Č. 4842.

Vojenské věci: Kdy lze od vojenského gážisty požadovati vrácení přebraných požitků?
(Nález ze dne 27. června 1925 č. 12 817).
Věc: Dr. Josef W. v J. (adv. Dr. Oskar Beck z Prahy) proti ministerstvu Národní obrany stran náhrady vyplacených požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud ukládá st-li povinnost vrátiti 5632 Kč 57 h, vyplacených mu na čisté gáži s drahotním přídavkem a bytným, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž sloužil jako gážista z povoláni, posléze jako setník auditor, od 21. srpna 1911 až do převratu aktivně, v býv. armádě rak.-uherské a potom až do září 1919 ve vojsku rak. republiky, obdržel od náhradního praporu pěšího pluku č. 99 ve Znojmě dovolenku ze dne 22. září 1919, platnou na neurčitou dobu. V čsl. armádě službu nekonal. Jeho přihláška o převzetí do čsl. armády v hodnosti aktivního gážisty z povolání z 31. března 1919, resp. 22. září 1919 byla výnosem mno 5. března 1921 zamítnuta, načež st-l žádal podáním z 22. dubna 1921 o přiznání zaopatřovacích požitků.
Výnosem mno z 13. února 1922 bylo znovu vysloveno zamítnuti st-lovy přihlášky a dodáno, že st-l není tudíž čsl. důstojníkem a podléhá jen branné povinnosti dle zákona, že se zařazuje jako prostý vojín k pěšímu pluku č. 24 a že se mu dle zák. č. 194/1920 a dle vl. nař. č. 514/1920 přiznává odbytné ve výši 6000 K, jež bude vojenskou pensijní likvidaturou v Praze vyplaceno. V platebním rozkaze bylo zároveň vysloveno, že se odbytné toto má vypláceti ve 24 měsíčních splátkách a že nárok tento počíná dnem 1. října 1920.
Účetním nálezem vojenské pensijní likvidatury v Praze z 12. června 1923 byl st-li předepsán k náhradě přeplatek 5932 K 57 h jako neprávem obdržených záloh na přiznané odbytné 6000 K, poněvadž st-li byla posud na požitcích vyplacena částka 11 932 K 57 h, která jest dle výnosu mno č. 550 120 s. o. 38 odd. ex 23 zálohou na odbytné, započítatelnou do tohoto odbytného.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo žal. min. rekursu, jejž st-l do tohoto účetního nálezu podal, uvádějíc, že st-l důvodů nálezu onoho v rekursu nevyvrátil a že státním převratem byl jeho služ. poměr rozvázán a nový nastal teprve vyřízením jeho př hlášky, takže až do vyřízení přihlášky o převzetí do čsl. armády neměl žádných zákonných nároků na nějaké požitky od čsl. vojenské správy.
Stížnost vytýká, že předepsání náhrady jest nezkonné, protože st-l měl na přijaté požitky nárok jakožto aktivní setník auditor, jenž byl dán na neurčitou dobu na dovolenou, jenž tedy byl k disposici a k činné službě kdykoli mohl býti povolán, a že nároku toho pozbyl teprve dnem 9. března 1922, kdy byl vyrozuměn o rozhodnutí z 13. února 1922, jímž se do čsl. činné služby nepřejímá — dále proto, že platy ony nemohou býti považovány za zálohu a konečně vzhledem k ustanovení § 1432 o. z. o., neboť neměl-li st-l na platy ony nároku, platila vojenská správa vědomě něco, co st-li dlužná nebyla a co tedy nemůže ani přímo zpět požadovati ani cestou kompensace si srážeti.
