Č. 4738.

Pozemková reforma. — Řízení před nss-em: I. Proti oznámení stpú-u o zavedení oceňovacího řízení jest přípustná stížnost na nss, v níž st-l tvrdí, že zavedením oceňovacího řízení jest dotčen jeho nárok podle § 11 záb. zák. — II. Zákonitost oznámení tohoto není podmíněna tím, že stpú vlastníka dříve způsobem předepsaným v §§ 2 a 3 náhr. zák. upozornil na jeho nárok podle § 11 záb. zák.
(Nález ze dne 26. května 1925 č. 4553).
Prejudikatura: Boh. 3939 adm.
Věc: Alžběta D. v M. (adv. Dr. Oskar Jurenka z Bratislavy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. president v. v. Rud. Vyšín) o zahájení oceňovacího řízení, o poznámku záboru a zamýšleného převzetí a o výpověď z hospodaření na zabraných nemovitostech.
Výrok: Stížnosti se z části zamítají jako bezdůvodné, z části odmítají jako nepřípustné.
Důvody: I. Podáním1 z 9. dubna 1924 oznámil žal. úřad st-lce, že zahajuje oceňovací řízení na přejímaných nemovitostech od zabraného statku M., upozorniv ji na předpis § 43 náhr. zák. a §§ 4—6 vl. nař. z 21. září 1922 č. 296 Sb.
II. Podáním z 12. července 1924 zakročil žal. úřad u okr. soudu v Galantě o poznámku záboru a zamýšleného převzetí zabrané nemovitosti s návrhem, aby soud vyrozuměl o tom st-lku jako dědičku dřívější vlastnice, jakož i Dra J., advokáta v Bratislavě, jakožto opatrovníka pozůstalosti majitelky. Poněvadž pak st-lka zdržuje se v cizině a nezřídila si zde stálého plnomocníka, navrhl žal. úřad, aby se doručení pro ni stalo taktéž k rukám opatrovníka, jenž by jí za tím účelem byl zřízen.
III. Podáním ze 14. července 1924 vypověděl žal. úřad prostřednictvím okr. soudu v Galantě, případně v Bratislavě, hospodaření na zabraných nemovitostech jak st-lce, tak i všem osobám, jež na nemovitostech těch hospodaří, a posléze i Leopoldu L., jakožto osobě tam hospodařící. Doručení výpovědí těch navrhl žal. úřad též jak st-lce k rukám opatrovníka, jenž by jí byl za tím účelem zřízen, tak i opatrovníku pozůstalosti předešlé majitelky a krom toho výpověď L-ovi též Akciové společností cukrovaru v Hodoníně jako pachtýřce.
O stížnostech do výroků těch podaných uvážil nss takto:
ad I. Pokud jde o stížnost brojící proti zavedení oceňovacího řízení stran zabraných nemovitostí, musil se nss předem vypořádati s námitkou vznesenou v odvodním spise, že stížnost je vůbec nepřípustná, protože nejde o rozhodnutí nebo opatření schopné právní moci po rozumu § 2 zák. o ss, a že tudíž není naříkatelno před tímto tribunálem.
Nss neshledal však námitku tu důvodnou, vycházeje z právního názoru, vysloveného již v nál. Boh. 3939, vyznívajícího v ten rozum, že notifikace o zavedení oceňovacího řízení jest základem další činnosti žal. úřadu, jež svými důsledky může případně postihnouti i nemovitosti, jež dle § 11 záb. zák. jest majiteli zabrané majetnosti propustiti a jež dle intence zákona mají zůstati nedotčeny vůbec akcí souvisící s provedením pozemkové reformy. Tvrdí-li tudíž majitel zabrané majetnosti bezprávný zásah tohoto druhu, že totiž zavedením oceňovacího řízení byl dotčen jeho nárok v cit. § 11 záb. zák. založený, nelze odmítnouti stížnost a limine jako nepřípustnou in abstracto, nýbrž jest zkoumati, jsou-li zde podmínky, za nichž by bylo lze důvodně tvrditi takovýto bezprávný zásah do subjektivního práva st-lova.
V tom směru však shledal nss stížnost bezdůvodnou.
