Č. 4333.

Úrazové pojišťování: * Ustanovení § 3, odst. 1 úrazového zákona z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. ex 1888 nezakládá právního nároku na vyloučení podniku z povinnosti pojistné.
(Nález ze dne 19. ledna 1925 č. 9892/24). Věc: Antonín Š. v Praze proti ministerstvu sociální péče o úrazové pojištění.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Nař. rozhodnutím odepřelo min. soc. péče vyhověti žádosti st-le, nájemce restaurace v Praze, za vyloučení jeho podniku z pojistné povinnosti ve smyslu § 3, odst. 1 úraz. zák. a to z těchto důvodů:
Dle ustanovení § 3, odst., 1 úraz. zák. jest min. soc. péče oprávněn zbaviti pojistné povinnosti jednotlivé dle § 1 téhož zák. pojištění podléhající podniky, při nichž není pro zaměstnané osoby úrazového nebezpečí. Vztahuje se tudíž právo propůjčené v cit. § ministru soc. péče zřejmě jen na takové ojedinělé podniky, jež vzhledem k tomu, že jejich provozování není spojeno s úrazovým nebezpečím, zaujímají mezi ostatními pojištění podléhajícími podniky zcela výjimečné postavení.
Žadatelův závod nemá však této zásadně odchylné povahy. Naopak jest to typický podnik titulu 469/b »hotely a hostince«, neboť jeho podnikové zařízení, způsob provozování a úrazové nebezpečí jsou tytéž, jako u ostatních podniků této kategorie. Okolnost, že nebezpečí jeho motorického zařízení není velké a vydána mu jen malá část zaměstnanců, není důvodem pro to, aby podniku bylo přisuzováno výjimečné postavení, jako má je na mysli § 3, odst. 1 úraz. zák., neboť jde o zjev, jenž jest obvyklým nejen u podniků téhož druhu, nýbrž u celé řady jiných, pojistné povinnosti podrobených podniků.
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Nss musil především odpověděti si na otázku, zda cit. ustanovení úraz. zák. zakládá vůbec pro podnikatele právní nárok na vyloučení jeho podniku z povinnosti pojistné, neboť nss může dle § 2 zák. o ss poskytovati ochranu toliko subjektivním právům.
Soud uvážil, že textování § 3, odst. 1 samo o sobě neposkytuje opory pro uznání takového právního nároku, ježto ministra výslovně jen zmocňuje, aniž mu za povinnost ukládá, by za určitých předpokladů svého zmocnění použil, a uvážil dále, že zák. o úraz. pojištění dělnickém nečiní pojistnou povinnost závislou na zjištění, že v konkrétním podniku možnost úrazu jest dána, nýbrž že ve všech podnicích, pojištění podrobených, možnost úrazu jako danou předpokládá, nepřipouštěje proti této zákonné presumpci protidůkazu. Nelze tedy ani ze základní myšlenky úrazového pojištění, jak zákonem positivně je upraveno, čerpati oporu pro náhled, že ustanovením § 3, odst. 1 právní nárok na vyloučení z povinnosti pojistné měl býti založen. Za tohoto stavu práva nemohlo býti nař. rozhodnutím nějaké subjektivní právo st-lovo porušeno a jest tedy nerozhodno, jakým způsobem úřad odepření vyloučení z pojistné povinnosti odůvodnil, pročež neměl soud příčiny zabývati se vývody stížnosti, jež proti tomuto odůvodnění brojí. Ježto tedy stížnost neuplatňuje žádného práva st-lova, bylo ji odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

Č. 4333. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 241-242.