Rozhoduje o stížnosti, uvážil nss toto:
Otázku materielně-právní, kdy smí úřad požadovati od zaměstnance náhradu požitků jemu již vyplacených, jest posuzovati v prvé řadě podle speciálních předpisů o té které věci vydaných a teprve v jich nedostatku nebo nepostačitelnosti bylo by lze použíti analogie předpisů o. z. o. Takovýmto speciálním předpisem, pokud jde o pohledávky vzniklé ze služ. poměru osob vojenských ke státu, jest předpis obsažený v čl. 6. dodatku ke služební knize rakouské K 4 díl I. (Gebührenvorschrift), dle něhož příjemce požitku, jenž mu právem nepříslušel, jest povinen vrátiti částku přijatou neprávem, byla-li mu k náhradě předepsána v míru do dvou a ve válce do tří let. Tento předpis, vydaný podle § 5. odst. 2. zákl stát. zák. z 21. prosince 1867 č. 146 ř. z., jest normou podle zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. i nadále závaznou, pokud nebyla změněna, zrušena nebo nahrazena jinými právními normami vydanými činitelem dle ústavy k tomu povolaným. Změny doznal tento předpis teprve ustanovením § 26 zák. z 22. prosince 1924 č. 288 Sb., tedy z doby po vydání nař. rozhodnutí, pročež se k ustanovení posléz uvedenému přihlížeti nemůže.
Podle předpisů cit. čl. 6. jest v daném případě rozhodnou otázka, příslušely-li st-li požitky jemu k náhradě předepsané, t. j. požitky vyplacené mu ode dne 1. října 1919 do konce září 1922. Otázka druhá, byla-li st-li náhrada požitků těchto předepsána do dvou let, přichází v úvahu jen potud, pokud jde o požitky, které nebyly st-li vyplaceny jako záloha na odbytné, neboť oprávnění úřadu, požadovati zpět to, co bylo poskytnuto jako záloha, tedy nikoli jako požitek, jejž si smí bezpodmínečně podržeti, není tímto předpisem a touto lhůtou vázáno. Předpis § 1432 o. z. o., jehož se stížnost dovolává, podle toho v daném případě vůbec v úvahu nepřichází.
Jest tedy zkoumati, měl-li st-l právní nárok jednak na vyplacení, jednak na podržení požitků, jejichž vrácení se od něho nyní požaduje.
Ze skutečnosti, že st-l byl v rak.-uh. armádě aktivním setníkem auditorem, a že mu byla jeho doplňovacím tělesem udělena dovolená na neurčitou dobu, nároku toho vyvoditi nelze, neboť udělení dovolené nebylo aktem zakládajícím právní nárok na nějaké požitky, nýbrž bylo jen aktem prozatímní evidence (srovnej předpis § 7 odst. 3 nař. vlády z 27. července 1920 č. 470 Sb., dle něhož jest býv. vojenské gážisty, jichž přihláška ještě vyřízena nebyla, vésti prozatím v evidenci jako vojenské gážisty). Jest proto otázku, měl-li st-l nárok na přiznání a na podržení zpět požadovaných požitků, řešiti z povahy požitků oněch. Dle správních spisů a dle st-lem předloženého výkazu o výplatě požitků bylo st-li vyplaceno: — — — —
Veškeré tyto požitky byly přiznány zejména oněm gážistům bývalé branné moci, jichž přihlášky o převzetí do činné služby nebyly projednány, kteří však činné služby v čsl. armádě nekonají. Platy takto přiznané nebyly snad automatickým vyplácením požitků normovaných předpisy platnými pro býv. brannou moc, neboť tyto předpisy dle povahy věci podobných požitků vůbec neznaly, nýbrž zavedla požitky tyto čsl. vojenská správa na základě usnesení ministerské rady jako požitky nové, určené pro dosud neznámou kategorii vojenských gážistů, čekajících na převzetí.
1. Pokud jde o čistou gáži, náleží tato uvedeným gážistům ode dne podání přihlášky dle výnosu mno z 12. února 1920 č. 103 438/8 z r. 1919, uveřejněného v rozkaze zem. voj. velitelství v Praze z 28. února 1920 č. 22, resp. výnosu z 1. listopadu 1919 č. 87 617 voj. osob. (Věstník mno z 8. listopadu 1919, část 61 bod 1145). Přiznání požitku toho nebylo nikterak omezeno, zejména nebylo vysloveno, že se poskytuje zálohou na zaopatřovací požitky resp. na odbytné. St-l přihlásil se do činné služby dle svého tvrzení v září 1919 a byla mu tato čistá gáže vyplácena ode dne 1. října 1919 do 31. srpna 1920.