Podle závěru, k němuž nss vycházeje z vysloveného právě principu ve zmíněném nálezu dospěl, byla by nezákonitou ona notifikace zavedení oceňovacího řízení tehdy, kdyby k ní žal. úřad přistoupil stran všech zabraných nemovitostí v případě, že majitel zabrané půdy reklamoval již půdu, již mu je podle § 11 záb. zák. ze záboru propustiti, žal. úřad by však přes to přikročil k oceňovacímu řízení dříve než o onom nároku rozhodl. Tomu v daném případě tak nesporně není, neboť st-lka výslovně připouští, že před vydáním výroku v odpor vzatého svého nároku k platnosti nepřivedla a opírá svou stížnost toliko o to, že jí úřad znemožnil učiniti tak, případně že neposkytl jí k tomu příležitosti. Pokud z doslovu stížnosti lze souditi, spatřuje st-lka ono znemožnění v tom, že úřad oznámení podle § 2 náhr. zák. nedal doručiti jí, nýbrž osobě třetí, k tomu nezmocněné, a že kromě toho k oznámení nebyla připojena výzva podle § 3 1. c, následkem čehož nevěděla nejen, že má svůj nárok podle § 11 záb. zák. k platnosti přiváděti, nýbrž ani u kterého soudu se tak má státi. Vývody tyto stávají se však pro posouzení daného sporu bezpředmětnými již tím, že z úředního aktu, jehož se st-lka v tomto směru dovolává, totiž výměru Obvodové úřadovny v Trenč. Teplicích z 24. března 1924 je patrno, že o oznámení podle § 2 náhr. zák. při něm vůbec nešlo, nýbrž že úřad sdělil pouze st-lce, že žal. nyní úřad zamýšlí již v roce 1924 přikročiti k provedeni pozemkové reformy na jejím statku a že ji proto obvodová úřadovna zve k případné dohodě v této věci.
Nss-u jest se tedy zabývati druhou z uvedených otázek, že totiž notifikace o zavedení oceňovacího řízení je nezákonitou proto, že úřad neposkytl dosud st-lce příležitosti, aby nárok podle § 11 záb. zák. k platnosti přivedla, opominuv oznámení podle § 2 náhr. zák. vůbec. St-lka vychází z právního názoru ve stížnosti výslovně uvedeného, že prvním předpokladem pro všechny kroky žal. úřadu k cíli provedení pozemkové reformy stran té které nemovitosti, zejména tedy i pro zavedení oceňovacího řízení, jest právě předchozí oznámení podle § 2 náhr. zák.
Nss tohoto názoru st-lčina v jeho všeobecnosti nesdílí. Při tom nutno v prvé řadě přihlédnouti k obsahu výroku v odpor vzatého a tu z jeho doslovu není po názoru nss-u pochybnosti o tom, že nejde ještě o řízení zavedené k definitivnímu, číselnému stanovení přejímací ceny podle § 41 a násl. náhr. zák., nýbrž toliko o přípravné práce k provedení oceňovacího řízení; to jest patrno již z doslovu výroku toho, dle něhož běží o provedení předběžných prací oceňovacích, pročež se vybízí st-lka, aby přihlásila a osvědčila své případné nároky z titulu meliorace a investic, jichž přezkoumání vyhrazuje se teprve řízení oceňovacímu. Notifikoval tudíž žal. úřad toliko tyto přípravné práce po rozumu § 1 náhr. zák., které sloužiti mají k účelům žal. úřadu, totiž k tomu, aby vypracován byl plán pro přejímání a příděl zabraného majetku, a pro něž zákony o pozemkové reformě nějakého časového pořadí nestanoví, jak patrno i z těchto úvah:
Zákony o pozemkové reformě neobsahují výslovného předpisu upravujícího postup provedení reformy té stran konkrétní majetnosti v ten rozum, že by stanovily určité pořadí, kdy teprve smí dojíti k zavedení řízení tohoto druhu, a rovněž nemají výslovného předpisu, jak tomu je v jiném případě, že by tento úkon předpokládal předchozí neb alespoň současnou poznámku zamýšleného převzetí a spojené s tím opatření podle § 3 náhr. zák.
