Č. 4444.

Obecní samospráva. — Administrativní řízení (Slovensko): 1. * Ustanovení § 120 zák. čl. 22 z r. 1886 o pronájmu obecního jmění veřejnou dražbou bylo zrušeno finanční novelou k obecnímu zřízení z 12. srpna 1921 č. 329 Sb. — 2. * I po zřízení župních a okresních úřadů na Slovensku přísluší nad městy s regulovaným magistrátem působnost bezprostředního úřadu dohlédacího dle obecní finanční novely župním výborům, z jejichž rozhodnutí lze se odvolati k min. vnitra (§ 7 zák. z 30. června 1921 č. 241 Sb.).
(Nález ze dne 24. února 1925 č. 3653.)
Věc: Firma »Bratislavská pokladnice dobytčího trhu, účast. spol.« v Bratislavě proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (vl. rada Pav. Poničan) o schválení smlouvy uzavřené s obcí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zastupitelský sbor města Bratislavy na řádném valném shromáždění, konaném ve dnech 8.—10. května 1922 vyslovil usnesením, že uzavře se stěžující si akciovou společností smlouvu ohledně zřízení pokladnice dobytčího trhu podle návrhu zásobovací, finanční a odborně-právní komise i městské rady pod podmínkami blíže vymezenými, a uložil městské radě, aby na základě tohoto usnesení zhotovila návrh smlouvy a předložila ji zastupitelskému sboru ke schválení. Když pak městská rada příkazu tomu vyhověla, schválil zastupitelský sbor předložený návrh ve valném shromáždění z 12. a 13. června 1922 a pověřil městskou radu, aby smlouvu se stěžující si firmou uzavřela. Smlouva tato skutečně také vyhotovena a oběma smluvními stranami dne 15. září 1922 řádně podepsána.
Smlouvou touto, jež uzavřena na dobu 12 let, uděleno stěžující si firmě jednak výhradné právo zříditi a provozovati na území města Bratislavy instituci pokladnice dobytčího trhu, jednak pronajaty jí za tím účelem veškery nemovitosti a veškero zařízení obecního dobytčího tržiště za 15000 Kč ročně. Ono výhradné právo zříditi a provozovati pokladnici dobytčího trhu mělo dle smlouvy obsahovati oprávnění, zároveň však i korespondující jemu povinnost k provozování celé řady úkonů, jež v podstatě vymezeny takto: organisovati a zajišťovati příhon dobytka, zajišťovati opatřování města masem, působiti na snížení cen, poskytovati zálohy a úvěr zemědělcům, řezníkům a uzenářům, zprostředkovati celý peněžní obrat trhu, starati se o vykládání, příhon, zachlévovaní, ošetřování a krmení docházejícího dobytka, provozovati komisionářský prodej jeho a spolupůsobiti při uzavírání obchodů.
Za tyto výkony bylo stěžující si firmě dovoleno vybírati poplatky, mimo jiné též poplatky za zachlévování a vážení dobytka.
Smlouvu tuto obec nadřízenému úřadu ke schválení nepředložila, učinila tak teprve na vyzvání župního úřadu bratislavského přípisem ze 7. ledna 1923.
Župní úřad v Bratislavě výměrem z 12. května 1923 prohlásil, že usnesení zastupitelského sboru z 8. — 10. května 1922 jakož i smlouvu uzavřenou se stěžující si firmou na základě §§ 5 a 6 zák. z 30. června 1921 č. 241 Sb. a § 3 čl. nař. č. 310/22 resp. §§ 23 a 58 zák. z 12., srpna 1921 č. 329 Sb. přezkoumal a dle výsledku tohoto zkoumání schválení jich odpírá.
Odvolání stěžující si firmy z výměru toho podané žal. úřad nař. rozhodnutím zamítl.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Soud musil se především z úřední povinnosti zabývati otázkou příslušnosti žal. úřadu, třeba že v tom směru stížnost žádné námitky neformuluje. Uváživ, že o dohledu k obcím na Slovensku vydán byl pod č. 241 z r. 1921 zvláštní zák. z 30. června 1921, který zejména zvláštním způsobem upravil dozorčí právo nad městy s regul. magistrátem, a že dle tohoto zák. (§ 5 a 6) dozor nad těmito městy vykonává župní výbor, kterýž je v této své funkci dle výslovného ustanovení zák. instančně podřízen min. vnitra resp. min. pro Slov. (§ 7) a uváživ dále, že fin. novela obecní, zejména její § 58, kterýž nemá na mysli města s regulovaným magistrátem, jímž Bratislava v kritické době již byla (§§ 1 a 31 zák. č. 243/22 a §§ 1 a 20 vl. nař. č. 335/22), nederoguje specielní normě § 7 cit. zák. č. 241/21, nýbrž chtějíc doplniti zákon o župním zřízení, na nějž právě § 58 ob. fin. nov. navazuje a na němž nic měniti nechce, dospěl nss k náhledu, že instanční kompetence žal. min. jest dána. Bylo se tedy možno zabývati obsahem stížnosti.
