Č. 4308.

Nemocenské pojišťování: * Zaměstnavatel není oprávněn odhlásiti své zaměstnance od nemocenského pojištění po dobu jejich smluvené placené dovolené.
(Nález ze dne 9. ledna 1925 č. 237). Věc: Firma A. Č. a synové v J. (adv. Dr. Arn. Kalina z Jaroměře) proti ministerstvu sociální péče (min. místotaj. Dr. Frt. Janoštík) stran nemocenského pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžující s firma zastavila v době od 22. do 29. května 1923 ve svých dvou závodech v J. pro dělnické prázdniny provoz a odhlásila své dělnictvo na tuto dobu od okr. nemoc, pokladny v J. Okr. nemoc. pokladna tuto odhlášku nepřijala a dovolaly se obě strany rozhodnutí úřadu.
Osp ve D. K. výměrem ze 7. září 1923 rozhodla, že okr. nemoc. pokladna právem odmítla vzíti na vědomí zmíněné odhlášení dělnictva, a že jmenovaná firma jest povinna okr. nemoc, pokladně v J. nemocenské příspěvky za dělnictvo takto odhlášené za zmíněnou dobu doplatiti, jelikož, jak konaným šetřením bylo zjištěno, šlo u dělnictva jmenovanou firmou odhlášeného o placenou dovolenou stanovenou kolektivní smlouvou; pracovní poměr mezi dělnictvem a firmou nebyl nastoupením této dovolené rozvázán a zůstával po dobu jejího trvání poměrem, na který se vztahuje ustanovení § 1 nemoc. zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb.
K odvolání firmy zrušila zsp rozhodnutím ze 17. října 1923 tento výměr a vyslovila, že okr. nemoc. pokladna v J. jest povinna přijati a provésti odhlášku zaměstnanců stěžující si firmy pro dobu od 22. do 29. května 1923 a že firma není povinna okr. nemoc. pokladně za uvedenou dobu nemocenské pojistné příspěvky doplatiti, poněvadž dle spisů s placenou dovolenou zaměstnanců v době od 22. do 29. května 1923 spojeno bylo zastavení provozu v obou závodech firmy, takže firma k odhlášení zaměstnanců oprávněna byla, poněvadž dle § 1 zák. č. 268/ 1919 podkladem pro pojištění pro případ nemoci jest vykonávání práce a služby.
Min. soc. péče nař. rozhodnutím ze 7. března 1924, vyhovujíc odvolání okr. nemoc, pokladny v J., zrušilo toto rozhodnutí zsp-é a potvrdilo výměr osp-é z důvodů v něm uvedených, dodávajíc, že kratší nebo delší přerušení faktického vykonávání práce není řádným důvodem k odhlášení. Podle ustanovení § 31 nemoc. zák. možno zaměstnance pravoplatně odhlásiti teprve po ukončení pracovního poměru.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podaná dovozuje, že dle § 1 nemoc. zák. jest podmínkou pojištění vykonávání prací nebo služeb na základě poměru pracovního, služebního atd., že tedy dle jasného znění zákona podmínkou pojištění není uzavření poměru pracovního nebo služebního, nýbrž teprve vykonávání prací a služeb. Jestliže následkem dovolené dělníci tyto práce a služby nevykonávají, nejsou dle náhledu stížnosti v době, pokud služby ty nekonají, pojištěni a podnikatelé jsou oprávněni je odhlásiti, třeba ještě pracovní poměr sám trval a nebyl ukončen. Tomuto názoru stížnosti nemohl nss přisvědčiti.
Na sporu jest jedině otázka, zdali zaměstnavatel, jenž svým zaměstnancům poskytl placenou dovolenou, může je odhlásiti na dobu přerušení provozu od nemocenského pojištění, třeba pracovní poměr sám trval a nebyl zrušen. Tuto otázku nelze řešiti, jak stížnost míní, podle ustanovení § 1 n. z., jenž upravuje toliko zásady, které určují rozsah a vznik nemoc. pojistné povinnosti. Jak dlouho tato pojistná povinnost a jí podmíněný závazek platiti pojistné příspěvky trvá a za jakých předpokladů zaniká, určují jiné předpisy nemoc. zák. Tak stanoví § 33, že povinnost platiti pojistné příspěvky trvá až do řádného odhlášení a odkazuje k definici »řádného odhlášení« na § 31. Jestliže § 31 ukládá zaměstnavateli povinnost odhlásiti osobu ze zaměstnání vystupující nejpozději třetího dne po ukončení pracovního poměru, projevuje tím svoji vůli, že pojistný poměr nemá zaniknouti jakýmkoliv zastavením práce, nýbrž jen tehdy, když jest důsledkem ukončení pracovního poměru.
V daném případě připouští stížnost, že pracovní poměr zaměstnanců, o které tu jde, poskytnutou dovolenou nebyl ukončen, nýbrž trval dále. Jest tudíž názor žal. úřadu vyslovený v nař. rozhodnutí, že stěžující si firma nebyla oprávněna své zaměstnance na dobu přerušení odhlásiti a že proto jest povinna platiti za zmíněnou dobu nemocenské pojistné příspěvky, ve shodě se zákonem.
Stížnost upozorňuje na nesrovnalosti, jež by názor žal. úřadu v tomto případě zastávaný mohl míti v zápětí, zejména že by mohl nastati případ, že by dělník bral dvojí příjem, jednak z placené dovolené, jednak pak z nemocenského, kdyby onemocněl, a dodává, že zákonodárce jistě nechtěl zaměstnavatele zavedením placené dovolené dle kolektivních smluv protizákonně zatížiti.
Tyto vývody stížnosti jsou zajisté de lege ferenda pozoruhodné, nemohou však zviklati shora uvedený výklad dosud platného zákona. Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Č. 4308. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 192-194.