Č. 4833.

Vyvlastnění. — Administrativní řízení: I. Zájemníkem ve smyslu § 5 zák. o stav. ruchu č. 45/1922 jest i ten, kdo tvrdí, že mu k vyvlastněnému pozemku jako veřejné komunikaci přísluší kvalifikované právo užívací.
Cesty: II. O t. zv. usus publicus při veřejné komunikaci.
(Nález ze dne 25. června 1925 č. 12 675.).
Věc: Antonie B. v N. (adv. Dr. H. Bloch z Nýrská) proti zemské správě politické v Praze (za zúč. strany adv. Dr. E. Stein z Prahy) stran nedoručení vyvlastňovacího nálezu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním došlým osp-é v Klatovech 17. ledna 1924 žádala Antonie B., majitelka hostince v N., o doručení vyvlastňovacího nálezu vydaného na základě zák. č. 45/1922 k žádosti manželů MUDra Julia a Hedviky T. v N., poukazujíc k tomu, že sice obec N. byla k řízení vyvlastňovacímu přibrána, nikoli však jiní interensenti. Hlavním zájemníkem jest žadatelka, ježto její dům hraničí s vyvlastněnou parcelou veřejného statku č. — v N.; dům ten ztratil by vzduch i světlo, kdyby zmíněná parcela tak, jak je manžely T. zamýšleno, byla zastavěna.
Nař. rozhodnutím nevyhověla zsp v Praze v pořadí instancí této žádosti st-lky z důvodů: že st-lka jako soused vyvlastňovaného pozemku jest ovšem zájemníkem ve smyslu stav. řádu a může své eventuelní námitky uplatňovati v řízení o stav. povolení; nelze jí však považovati za zájemníka ve smyslu § 5 cit. zákona o stav. ruchu, ježto neprokázala a ani sama netvrdí, že by měla na pozemku vyvlastňovaném nějaké věcné neb obligační právo. Jako pouhý soused neměla st-lka právo na pozvání k místnímu vyvlastňovacímu řízení ani na doručení vyvlastňovacího nálezu.
O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané uvážil nss toto:
Nárok st-lčin na doručení vyvlastňovacího nálezu jest podle své právní podstaty nárokem na uznání, že st-lce v příslušném řízení vyvlastňovacím náleží postavení strany. Zákon o stav. ruchu č. 45/1922 zahrnuje subjekty, jimž přiznává postavení strany, pod výraz »zájemníci« (§ 5 cit. zákona). Že pod pojem tento spadá v první řadě expropriant a expropriát, není pochybnosti; které osoby však mimo to jest zahrnouti pod pojem zájemníků, tento zákon výslovně nestanoví — s jedinou výjimkou, totiž — jde-li o vyvlastnění pozemků nad dolovými měrami v provozu, v kterémž případě také majitel měr (vedle horního úřadu) má býti k místnímu šetření pozván. Žal. úřad vycházel podle znění nař. rozh. zřejmě z názoru, že vedle osob již naznačených, přísluší pouze těm osobám postavení strany ve vyvlastňovacím řízení, které mají na pozemku vyvlastňovaném nějaké věcné nebo obligační právo. Na práva tohoto rázu st-lka svůj nárok neopřela, tvrdila naopak, že jí k vyvlastňovanému pozemku příslušejí jistá práva povahy veřejnoprávní a že tato práva vyvlastněním by byla porušena. Nss musil proto především zkoumati, zdali okolnosti, o které st-lka svůj domnělý nárok opřela, jsou takového rázu, že jsou vůbec způsobilé, založiti nějaké »právo« veřejnoprávní povahy pro st-lku v poměru k pozemku, jenž se má vyvlastňovati.
Jsou to momenty tyto: Pozemek, jenž byl vyvlastněn, jest částí veřejného statku a to pozemkem uličním, s nímž dům st-lčin přímo hraničí, okna tohoto domu jsou obrácena a otvírají se na tuto parcelu a přes vyvlastněnou parcelu jest přístup k jejímu domu.
V judikatuře býv. rak. ss, jakož i v judikatuře tohoto nss byl opětně vysloven právní názor, že všeobecné užívání veřejných komunikací — t. zv. usus publicus — nemůže býti předmětem subjektivního práva veřejného, že však na takových komunikacích veřejné dopravě věnovaných přece povstati mohou veřejná subjektivní práva, t. j. práva na t. zv. kvalifikované užívání takových komunikací, že takováto práva založena býti mohou zejména udělením stavebního povolení, pro stavení hraničící s parcelou veřejné komunikace. V tomto směru poukázati jest na př. na nálezy tohoto soudu Boh. 81, 643 a 1029 adm. a na nálezy býv. ss-u obsažené ve sbírce Budwinski č. 8720/12, 7619/10, 12515/99, 5194/90 a j. Trvaje na názoru, že zásadně není vyloučeno, aby za jistých podmínek vznikla i na parcelách věnovaných veřejné dopravě pro soukromníky subjektivní práva rázu veřejného, musil nss v odůvodnění, o které st-lka opřela nárok na doručení vyvlastňovacího nálezu, spatřovati uplatňování takového subjektivního veř. práva k veř. komunikaci.
Nss-u bylo pak uvažovati dále, zdali vyvlastňovací řízení lze uznati za vhodný podnět k uplatňování takovéhoto práva. I k této otázce musil nss odpověděti kladně.
Subjektivní právo na veř. komunikaci ve shora vylíčeném smyslu pojí se těsně právě k této vlastnosti jistého pozemku jakožto veřejné komunikaci; není také pochybnosti o tom, že vyvlastnění podle zákona o stav. ruchu sleduje dle své podstaty účel, aby vyvlastňovaný pozemek byl věnován zcela konkrétnímu určení, t. j., aby byl zastavěn, což znamená, že vyvlastňovaný pozemek má býti odňat svému dosavadnímu používání, jde-li tedy o veř. komunikaci, že dosavadní jeho věnování tomuto účelu má pominouti resp. býti zaměněno určením jiným, t. j. použitím za místo stavební.
Jest tudíž zřejmo, že již vyvlastnění pozemku dosud věnovaného dopravě jest neslučitelno s tímto dosavadním jeho věnováním, a nikoli teprve udělení povolení k stavbě, a nemohl by tudíž nss uznati správným, jestliže žal. úřad snad vycházel z názoru, že st-lku jest odkázati s jejím uplatňovaným nárokem na řízení stavební.
Z předcházejících úvah však plyne jako nutný důsledek, že bylo věcí žal. úřadu, uplatňovala-li st-lka kvalifikované právo užívací k vyvlastněnému pozemku, předně zkoumati, zdali skutečně jsou dány podmínky, které by takové veřejné právo st-lky mohly založiti čili nic. Pouze v případě, kdyby byl výsledek tohoto zkoumání vedl k tomu, že takových podmínek tu není, mohlo býti právem vysloveno zamítnutí uplatňovaného nároku na doručení vyvlastňovacího nálezu resp. nároku na uznání za stranu v provedeném řízení vyvlastňovacím.
Žal. úřad však, vycházeje z nesprávného právního názoru o tom, koho jest pokládati za zájemníka ve smyslu předpisu § 5 zák. č. 45/1922 o stav. ruchu, spokojil se konstatováním, že st-lce nepřísluší na pozemku vyvlastňovaném nijaké věcné nebo obligační právo a spatřoval již v této okolnosti dostatečný zákonný důvod, aby nárok stěžovatelky zamítl.
Musil proto nss nař. rozhodnutí založené na mylném názoru právním zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4833. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1224-1226.