Rozhodnutí, které stížnost napadá, obsahuje dva výroky:
1. bylo vysloveno, že usnesení měst. zast. sboru z 8.—10. května 1922, pokud se vztahuje na shora uvedenou smlouvu, potřebuje dozorčího schválení, a
2. bylo schválení toto odepřeno.
Proti prvému z těchto výroků namítá stížnost, že dozorčího schválení řečeného usnesení zapotřebí nebylo, a to předem proto nikoli, ježto se potřeba tohoto schválení nedá vyvoditi z ustanovení § 28 fin. novely, o něž úřad tento svůj výrok opřel.
Námitku tuto shledal nss bezdůvodnou, neboť žal. úřad neopřel výrok svůj o § 28, nýbrž o § 23 fin. novely, což je z jeho vlastního odůvodnění (viz slova »téhož paragrafu«, vztahující se na § 23, právě před tím citovaný), a zejména z odůvodnění potvrzeného rozhodnutí prvé stolice dostatečně zřejmo. Nesprávná citace ve vyhotovení nař. rozhodnutí nezakládá o sobě nezákonnost, a nezakládá v daném případe ani podstatnou vadu řízení, ježto st-lka z celkového obsahu nař. roz hodnutí mohla, ba musila poznati, že § 28 byl uveden pouhým nedopatřením, vskutku však že je míněn § 23 ob fin. nov.
Stížnost namítá dále, že sporné usnesení bylo vskutku schváleno, a že tedy dalšího schválení nebylo zapotřebí, neboť župan sám usnesení vyhlásil a již tím je schválil. St-lka však tu přehlíží, že usnesení a vyhlášení jeho županem stalo se v květnu 1922, kdy již platila a působila fin. novela ob., a kdy město Bratislava bylo ještě městem municipálním, jehož bezprostředním úřadem dohlédacím dle § 56 fin. nov. ob. nebyl župan, nýbrž min. vnitra, jehož schválení župan nemohl nahraditi, i kdyby je byl vyhlášením usnesení vskutku udělil.
Další námitkou stížnosti se vytýká, že smlouva byla městským fiškálem dne 15. září 1922 podepsána, a že tedy dozorčí úřad nemůže svým výrokem, kterýž má povahu pouhé vnitřní administrativní záležitosti obecní, účinnost smlouvy zmařiti.
Ani v tom nelze stížnosti dáti za pravdu, neboť dozorčím výrokem bylo pouze schválení smlouvy odepřeno, žal. úřad však nejudikoval o právní účinnosti smlouvy mezi stranami smluvními, k čemuž by ostatně ani nebyl příslušným. Že by však schvalovací právo úřadu dohlédacího mohlo býti vyloučeno tím, že městský fiskál listinu smluvní podepsal, nerozumí se samo sebou a zákonného ustanovení, dle kterého by podpis fiskálův mohl nahraditi potřebné schválení dozorčí, nelze nikde nalézti.
Pokud stížnost konečně zcela povšechně namítá, že podle zákona nebylo vůbec dozorčího schválení zapotřebí, dlužno poukázati k tomu, že město Bratislava usneslo se o smlouvě, kterouž mimo jiné dává se st-lce do pronájmu obecní majetek nemovitý na dobu delší šesti let bez veř. dražby a bez veř. vyhlášeného řízení ofertního. K pronájmu takovému jest však dle výslovného předpisu § 23, odst. 2 ve spojení s bodem 3, odst. 1 fin. novely ob. zapotřebí schválení bezprostředního úřadu dohlédacího. Obsah smlouvy, o kterou jde, tvoří však nerozdílný celek, neboť není myslitelno, že by mohla býti provedena bez současného přenechání pronajímaných nemovitostí, a podléhá tedy již proto ve svém celku dozorčímu schválení.
Tím jsou vyvráceny všechny námitky, jimiž st-lka pokoušela se dokázati, že sporné usnesení dozorčímu schválení nepodléhá.
Proti druhé části nař. rozhodnutí, jímž usnesení tomu schválení odepřeno, namítá stížnost předem, že neprávem se úřad dovolal k odůvodnění tohoto svého výroku předpisu § 120 zák. čl. 22. z roku 1886. Stížnosti jest v tom dáti za pravdu, neboť — jak nss vyslovil již ve svém nálezu Boh. 3850 adm., fin. novela ob. chce nově upraviti finanční hospodářství obcí a měst s právem municipálním vůbec a v § 57 výslovně zrušuje ustanovení zákonů, nařízení atd., která se týkají poměrů finančního hospodářství obcí a měst s právem municipálním, upravených fin. novelou.
