Č. 4844.

Učitelstvo: Dobu odslouženou s nižším percentuálním dílem sluší u učitelek ženských ručních prací ve smyslu § 8, odst. 2 zák. č. 251/1922 rozuměti toliko služební období po 1. červnu 1922, a může se poměrný zápočet služební doby týkati jenom služebního období, které bylo před přístupem do vyšších požitků bezprostředně posledním v nižším procentu.
(Nález ze dne 30. června 1925 č. 8654.)
Věc: Milada Ch. ve V. (adv. Dr. Vik. Říha z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran služebních požitků.
Výrok: Nař. rozhodnutí ze dne 12. prosince 1923 zrušuje se pro nezákonnost, jinak se stížnost odmítá jako nepřípustná.
Důvody: St-lka, která dosáhla vysvědčení učitelské způsobilosti k vyučování ženským ručním pracím na obecných a měšťanských školách dne 7. června 1913, byla v době od 16. září 1913 do dne 15. září 1914 v počáteční službě se 7 učebními hodinami v týdnu a učila na to ode dne 16. září 1914 do dne 31. srpna 1919 po 7 hodinách týdně, ode dne 1. září 1919 do dne 31. srpna 1921 po 16 hodinách a ode dne 1. září 1921 do dne 31. prosince 1922 po 19 hodinách týdně. Od 1. ledna 1923 vyučuje na menšinových školách: občanské škole ve V. po 13, obecné škole tamtéž po 6 a obecné škole v S. po 4 hodinách a k tomu cesty po 3 hodinách v týdnu. — — — —
Spor točí se kol otázky, jak sluší za účinnosti §u 8 odst. 2 zák. z 15. července 1922 č. 251 Sb. započísti služební dobu učitelky ženských ručních prací, požívající toliko percentuální části požitků plně zaměstnané učitelky této kategorie při přestupu do větší učebné povinnosti a tím i do vyšších požitků, vyměřovaných percentuelně. Žal. úřad opíraje se o ustanovení cit. paragrafu, jakož i článku 14. uvedeného zákona, pozírá na veškerou služební dobu učitelky takové jako na jeden nedělitelný celek a vyměřuje nové požitky z poměrových částí jednotlivých služebních období celek ten tvořících. Stížnost naproti tomu hájí názor, že při přepočtení služební doby té zůstává služba, dosud platně pro takový postup započítaná, i pro budoucno nezkrácená a že poměrné zkrácení smí postihnouti toliko onu část služební doby, ztrávené v nižším procentu požitkovém před přestupem do vyšších požitků, která spadá v časovém ohledu do doby po 1. červnu 1922.
Nss uznal, že právní pojetí stížnosti jest v souhlasu se zákonem a vycházel při tom z těchto úvah:
Požitkově právní postavení učitelek žen. ručních prací upravilo zákonodárství naše poprvé t. zv. paritním zákonem č. 274/1919, kterým zařadilo učitelky ty do skupiny »C« resp. »D« časového postupu státních zaměstnanců (§§ 18 a 19) a současně určilo, že se započítává při zařadění tom do postupu služební doba nad 3 resp. 4 roky i v tom případě, byl-li jejich plat dříve vyměřen percentuelně podle platů státních zaměstnanců (§ 21 cit. zák.). Zabezpečil tedy cit. zákon jmenovaným učitelkám jednak platový a časový postup podle stupnic určených pro státní zaměstnance skupiny »C« resp. »D«, jednak zaručil jim plné započtení služební doby do platového i časového postupu, ať byl rozsah vyučovací povinnosti v dotyčné době jakýkoliv. Zákon č. 251/1922, prováděje revisi předeslaného t. zv. paritního zákona, ustanovil v § 6 odst. 1 a 2, že mají učitelky ženských ručních prací s vysvědčením způsobilosti ... vyučující nejméně 21 hodin týdně, nárok na plné požitky státních úředníků skupiny »D« a že i učitelky ty s vysvědčením způsobilosti pro školy občanské jsou zařaděny do skupiny »D« časového postupu. Současně určil uvedený zákon ve 4. odstavci cit. paragrafu, že učitelky žen. ručních prací s vysvědčením způsobilosti ..., mající řádné povinnosti učební méně než 21 hodin týdně, obdrží odměnu, která při učebné povinnosti do 6ti hodin týdně činí 25%, od 7 do 12 hodin týdně 50% ... plných požitků zmíněných v odstavci 1. a 2. V § 8 odst. 2 pak vyslovil, že se započte učiteli, požívajícímu podle §ů 5 až 7 toliko percentuální části požitků plně zaměstnaných učitelů své kategorie, přestoupí-li do vyšší percentuální části nebo do plné výměry těchto požitků, pro výměru nových požitků a pro další, postup do požitků vyšších tříd a stupňů platových z doby odsloužené s nižším percentuálním dílem toliko poměrná část této služební doby. Ustanovení toto nabylo podle článku 16. cit. zákona účinnosti 1. červnem 1922.
Ze srovnání uvedených ustanovení obou cit. zákonů vysvítá, že zákon posléz vzpomenutý podstatně zúžil nároky učitelek žen. ruč. prací na výši služ. příjmů a že zavedl do požitkového systému jejich nový, právnímu řádu dosud neznámý princip poměrného započítávání do postupu té služební doby, ve které míra vyučovací povinnosti nedosahuje zákonem určené normální výměry.
