nelze také vyvoditi z panujících názorů theorie z oboru práva mezinárodního a státního. Lze proto sukcesi takovou uznati jen potud, pokud výslovnou právní normou vnitrostátní toho kterého státu by byla resp. je uznána.
Takové normy však pro daný případ není; není jí zejména ani předpis všeobecný čl. 2 zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. Zákonem tím byl toliko — jak v obdobném případě bylo vysloveno již nálezem Boh. 3135 adm. — recipován dosavadní právní řád bývalého státu (rakouského resp. uherského), aby platil jako prozatímní právní řád státu čsl.
Zákonem č. 11/1918 byly tedy — viz též zák. z 23. července 1919 č. 449 Sb. o zákonné ochraně čsl. republiky — sice formálně zachovány v platnosti býv. uherské zákony o pensijních nárocích státních zaměstnanců, avšak toliko tak, že pensijní nároky podle těchto zákonů příslušejí vůči státu čsl. jenom čsl. státním zaměstnancům, nikoli však zaměstnancům býv. státu uherského, kteří se čsl. státními zaměstnanci nestali.
Stejně nelze na tento případ vztahovati zák. z 15. dubna 1920 č. 269 Sb., poněvadž nárok na pensijní požitky vůči čsl. státu ve smyslu §§ 6 a 8 tohoto zák. přísluší jen těm ve státní službě čsl. neustanoveným, bývalým zaměstnancům býv. státu uherského, kteří včas působnosti tohoto zák. t. j. 1. května 1920 (§11) službu konali a přihlášku podle § 4 podali. Tyto podmínky ovšem u manžela st-lčina, který zemřel již na konci roku 1919, zřejmě splněny nejsou.
Nebyl-li však zemřelý manžel st-čin nikdy definitivním zaměstnancem státu čsl. a neměl-li on vůči státu čsl. nižádných nároků na požitky aktivní ani zaopatřovací, pak nepřísluší nárok na zaopatřovací požitky vůči státu čsl. tím méně jeho vdově, poněvadž předpokladem takového nároku vdovy vůči čsl. státu byla by právní existence zaměstnaneckého poměru jejího zemřelého manžela vůči čsl. státu.

Citace:

č. 4409. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 397-400.