2. Bytné a denní drahotní přídavek 10 K byly jako přídavky k uvedené čisté gáži přiznány jmenovaným gážistům nejprve výnosem mno z 23. března 1920 č. 449 914/VI — 29 (Věstník z 10. dubna 1920, část 17, bod 189) na dobu 3 měsíců, počínaje 1. únorem 1920, později pak na dobu 4 dalších měsíců, počínaje 1. květnem 1920, a to výnosem mno z 2. července 1920 č. 453 976/VI — 29, uveřejněným ve věstníku mno z 17. července 1920, část 38, bod 405. Ve výnose prvém, č. 449 914/VI — 29, není obmezení žádného, ve výnose druhém, č. 453 976/VI —29 jest vysloveno omezení, že gážistům přihlášeným do čsl. armády, žádajícím o přesazení do výslužby, dlužno vypláceti drahotní přídavek a bytné za uvedené 4 měsíce ve formě zálohy na zaopatřovací požitky. Jiné omezení ani v tomto výnosu vysloveno nebylo. St-l nežádal, jak shora uvedeno, do výslužby, nýbrž žádal o převzetí do činné služby, nevztahuje se tedy pravé zmíněné obmezení na něho a pobíral, tyto přídavky (bytné a drahotní přídavek) také jen po určenou dobu 7 měsíců od 1. února 1920 do 31. srpna 1920. Žal. úřad také netvrdí, že st-l požitky pod č. 1 nebo 2 uvedené obdržel za některou dobu neprávem' dvakráte anebo že bylo st-li při některé výplatě oznámeno, že se mu tyto platy poskytují jen zálohou na nějaký budoucí nárok a že je bude súčtovati na plat, který mu bude v budoucnosti přiznán.
Z toho jde, že, jak na přiznání, tak i na podržení obojích pod 1 a 2 uvedených platů příslušel st-li právní nárok. Poukázalo-li mno výnosem z 8. března 1923 č. 550120 s. o. 38 odd. ex 1923, jehož se účetní nález dovolává, podřízené jemu orgány vojenské správy, že také tyto požitky ad 1 a 2 uvedené jest započítati do odbytného a že eventuelní přeplatky jest vymáhati, nemohlo tímto výnosem býti zrušeno právo již nabyté a, vyslovil-li žal. úřad v nař. rozhodnutí, že st-l jest povinen tyto požitky vrátiti, odporuje tento výrok zákonu. Proto bylo v tomto směru zrušiti nař. rozhodnutí dle § 7 zák. o ss.
3. Jinak jest tomu s t. zv. existenčním příspěvkem. Příspěvek tento tento byl zaveden výnosem mno ze 14. prosince 1920 č. 907404/20792 s. o. požitk. odd., uveřejněným v rozkaze zem. voj. velitelství v Praze z 5. ledna 1921 č. 1, bod 7, a přiznán (výměrou 300 K měsíčně pro svobodného) dnem 1. září 1920 počínaje až do definitivní úpravy požitků službu nekonajícím gážistům jako záloha s výslovným podotknutím, že příspěvek ten jest zálohou na event. příslušející odbytné a že úhrnná výše takto vyplacených záloh nesmí přesahovati výši odbytného, jež dotyčným gážistům bude svého času přiznáno. St-li, jenž dle své přihlášky jest svobodný, byl existenční příspěvek tento vyplacen v době od 1. září 1920 do 31. března 1922 částkou 5 700 K a v červenci, srpnu a září 1922 částkou 600 K, celkem 6300 K. Požitek tento nebyl tedy požitkem, jejž by mohl příjemce podržeti, přesahoval-li výši přiznaného odbytného, anebo nebyl-li mu nárok na odbytné vůbec přiznán. Poněvadž st-li byl pravoplatně přiznán nárok na odbytné 6000 K, není v rozporu se zákonem nař. rozhodnutí, pokud se jím existenční příspěvek 6300 K st-li vyplacený súčtuje na toto odbytné a přeplatek 300 K k úhradě předpisuje. V tomto směru bylo tedy zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4842. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1240-1243.