Č. 4521.

Obecní zaměstnanci: I. * Není zákonného předpisu, z něhož by mohl obecní úředník vyvozovati nárok na zvláštní honorování za účast ve schůzích obecního zastupitelstva, rady i komisí ve smyslu § 9 obecní novely ze 7. února 1919 č. 76 Sb., ani pokud vynaloží na to hodiny mimoúřední. — II. * Obec je v základě své organisační moci oprávněna v mezích všeobecných předpisů právních upravovati jednostranně způsobem závazným služební poměry svých úředníků. Pokud úpravami takovými poskytla svým úředníkům nějaká práva, nesmí se pozdějšími usneseními těchto práv jednostranně dotýkati.
(Nález ze dne 16. března 1925 č. 14.355/24.)
Prejudikatura: Boh. 3206 adm.
Věc: Václav F. a Jan Sch. v K. proti zemskému správnímu výboru v Praze stran nároků ze služebního poměru.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím bylo potvrzeno usnesení ob. zastupitelstva v K. z 28. března 1922 v onom bodu, v němž vyslovuje, že st-lům z důvodu povinné účasti na schůzích obecního zastupitelstva, rady a komisí ve smyslu § 9 zákona ze 7. února 1919 č. 76 Sb. nepřísluší na příště ani náhradní odpočinek, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé, vedoucí úředníci obce K., vznesli na obec žádost, aby jim byly dodatečně honorovány hodiny přes čas ztrávené v II. pololetí 1921 podle § 9 nov. k ob. zříz. z r. 1919 účastí v sezeních ob. zastupitelstva, rady a komisí. Ob. zastupitelstvo v sezení 28. března 1922 — odvolávajíc se na ustanovení § 8, odst. 2 služebních předpisů pro úředníky obce K. ze 4. května 1921, jež trvání úředních hodin pro vedoucí úředníky obce stanoví na 43 hodiny týdně a dodávajíc, že hodiny přes čas, které vznikly účastí na schůzích ve smyslu § 9 nov. k obec. zříz. z r. 1919, se do této doby včítají — žádání jejich zamítlo s odůvodněním, že účast na oněch schůzích náleží do oboru jejich činnosti, a usneslo se dále, že jest cit. předpis instrukce v tomto smyslu výslovně doplniti; veškery další služební výkony mimo účast na oněch sezeních, pokud se konají mimo úřední hodiny, honorovati jest jako hodiny přes čas 50%ním přídavkem.
K rekursu st-lů uznala osk rozhodnutím z 20. listopadu 1923 právem, že 1. obec K. je povinna poskytnouti měst. tajemníku H. Sch. za 55 hodin ztrávených účastí ve schůzích v II. pololetí 1921, a měst. důchodnímu V. F. za 126 hodin stejně přes čas ztrávených náhradní odpočinek 55 resp. 126 hodin, že 2. nárok na honorář za tyto hodiny přes čas se zamítá a 3. že rovněž se zamítá rekurs proti usnesení ob. zast. z 28. března 1922, pokud stanoveno, že st-lé z důvodu povinné účasti na schůzích měst. zast., rady a komisí dle § 9 nov. k obec. zříz. z r. 1919 nemají nároku na honorování resp. na poskytnutí náhradního odpočinku, a že jsou tedy povinni mimo to úřadovati 43 hodiny týdne.
Na odůvodnění uvádí se k bodu 1. a 2., že ve smyslu § 8, odst. 2 dlužno služební hodiny st-lů, přesahující dobu 43 hodin týdně, pokládati za hodiny přes čas, za něž přísluší jim dle § 13 přiměřený náhradní odpočinek; poněvadž však předpis posléze uvedený přiznává pouze náhradní odpočinek, není nárok na honorování těchto hodin přes čas odůvodněn. K bodu 3 se praví: Obec je kdykoli oprávněna změniti služební předpisy, pokud tím neruší subjektivní práva. Subjektivní práva lze však zaměstnancům přiznávati jenom ve směrech upravených imperativně zákony úřednickými z r. 1908 a 1919, t. j. ohledně platů služebních, pensijních a zaopatřovacích; úprava ostatních stránek služebního poměru (dovolená, služební hodiny, rozdělení služby atd.) spadá naproti tomu jako výkon služební moci do působnosti služebního úřadu. Ježto cit. zákony o obecních úřednících nemají positivních předpisů, lze použíti analogie státní služ. pragmatiky, která však v § 28 subjektivního nároku na určité služební hodiny nezná. Služebním předpisům nelze také přikládati význam ustanovení smluvního, poněvadž nejde o poměr soukromoprávní. Posléze nelze shledati ani, že by v odpor vzatým usnesením oba vedoucí úředníci proti ostatním byli nějak zkracování, ježto i když se béře v počet maximální počet hodin v sezeních ztrácených, resultuje průměrný počet úředních hodin v týdnu ca 48.
