Č. 4325.

Elektrisace. — živnostenské právo: * Nebyla-li při prohlášení podniku za všeužitečný vymezena práva a povinnosti podniku všeužitečného vůči interesentům, k nimž patří i sousední podniky elektrické, musí se vymezení to státi při schválení samotného díla podniku všeužitečného; při tom jest zkoumati místní poměry.
(Nález ze dne 16. ledna 1925 č. 20.600/24).
Věc: Městská obec O. proti ministerstvu veřejných prací o přespolní vedení elektrického proudu.
Výrok: Nař. rozhodnuti se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Při komisionelním řízení konaném o žádosti Moravsko- slezské elektrárny, a. s. v M. O., za schválení projektovaného silnoproudného vedení o napjetí 22 000 voltů jednak z V. přes území města O. do K., jednak z rozvodny v K. přes totéž území do Kr., vznesli zástupci města O., poukazujíce na to, že město jest zásobováno elektrickou energií z vlastní měst. elektrárny, požadavek, aby schválení projektovaných vedení uděleno bylo pod podmínkou, že dodávání elektrického proudu z projektovaného vedení v městském obvodu
o-ském jest bez předchozího souhlasu města O. zakázáno.
Požadavku tomuto zsp v O. a v další cestě instanční žal. min. veř. prací nevyhovělo. Nař. rozhodnutí odůvodněna jsou takto:
»Zsp v Opavě zamítla požadavek s odůvodněním, že obvod města O. leží v území, které bylo moravsko-slezským elektrárnám jako všeužitečnému podniku přikázáno k zásobování elektrickou energií výnosem min. veř. prací z 31. ledna 1921. Zsp odůvodnila dále zamítnutí návrhu měst. obce o-ské tím, že tato nedosáhla koncesí jí propůjčenou výlučného práva k výrobě a rozvádění elektr. proudu, pročež nemůže brániti jinému elektrárenskému podniku, jemuž také koncese byla udělena, aby, šetře jinak existujících právních předpisů, dodával elektrickou energii svým zákazníkům, a proto nelze vyhověti požadavku, aby mor.- slez. elektrárnám bylo zakázáno bez svolení města O. dodávati proud zákazníkům z projektovaného vedení uvnitř obce o-ské.
K důvodům těm dodalo žal. min.: Koncese k výrobě a rozvodu elektr. proudu měst. obci o-ské propůjčená nemá povahu oprávnění výlučného. Dle § 4 elektrisačního zák. nahrazuje prohlášení podniku za všeužitečný koncesi k živn. provozování výroby a rozvodu elektrické energie podle min. nař. z 25. března 1883 č. 41 ř. z. Moravsko-slezským elektrárnám, které byly prohlášeny výnosem min. veř. prací z 31. ledna 1921 ve smyslu § 4 zák. z 22. července 1919 č. 438 Sb. za podnik všeužitečný, dostalo se již prohlášením tím živn. práva k výrobě a rozvodu elektrické energie a nemůže jim býti obcí
o-skou v tom bráněno, poněvadž této obci nenáleží výhradné právo k rozvodu elektr. proudu v obvodu jejího území. Pokud se týče námitky, že schvalovací úřad nepřihlížel k místním poměrům dle ustanovení živn. řádu a nař. min. obch. a vnitra z 25. března 1883 č. 41 ř. z., sluší poukázati na to, že ustanovení ta týkají se pouze řízení o udělení povolení k živn. provozování dotyčných živností, nikoliv řízení o schvalování děl elektr. podniků, a nelze se proto jí v tomto řízení zabývati.«
Ve stížnostech obcí o-skou do obou rozhodnutí podaných se uvádí, že obec neopírá svůj požadavek o nějaké privilegium k zásobování města elektr. proudem z vlastní elektrárny, nýbrž o ustanovení § 19, odst. 1. zák. z 22. července 1919 č. 438 Sb., dle něhož v rozhodnutí o schválení projektovaného díla všeužitečného podniku jest vysloviti, za jakých podmínek se zamýšlený podnik povoluje. Podle tohoto předpisu lze stanoviti podmínky, k nimž náleží podle min. nař. z 25. března 1883 č. 41 ř. z., dle něhož jest bráti ohled na místní poměry, i podmínka směřující k vyloučení dodávání proudu tam, kde místní potřeba jest již kryta. Názor v nař. rozhodnutích ke konci důvodů vyslovený není správný, ježto prohlášením podniku za všeužitečný není ještě rozhodnuto, v jakém rozsahu podnik svoje oprávnění smí vykonávati. To se řídí místní potřebou, kterou ovšem úřad posoudí podle volné úvahy. Úřad však nesmí odepříti zkoumání této potřeby. Podle zák. č. 438/1919 mají býti stávající elektrárny do soustavné elektrisace včleněny, čemuž by neodpovídalo, kdyby bez ohledu na ně ponecháno bylo dodávání proudu podnikům za všeužitečné prohlášeným, takže by byl rozpoután jen konkurenční boj, škodlivý hospodářským zájmům obojích podniků a ne- prospívající interesům veřejným.
