Č. 4704.

Státní zaměstnanci (Slovensko): Bývalý městský notář, který byl teprve po 31. prosinci 1922 jmenován notářem ve službě státní, nemá nároku na drahotní přídavky na ženu a dítě, třeba dříve ve službě městské přídavků těch požíval.
(Nález ze dne 15. května 1925 č. 9982).
Věc: Desider V. v L. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o drahotní přídavky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl až do 30. března 1920 obvodním notářem, od 1. dubna 1920 pak se stal městským daňovým notářem v L. Dne 24. ledna 1923 žádal, odvolávaje se na předpisy vl. nař. z 23. listopadu 1922 č. 335 Sb. o přijetí do státní správní služby resp. do stavu státních notářů a byl výnosem min. vnitra ze 4. května 1923 jmenován definitivně do 9/3 hodn. třídy v systemisovaném stavu obecních a obvodních notářů na Slovensku.
Ježto však mu vedle služného 9108 Kč a místního přídavku 2340 Kč vyplácen byl drahotní přídavek ročních 3945 K 60 h vedle 50% slovenského drahotního přídavku měsíčních 68 Kč, t. j. jen drahotní přídavek pro svobodné zaměstnance, žádal podáním z 9. listopadu 1923 s poukazem na to, že jest ženat a má 1 dítko a s poukazem na to, že v městských službách v L. bezprostředně před vstupem do státní služby měl drahotní přídavek a rodinný přídavek i pro manželku a dítko, a tedy na přídavek ten měl nabyté právo, aby mu i ve státní službě přiznán byl drahotní přídavek pro zaměstnance ženaté s 1 dítkem.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že žádosti této vzhledem na ustanovení § 7 zák. z 22. prosince 1922 č. 394 Sb. vyhověti nelze.
Stížnost neshledal nss důvodnou, uváživ toto:
Stížnost namítá, že ustanovení § 7 zák. č. 394/22 se vztahuje jen na takové zaměstnance, kteří před státní službou ve službě veřejné nebyli, nikoli však na takové zaměstnance, kteří před vstoupením do státní služby byli v jiné službě veřejné, a na které se vztahovalo ustanovení § 19 cit. zák. Není tedy možno, aby právo na základě § 19 cit. zák. nabyté dle § 7 téhož zák. ve státní službě nebylo uznáváno. St-l byl 1. ledna 1923 ve službách města L., tedy ve službě veřejné, byv županem býv. župy novohradské do služby této dne 14. března 1920 jmenován a, kdyby byl v městské službě zůstal, bylo by nabyté jeho právo na drahotní přídavek dle 3. třídy nedotčeno.
Námitka tato není důvodnou. V § 7 zák. č. 394/1922 jest stanoveno, že státním zaměstnancům, kteří nastoupí státní službu po 31. prosinci 1922, přísluší vedle služného a místního přídavku toliko jednotný drahotní přídavek ve výměře pro svobodné zaměstnance. Zákon tento nečiní žádného rozdílu mezi zaměstnanci, kteří po 31. prosinci 1922 do státní správy vstupují z jiných služeb veřejných, a těmi, kteří v žádných veřejných službách dosud nebyli. Ze jmenovacího dekretu st-lova není zřejmo, že by se bylo ustanovení st-lovo stalo na podkladě vl. nař. z 23. listopadu 1922 č. 335 Sb. Leč i kdyby se tak bylo skutečně stalo, nemohl by st-l z nařízení tohoto nárok jim tvrzený dovoditi. Neboť ani uved. nařízením, jehož se st-l dovolává, nebylo postavení oněch úředníků přeměněných měst municipálních a měst se zřízeným magistrátem, kteří do státní služby byli převzati, upraveno způsobem vhodnějším než úředníkům do státní služby nově přijatým. Zejména plyne z § 12 cit. nař., že o převzetí do státní služby rozhoduje, resp. návrhy činí ministr v dohodě s min. pro Slov. dle volného uvážení. Dle posl. odstavce § 12 cit. vlád. nař. nastává účinnost převzetí do státní služby dnem doručení ustanovovacího dekretu anebo dnem v dekretu uvedeným. Z toho všeho plyne, že ustanovení ve státní službě i podle předpisů vlád. nař. č. 335/1922 jest aktem, kterým se poměr úředníka ke státu teprve zakládá, a ježto není positivního předpisu, podle něhož by práva ve službách městských nabytá i ve státní službě musila býti respektována, nelze při takovém ustanovení, kterým se zakládá služební poměr od dřívějšího úplně odlišný, mluviti o právech nabytých. O nabytých právech nemůže býti řeči ani s hlediska § 19 zák. č. 394/22, jehož se st-l dovolává, ježto toto zákonné ustanovení nemá jiného smyslu, než že od 1. ledna 1923 nesmějí býti služební požitky zaměstnanců obecních vyšší než požitky zaměstnanců státních.
Otázka, jaká by byla právní posice st-lova v případě, že by do státní služby nebyl býval převzat, nemůže padati na váhu, ježto st-l do státních služeb převzat byl, a zákon nikde nezaručil, že by převzatým úředníkům dosavadní služební požitky musily býti zachovány neztenčeny. Jest tedy námitka svrchu uvedená bezdůvodnou.
St-l nemůže se také dovolávati toho, že do státní služby žádal na základě imperativního předpisu zákona, maje tu na mysli § 11 vlád. nař. č. 335/1922. Neboť předpisem tímto bylo jen stanoveno, že žádosti o přijetí do státní služby mají se podati do určité lhůty, dále jak mají býti instruovány, a konečně byla vyslovena sankce, že k žádostem po lhůtě podaným nebude přihlíženo. Má-li st-l na mysli následky nepodáni takové žádosti o přijetí do státní služby, nemohou následky takové pojímány býti jako donucení stěžovatele k přestoupení do státní služby. — —

Citace:

č. 4704. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 963-965.