Nař. rozhodnutím bylo rozhodnutí II. stolice z jeho důvodů potvrzeno.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Na sporu jsou dvě otázky:
1. mají-li st-lé nárok na honorování hodin přes čas, které v II. pololetí 1921 ztrávili nad stanovené svoje úřední hodiny účastí na schůzích obec. zastupitelstva, rady a komisí;
2. bylo-li ob. zastupitelstvo oprávněno usnesením z 28. března 1922 stanoviti, že
st-lé z důvodu povinné účasti na schůzích měst. zastupitelstva, rady a komisí dle § 9 nov. k obec. zříz. z r. 1919 nemají nároku na honorování resp. na poskytnutí náhradního odpočinku, a že jsou tedy povinni mimo to úřadovati 43 hodiny týdně.
ad 1. Při posuzování nároku na zvláštní honorování hodin ztrávených účastí ve schůzích obecních kollegií vycházeti jest z toho, že služební poměr obecního úředníka jest poměrem veřejnoprávním; úředník vstupuje k obci do zvláštního poměru podřízenosti, dává jí k disposici svoji pracovní sílu, kdežto obec poskytuje mu za to ve formě služebních a event. pensijních a zaopatřovacích požitků hmotné zabezpečení existence.
Pro nároky plynoucí úředníku z tohoto služ. poměru směrodatný jsou v prvé řadě zvláštní zákonné předpisy o služ. poměru obecních úředníků, dále pak usnesení té které obce, jimiž v základě své organisační a služební moci upravila buďto všeobecně poměry svých zaměstnanců, nebo individuelně služ. poměr určitého zaměstnance jednotlivého.
Bylo by proto možno uznati nárok st-li uplatňovaný jenom potud, pokud nějaká zákonná norma platná pro služ. poměr obecních úředníků vůbec anebo nějaké usnesení obec. K. přiznává obecnímu úředníku vůbec anebo aspoň st-lům právní nárok na to, aby za hodiny ztrávené mimo stanovené jim hodiny úřední účastí na schůzích ob. zast., rady a komisí, dostalo se jim zvláštní odměny.
Z charakterisace služ. poměru obecních úředníků shora uvedené podává se předem, že vyloučeno je všeliké použití předpisů o. z. o. o soukromoprávním poměru služebním. Rovněž nelze se dovolávati zák. z 19. prosince 1918 č. 91 Sb. o 8hodinné době pracovní, který se na práce v obecních úřadech nevztahuje (§ 1 cit. zák.). Zákony o obecních úřednících z 29. května 1908 č. 35 z. z. a z 23. července 1919 č. 443 Sb. nemají v tom směru žádného předpisu. A konečně nelze takové normy spatřovati ani v ustanovení bodu VII. č. 2 provád. předpisů k zákonu posléze citovanému, neboť — nehledě ani k tomu, že předpisům těm pro nedostatek řádné publikace vůbec nepřísluší povaha platné právní normy — předpis ten nařizuje obcím toliko, aby do služ. instrukce pojaly — zřejmě za účelem odvrácení event. sporů — také ustanovení o počtu úředních rodin, o případné povinnosti k práci přes čas a o honorování této práce, neukládá jim však v tomto směru naprosto žádných materielních povinností vůči úředníkům, a nelze z něho tedy vyvozovati pro úředníka nárok na to, aby obec eventuelní práci jeho přes úřední hodiny konanou honorovala. Nárok st-lů mohl by se tedy opírati toliko o nějaké usnesení obce K., kterým nárok na honorování práce přes čas buď všeobecně svým zaměstnancům přiznala nebo st-lům při úpravě jejich služ. poměru zvlášť zaručila. St-lé žádný takový akt obce neuvádějí. V § 8, odst. 2 instrukce služební ze 4. května 1921 stanoví arciť pro ně jako pro úředníky vedoucí počet úředních hodin na 43 hodiny týdně. Z tohoto ustanovení o sobě nemohou však st-lé dovozovati ještě žádného nároku na honorování služeb konaných mimo tyto úřední hodiny, zejména když § 13 služ. instrukce za práce přes čas jim poskytuje nárok toliko na náhradní odpočinek.