Nárok majitele zabrané půdy podle § 11 záb. zák. založen jest již samým zákonem a není jeho uplatnění podmíněno žádným předchozím úkonem stpú-u; rovněž nestanoví zákon počátek lhůty, kdy nárok ten jest k platnosti přiváděti. Dle stálé judikatury nss-u pak náleží stpú-u pozírati k nároku tomu nikoli z úřední povinnosti, nýbrž teprve, když majitel zabrané majetnosti nárok ten k platnosti přivede, jemuž jest ponecháno na vůli, zda a kdy tak učiní, a jenž při tom jest omezen pouze lhůtou stanovenou v § 3 náhr. zák. Jediná ochrana, jíž se nároku tomu po formální stránce zákonem dostává, záleží v tom, že úřad před konečným odejmutím zabrané půdy majiteli, totiž před skutečným převzetím, musí u příležitosti aktu, jenž převzetí tomu musí po rozumu § 26 nutně předcházeti, totiž při opatření podle § 2 náhr. zák., majitele na jeho právo §em 11 záb. zák. mu založené ještě výslovně upozorniti se sankcí, že bude prekludován, nepoužije-li ho ve lhůtě §em 3 stanovené. Jest tudíž ochrana ta poskytnuta nároku majitele zabrané půdy z § 11 toliko, pokud jde o konečný úkon žal. úřadu, totiž odejmutí zabrané půdy z jeho rukou, jež by bylo — ovšem krom zvláštní dohody — nezákonité, kdyby majiteli nebyla úřadem podle zmíněných ustanovení zákonných poskytnuta poslední ještě příležitost nárok ten k platnosti přivésti, a tedy i kdyby úřadem bylo k převzetí přikročeno před koncem oné lhůty, nebo před rozhodnutím o nároku, skutečně k platnosti přivedeném.
Jinak je tomu však při případném předchozím úkonu úřadu toho, totiž při výpovědi z hospodaření.
Byť i výpověď předpokládala taktéž vzhledem k positivnímu předpisu zákona opatření podle § 2 náhr. zák., je z ustanovení § 23 téhož zák. patrno, že stačí, stane-li se současně a to ještě jen potud, že se vyhledává, aby úřad současně zakročil. Již tím je vzhledem k povaze opatření podle § 2 náhr. zák. jakožto předmětu knihovního zápisu soudního dáno, že majitel zabrané půdy zví o něm zpravidla později než o dané výpovědi; přes to nebylo by lze ze zákona dovoditi nezákonitost výpovědi jen z okolnosti, že majiteli nebyla dána dříve žal úřadem příležitost, přivésti k platnosti nárok podle § 11 záb. zák. Naopak podle stálé judikatury nss-u nezákonitost nastala by teprve a jen tehdy, kdyby úřad, dávaje výpověď, nerozhodl dříve o nároku k němu skutečně již vzneseném, ať již oznámení o zamýšleném převzetí bylo majiteli doručeno kdykoli.
Není-li však předchozí doručení opatření podle § 2 náhr. zák. k cíli preventivní ochrany nároku podle § 11 podmínkou pro platnost a účinnost výpovědi z hospodaření, při níž jde o úkon, odnímající majiteli disposici se zabraným majetkem a tudíž do jeho práv hluboce zasahující, lze tím méně spatřovati důvod nezákonitosti pouhé notifikace o zavedení předběžného oceňovacího řízení, totiž předchozích prací za účelem provedení řízení toho, v tom, že majiteli nedostalo se dříve oznámení o zamýšleném převzetí, jehož předchozí nebo alespoň současné podání není v relaci k tomuto úkonu ani předepsáno; to tím méně, že ani z povahy řízení tohoto nelze dovozovati, že by nutně předpokládalo, že k opatření dle § 2 náhr. zák. již došlo.
Byť tedy i nss stál na stanovisku, že oceňovací řízení nelze vztahovati také na nemovitosti podle § 11 záb. zák. již majitelem skutečně reklamované, nelze přece míti důvodně za to, že zákonitost notifikace zavedení řízení svrchu zmíněného by byla podmíněna tím, že žal. úřad majitele zabrané půdy dříve na jeho nárok v § 11 založený upozornil způsobem v § 2 a 3 náhr. zák. předepsaným a případně vznesení nároku toho vyčkal. Jest tedy stížnost z tohoto právního názoru vycházející bezdůvodná.
ad II. Proti opatření, jímž si žal. úřad vymohl knihovní poznámku záboru a zamýšleného převzetí, brojí st-lka pouze v jednom směru, a to, že majetnost, o niž jde, nepodléhá záboru vůbec podle čl. 250 mírové smlouvy Trianonské, ježto jde o majetek maďarské státní občanky. — — — —
ad III. — — — —.

Citace:

č. 4738. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1026-1029.