Nss o stížnostech uvážil toto:
V § 5, odst. 2 zák. z 22. července 1919 č. 438 Sb. se stanoví, že ve výměru, jímž se elektrický podnik prohlašuje za všeužitečný, budou vymezena jeho práva, jakož i povinnosti v zájmu veřejném, zejména v zájmu obrany státu, i vůči interesentům. Že za interesenty pokládati jest elektr. podniky sousední, plyne nejen z § 18 č. 4, jenž jim v řízení o schvalování děl všeužitečných podniků výslovně přiznává postavení strany, nýbrž i především ze samé podstaty soustavné elektrisace, založené na myšlence kooperace jednotlivých podniků elektrických ve všeobecném zájmu. Prov. nař. z 25. října 1920 č. 612 Sb. v § 2 pod. č. 3 výslovně praví, že k povinnostem všeužitečného podniku po rozumu § 5 zák. náleží i povinnost vzájemně si vypomáhati se sousedními elektrárnami; § 1 téhož nař. pak žádá, aby žádost za prohlášení elektr. podniku za všeužítečný obsahovala údaje o poměru k výrobnám energie v území, jež má podnik zásobovati a údaje o poměru k elektr. podnikům v sousedním území (bod 3), a aby doložena byla seznamem všech elektr. podniků a pokud možno seznamem soukromých výroben energií výkonu nejméně 100 KW v území, jež má býti podnikem zásobováno, s hlavními technickými údaji o těchto podnicích (bod 5).
Vymezení práv a povinností v zájmu veřejném říditi se musí podle účelu, který zákon sleduje. Jím jest podle § 1. co možno nejdokonalejší využitkování všech přírodních zdrojů energie a hospodárné její rozvedení ve všeobecném zájmu. Tomuto účelu sloužiti mají nejen elektr. podniky všeužitečné, zřízené na podkladě zák. č. 438/1919, nýbrž i podniky, založené na podkladě jiném, ať již stávající nebo teprv příště zřizované. Toho jasným dokladem jsou předpisy § 27 zák.
Chce-li podle toho zákon, aby i elektr. podniky jiné než všeužitečné tvořily články soustavné elektrisace, a nařizuje-li s tohoto hlediska, aby vůči nim byly vymezeny práva a povinnosti podniků všeužitečných, pak ustanovení § 5, odst. 2 nemůže míti jiný význam než ten, že veškerá ve veřejném zájmu žádoucí úprava vzájemných vztahů podniku za všeužitečný prohlášeného k elektr. podnikům sousedním, zejména tedy k podnikům již stávajícím v území, které všeužitečný podnik zamýšlí energií zásobovati, musí být úřadem provedena. Že při takovéto úpravě na váhu padá i ohled na to, zda snad určitá část onoho území elektr. proudem ze stávajícího již podniku jest dostatečně a přiměřeně zásobována, nemůže být pochybno, když zákon v § 1 výslovně hospodárné rozvedení energie požaduje.
Úprava, kterou se vymezují práva a povinnosti všeuž. podniku vůči jinému podniku elektrickému, a při níž rubem práv všeuž. podniku přiznaných ovšem musí býti povinnost podniku druhého, nemůže se státi bez slyšení této druhé strany. Odporovalo by základním zásadám adm. řízení, aby této straně ukládány byly závazky, kdyby nebyla slyšena, nemohla uplatňovati své stanovisko a kdyby o jejích námitkách nebylo rozhodnuto.
Jest ještě otázka, kdy tato strana (podnikatel stávající elektrárny) se při zřizování všeuž. podniku dostane k slovu. Zákon stanoví v § 4 jen, že prohlášení elektr. podniku za všeužitečný předcházeti musí dohoda min. veř. prací se súčastněnými ministerstvy a súčastněnými zem. autonomními správami. Jiného řízení výslovně nepředpisuje a v daném případě také ministerstvo veřejných prací jiné řízení před vydánim výnosu z 31. ledna 1921 nekonalo, zejména se stranami nejednalo. Z toho však nelze vyvozovati, že by jmenovaná strana prohlášením podniku za všeužítečný pozbyla nároků, jež jí zákon v § 5 dává. § 7 stanoví totiž, že prohlášením elektr. podniku za všeužitečný se mu dostane v mezích schváleného projektu (§ 16) neb úředně schváleného díla (§ 24) výhod tu uvedených. Z toho jest patrno, že zákon za základnu pro posouzení konkrétních poměrů vůči interesentům pokládá projektované (v případě § 24 existující již) dílo, které teprv podává detailní obraz zamýšleného provozu a které poskytuje interesentům příležitost, aby přesně mohli k němu zaujati stanovisko a formulovati své případné námitky. Z textu zákona, jenž v § 18 označuje jako předmět řízení nejen schvalování projektovaných děl všeuž. podniků, nýbrž i udílení práv na elektr. vedení a v § 19 praví, že v rozhodnutí jest vysloviti, zda a za jakých podmínek se povoluje zamýšlený podnik, ač jinak konsekventně pro označení technických zařízení provozovacich užívá slova dílo, lze také souditi, že zákon postup takový nevylučuje, nýbrž pokládá za přípustné, aby teprv ve schvalovacím řízení interesent uplatnil své námitky s hlediska vymezení práv a povinností všeuž. podniku.
Aplikuje tyto zásady na konkrétní případy, o nichž jest rozhodnouti, shledal nss toto:
Obec o-ská odůvodňuje svůj svrchu uvedený požadavek tvrzením, že v jejím obvodu jest již o zásobování elektr. proudem městskou elektrárnou dostatečně a výhodně postaráno. Úřad zamítl požadavek jednak z důvodu, že obec nemá práva na výhradné dodávání energie v onom obvodu, jednak proto, že nelze při schvalování díla přihlížeti k místním poměrům. První důvod obec uznává za správný, podotýkajíc, že sama se on neopírala, druhý však bére v odpor, vytýkajíc, že náleží úřadu, aby v tomto řízení místní potřebu zkoumal. Podle předem rozvedených úvah má st-lka nárok, aby otázka tato se zřetelem na ustanovení § 5, odst. 2 zák. č. 438/1919 byla úřadem řešena, a to i v řízení schvalovacím.
Nař. rozhodnutí stojíce na opačném stanovisku, odporující proto zákonu, pročež musila být zrušena dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 4325. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 229-232.