Již skutečnost, že tu běží o novou právní zásadu poměrného hodnocení služby, která dosud nebyla obsažena v platném právu, nutí podle všeobecných právních zásad k právnímu závěru, že má dotyčné ustanovení na mysli toliko takové přestupy do vyšších požitků, které se uskuteční teprve za účinnosti zákona č. 251/1922 a že ho tedy nemá býti použito na přestupy a tím i na služební období, jež zákonu tomu předcházejí. Jest tomu tak tím spíše, kdyžtě i posléz zmíněný zákon nově stanovil normální míru vyučovací povinnosti učitelek žen. ruč. prací a vedle toho nově určil procenta odměn za učebné výkony s nižší mírou vyučovací povinnosti.
Tomuto názoru není na odpor ani znění právního pravidla samotného. Odkazujeť § 8 odst. 2 cit. zákona svým obratem »přestoupí-li učitel (kondicionál budoucího času), požívající podle § 6 toliko percentuální části požitků« ... zřejmě přestupy, které teprve nastati mají a to přestupy z té percentuální části požitků, jichž se učitelkám žen. ruč. prací podle § 6 tohoto zák. a tedy tímto zákonem dostává a jež — jak již nahoře řečeno — nově byly upraveny cit. §em 6. Nemůže proto ustanovení to postihovati ona služ. období, která honorována byla podle dřívějšího zákonného stavu snad i jiným procentem a nemohou proto služ. období ta přepočítávána býti za účinnosti jeho toliko poměrnou svou částí, nýbrž plně.
Tomu nasvědčuje i další znění cit. ustanovení, které mluví »o době odsloužené v nižším percentuálním dílu« a započísti chce toliko poměrnou část této služ. doby pro výměru nových požitků a pro další postup. Uváží-li se, že uvedené ustanovení zákona má ve své prvé části na mysli učitelky žen. ruč. prací, jež požívají za své služ. úkony percentuální odměny tímto zákonem vyměřené (§ 6), pak nelze po názoru soudu vzhledem na spojitost uvedené dikce s ostatním zněním § 8 odst. 2 rozuměti dobou odslouženou v nižším percentuálním dílu učitelky žen. ruč. prací jinou dobu než onu, kterou prožila dotyčná učitelka žen. ruč. prací v percentuálních požitcích tímto zákonem stanovených. Pak jest však »dobou odslouženou s nižším percentuálním dílem« jenom doba prožitá v procentu tom za účinnosti zák. č. 251, tedy po 1. červnu 1922 a možno toliko tuto dobu poměrně započísti při přestupu do vyššího procenta požitků anebo do plné výměry jich, kdežto dřívější doba zůstává předpisem tím nedotčena.
Že tomu tak, vysvítá dále i z úvahy, že by jinak při přepočítávání služ. doby po rozumu § 8 odst. 2 cit. zák. zahrnuta býti musila do poměrného zápočtu i taková služ. období, která nebyla ztrávena při srovnání s právě se uskutečnivším přestupem do vyšších percentuálních požitků v nižším procentu, ba naopak v procentu vyšším a že by tedy hodnocena byla toliko poměrně i taková služba, která za dřívějšího zákonného stavu vykazovala plnou učební povinnost a byla v důsledku toho i plně honorována. Tato inkongruence zračila by se tedy v tom, že by postihovány byly poměrným zápočtem i doby odsloužené s vyšším percentuálním dílem požitků, než jakým jest ten, do něhož dotyčná učitelka žen. ruč. prací v důsledku větší učební povinnosti nově vstupuje. Pak by však nebyla doba ta »dobou odslouženou s nižším percentuálním dílem«, kterou jedině chce zákon podle své dikce při dalším postupu platovém poměrně započítávati.
Ze všeho toho, co předesláno, vysvítá, že sluší ve smyslu § 8 odst. 2 zák. č. 251/1922 dobou odslouženou s nižším percentuálním dílem rozuměti toliko služební období učitelek žen. ruč. prací po 1. červnu 1922, jakož i, že se poměrný zápočet týkati může jenom služ. období, které bylo před přestupem do vyšších požitků bezprostředně posledním v nižším procentu.
V přítomném sporu vysvítá ze spisů správních, že žal. úřad, prováděje po rozumu § 8 odst. 2 cit. zákona v důsledku přestupu st-lčina do vyšších požitků přepočtení služební doby, přepočítal jí veškerá období a tím i celou služ. dobu toliko poměrně podle zásad vytčených v uvedeném ustanovení. Tímto postupem dostal se žal. úřad podle svrchu vysloveného právního názoru tohoto soudu do rozporu s pravým obsahem cit. zákonného ustanovení a není proto jeho výrok, pokud se o předpis ten opírá, kryt zákonem.
Ale nař. rozhodnutí nemá opory v zákoně ani pokud se dovolává pro své opatření ustanovení článku 14 cit. zák. Uvedený předpis upravuje totiž ve své podstatě jednak otázku zachování vyšší pensijní základny, než která pro určité učitele vyplývá ze zákona tohoto, jednak zabraňuje svým posledním odstavcem tomu, aby žádný učitel nebyl novým zákonem v požitcích zkrácen pod výměru požitků plynoucích ze zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. Otázkou hodnocení služ. doby pro postup do vyšších požitků se však předpis ten neobírá a nelze proto z něho ničeho vyčísti pro zodpovědění sporné otázky a pro výklad § 8 odst. 2 cit. zák. Dovolal se proto žal. úřad článku 14. cit. zákona neprávem a nemůže o předpis ten svůj výrok o přepočítání služební doby opírati.

Citace:

č. 4844. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1246-1248.