Tím, že obec K. st-lům přiznala odměnu za účast při sezeních obecních kolegií mimo úřední hodiny za určité období dřívější, nebyl pro ni samozřejmě založen ještě závazek poskytovati jim takovou odměnu i na příště; a konečně není možno ani z okolnosti, že jiné obce a korporace práci svého úřednictva mimo úřední hodiny konanou honorují, vyvozovati právní závazek obce K., aby stejně učinila i vůči
st-lům.
V prvním bodu jeví se tedy stížnost bezdůvodnou.
ad 2. Poněvadž — jak dovozeno ad 1. — st-lé nemohli vůbec a zejména ani z instrukce služební ze 4. dubna 1921 vyvozovati právní nárok na honorování účasti v sezeních obecních kolegií ani pokud trvala přes stanovené úřední hodiny, nemůže v usnesení z 28. března 1922, pokud stanovilo, že jim na příště účast ta placena nebude, shledáváno býti porušení nějakého jejich práva, a může se jednati jen o to, dotýká-li se jejich subjektivních práv usnesení ono také potud, pokud stanoví, že jim napříště za účast v sezení obecních kolegií, i když bude přesashovati jejich úřední hodiny, nebude přiřknut ani náhradní odpočinek.
Žal. úřad vychází ze správného zásadního hlediska, že obec může sice kdykoli měniti služební předpisy jí vydané, avšak jenom potud, pokud se nedotýká subj. práv úřednictva. V dalších dedukcích nesprávně však omezuje okruh, v němž subj. práva úředníkova jsou možná, toliko na ony stránky služ. poměru, které jsou upraveny zákonem. Je jisto, že práv a nároků plynoucích ze zákona obec svými služebními usneseními dotýkati se nesmí, a nemůže tedy zužovati okruh zákonných práv a nároků úřednictva. Avšak není vyloučeno, aby nad tento okruh také svými vlastními služebními normami a individuelními akty poskytla úředníkům práva a nároky další. Pokud tak učiní, jsou tato práva úředníkům z aktů obce vzešlá vůči obci stejně resistentní jako jejich práva zákonná, a obec má v nich stejnou překážku pro změnu služebních poměrů svého úřednictva, jako v jeho právech zákonných.
Rozřešení sporné otázky závisí tedy na tom, lze-li v instrukci ze 4. května 1921 — jiný akt obce nepřichází tu v úvahu — shledati titul pro subjektivní nárok st-lů na poskytování náhradního odpočinku za práci mimo úřední hodiny konanou ve formě účasti na sezeních obecních kolegií. Žal. úřad interpretuje v I. bodě svého rozhodnutí ustanovení § 8, odst. 2 cit. instrukce v ten smysl, že hodiny, které st-lé ztráví účastí na schůzích obec. kolegií ve smyslu § 9 nov. k obec. zříz. z r. 1919, neplatí za jejich hodiny úřední, nýbrž za hodiny přes čas, a tedy práce konané ve formě této účasti za práci konanou mimo hodiny úřední, za kterou přísluší náhradní odpočinek ve smyslu § 13 instrukce. Tento výrok, nebyv naříkán, je pravomocný a tedy závazný i pro nss.
§ 13 služ. instrukce dává však úředníkům zcela nepochybně nárok na náhradu za práci konanou v mimoúředních hodinách ve formě přiměřeného náhradního odpočinku. Spadá-li podle nenaříkaného výroku žal. úřadu účast st-lů na sezeních obecních kolegií dle § 9 nov. k obec. zříz. pod ustanovení § 13 cit. instrukce, pak mají st-lé podle téhož ustanovení právní nárok na to, aby se jim dostalo za hodiny, které v těchto sezeních mimo své hodiny úřední ztrávili, náhradního odpočinku.
A tohoto nároku úředníkům jednou poskytnutého obec svým usnesením z 28. března 1922 dotknouti se nemohla. Pokud tedy nař. rozhodnutí potvrzuje usnesení právě citované i v oné části, v níž vyslovuje, že st-lům z důvodu povinné účasti na schůzích měst. zastupitelstva, rady a komisí ve smyslu § 9 nov. k ob. zříz. nepřísluší na příště ani náhradní odpočinek, jeví se nezákonným, a bylo je proto v tomto bodě v základě § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

Č. 4521. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 625-629.