K těmto »poměrům finanční novelou upraveným« náleží však také pronajímání obecního jmění. Plyne to jednak ze všeobecného ustanovení § 22 fin. novely, jednak z jejího § 23 č. 3, jenž dávaje obci volnost pronajmouti obecní majetek veř. dražbou neb veřejně vyhlášeným řízením ofertním bez požadavku vyššího schválení vyslovuje tak zároveň, že — s podmínkou vyššího schválení — připouští pronajmutí obecního majetku i bez veřejné dražby neb ofertního řízení. Je tedy jasno, že ustanovení § 120 zák. čl. 22. z r. 1886 nahradila fin. novela ob. svými předpisy. Ježto pak fin. novela nestanoví požadavek, aby každé pronajmutí obecního jmění provedeno bylo veřejnou dražbou, nebyl žal. úřad oprávněn pro tento domnělý formální nedostatek usnesení měst. zastupitelstva své schválení odepříti.
Bylo tudíž zkoumati, zda žal. úřad pro toto odepření měl dostatečnou oporu v druhém důvodu, jejž pro tuto část svého rozhodnutí uvedl, t, j. ve zjištění, že smlouva uzavřená se stěžující si firmou, nevyhovujíc hospodářským zájmům obce, není pro obec výhodná. Otázka výhodnosti uzavřené smlouvy není však otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, kterou může nss přezkoumávati toliko s hlediska § 6 zák. o ss. V daném případě čerpal žal. úřad svoje přesvědčení o nevýhodnosti smlouvy ze tří momentů. Prvním z nich bylo mu opět pominutí veř. dražby resp. veř. ofertního řízení. Žal. úřad vycházel z přesvědčení, že pronájem obecního jmění — k němuž počítati jest i právo obce provozovati ústav pokladny na dobytčím trhu — lze zásadně provésti nejvýhodněji jen takovým způsobem, kdy veřejným připuštěním konkurence donutí se uchazeči k podávání nabídek co možná nejvýhodnějších; pro konkrétní případ považoval pak nevýhodnost zadání nájmu z volné ruky za prokázánu i tou okolností, že i bez vypsání konkursu hlásil se o nájem ten ještě jiný uchazeč, takže pro ono konkurenční stupňování výhod pro obec byla i konkrétní záruka.
Stížnost namítá proti tomu, že prý šlo o specielní smlouvu, při níž o vypsání nějaké dražby nemůže býti řeči a že ostatně celá věc byla projednávána veřejně, takže nestala se obci žádná újma. Námitkám těmto, jimiž se st-lka pokouší dovoditi nelogičnost usuzování žal. úřadu, nelze přisvědčiti. Lze sice připustiti, že pronájem v daném případě nebyl by se mohl provésti veř. dražbou v technickém smyslu slova — leč žal. úřad nic takového vysloviti nechtěl. Z celého znění nař. rozhodnutí jest patrno, že i tam, kde úřad použil zkráceného výrazu veř. dražba, měl na mysli veřejné řízení ofertní. Že by pak provedení veř. řízení ofertního nebylo v daném případě možným, to ani stížnost se neodvažuje tvrditi. Že pak veřejnost projednání celé věci, která je ostatně ve věcech ob. zastupitelstvem projednávaných pravidlem, není s to, aby nahradila veř. řízení ofertní, je očividné, zvláště, když k jiným nabídkám, jež byly podány, vůbec se nehledělo.
Jako druhý důvod pro svoje přesvědčení o hospodářské nevýhodnosti uzavřené smlouvy uvedl žal. úřad, že smlouva tato neposkytuje obci takových výhod, jakých by byla při řádné péči o svá práva mohla dosíci, a poukázal v tom směru na prohlášení st-lky samé, jež tato učinila ve svém odvolání, že totiž jest ochotna poskytnouti obci ještě dalších výhod. Jestliže z této ochoty st-lčiny, již ona ani ve stížnosti na nss nepopírá, žal. úřad nabyl přesvědčení, že při hospodárnějším postupu byla by obec mohla docíliti větších výhod, než jaké jsou jí zaručeny smlouvou předloženou ke schválení, nelze zajisté ani tento úsudek uznati logicky nepřípustným. Třetím důvodem pro názor o nevýhodnosti smlouvy byla žal. úřadu ta okolnost, že Banka legií a Slovenské dobytkářské družstvo po uzavření smlouvy odvolaly svůj původní slib, stěžující si firmu v jejím podnikání financovati. Námitku, že by okolnost tato byla pro posouzení výhodnosti uzavřené smlouvy irelevantní, nelze uznati správnou. Úsudek žal. úřadu, že smlouva jest pro obec dostatečně výhodná jen tenkráte, je—li uzavřena s podnikatelem finančně zajištěným, odpovídá jistě obecné zkušenosti a zásadám logického myšlení, a to tím spíše, ježto v daném případě rozsah pronajímaného podniku a druh obchodů, jež v rámci jeho bude nutno provozovati, vyžaduje ustavičnou pohotovost značných obnosů kapitálových.
Tím vyvráceny jsou tedy i ohledně druhého výroku žal. úřadu všechny námitky st-lčiny, pročež bylo stížnost její zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4444. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 461-465.