Č. 4483.

Státní zaměstnanci: * Z usnesení vlády z 22. února 1923 k resoluci přijaté sněmovnami k zákonu o požitcích státních zaměstnanců č. 394/22 nelze odvozovati právní nárok na poskytnutí odměn v usnesení tom uvedených (t. zv. starobní odměny).
Administrativní řízení: Resoluce usnesená třeba oběma sněmovnami N. S. není právní normou.
(Nález ze dne 7. března 1925 č. 3624.) Prejudikatura: Boh. 4386 adm.
Věc: Jan K. v Praze proti ministerstvu financí stran starobní odměny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítnuta byla žádost st-lova za přiznání starobní odměny ve smyslu usnesení vlády z 22. února 1923, vydaného k resoluci obou sněmoven, poněvadž dle podmínek stanovených pro udělení těchto odměn nutno od vojenské služby odečísti tříletou povinnou službu vojenskou a sedm roků ze služby poddůstojnické, tak že st-li vybývá pro zmíněnou odměnu započítatelná služ. doba 27 roků a 29 dnů, kdežto pro dosažení této odměny vyžaduje se v st-lově kategorii započítatelná doba 32 let.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí nss neshledal důvodnou.
St-l žádostí z 3. dubna 1924 vznesl nárok toliko na přiznání starobní odměny ve smyslu resoluce obou sněmoven a shora cit. usnesení vlády z 22. února 1923. Jediné tento nárok byl předmětem nař. rozhodnutí. Jestliže min. odůvodňujíc odepření tohoto nároku, vyslovilo, že se jistá období služby vojenské st-li nezapočítávají do služ. doby, učinilo to právě jenom vzhledem k uplatňovanému nároku na odměnu, a nelze spatřovati v tom rozhodnutí, že se mu nepočítá do služby ani v relacích jiných. Pokud by tedy stížnost snad nař. rozhodnutí takto pojímala a proti němu v tomto směru brojila, je bezpodstatná.
Co se týče nároku na odměnu, opírá jej st-l o usnesení vlády z 22. února 1923, sdělené úřadům výnosem předsednictva ministerské rady z 9. března 1923, vydané na provedení resoluce obou sněmoven, jež byla přijata k zákonu o požitcích státních zaměstnanců.
Resoluce, byť i usnesená oběma sněmovnami Národního shromáždění, není žádnou právní normou a tudíž nemůže býti pro ty, jichž se týče, zdrojem nějakých subjektivních práv, ani netvoří pro vládu směrnici pevně závaznou, kterou by byla povinna se říditi.
Usnesení vlády shora citované — nehledě ani k tomu, zdali má náležitosti pravoplatné normy — neposkytuje obsahově st-li právního nároku na požadovanou odměnu, ježto stanoví, že státním zaměstnancům mohou za určitých podmínek býti povoleny roční odměny starobní. Jest tudíž poskytování těchto odměn fakultativní. Neposkytuje proto ani toto usnesení st-li nároku před nss stihatelného, a nemůže st-l z toho, že nař. rozhodnutí dle jeho názoru odporuje smyslu těchto směrnic, dovozovati žádného porušení nějakého svého subj. práva (§ 2 zák. o ss) a jeví se tedy stížnost jeho bezdůvodnou.
K námitkám stížnosti třeba ještě dodati, že zmíněné usnesení není provedením zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., poněvadž zákon ten o starobních odměnách nejedná a vládu k nějaké úpravě v tomto směru nezmocňuje.

Citace:

Č. 4483. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 546-547.