Č. 4705

.
Státní zaměstnanci: Státní zaměstnanec jest ve smyslu § 6—IV zákona č. 394/22 povinen prokázati nejen skutečnost, že přispívá na výživu dítek z rozloučeného manželství, které nežijí s ním ve společné domácnosti, nýbrž musí prokázati i výši tohoto příspěvku.
(Nález ze dne 15. května 1925 č. 9983.)
Věc: Gustav J. v Praze (adv. Dr. Jiří Klein z Prahy) proti ministerstvu pošt a telegrafů (min. místotaj. Dr. Ludv. Mach) o drahotní přídavek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: U příležitosti přezkoušení drahotních přídavků st-l, poštovní pokladník, jehož manželství se Zdenkou J. byl usnesením okr. soudu v ... prohlášeno za rozvedené a usnesením zem. civ. soudu v Praze ze ... za rozloučené, oznámil dne 28. srpna 1923 řiditelství pošt a telegrafů v Praze, že dle výměru zem. soudu civ. v Praze ze 6. prosince 1920 jest povinen své rozvedené manželce platiti 280 Kč měsíčně, z čehož ona povinna jest syna Zdenka živiti.
Výměrem z 15. září 1923 bylo st-li sděleno, že nemá nároku na alimentační příspěvky na rozloučenou manželku vůbec, na syna Zdenka pak mu budou ihned poukázány, jakmile si vymůže usnesení soudní o tom, jakou částkou povinen jest naň přispívati.
Proti tomu podal st-l rekurs, v němž poukazoval na to, že částka 280 Kč, kterou podle svrchu cit. rozsudku své rozvedené manželce platí, jest jen formálně příspěvkem na alimentaci manželky, ve skutečnosti že jest příspěvkem na výživu dítěte. Příspěvek ten zasílá st-l se souhlasem manželky celý na výživu dítka své bývalé tchýni. Manželka však nároku svého ve prospěch dítka vzdáti se zdráhá. Podle zákona má státní zaměstnanec nárok na drahotní přídavek až do výše rodinného přídavku v tom obnose, který na výživu děcka skutečně platí, nikoli, co platiti jest povinen. Dne 12. ledna 1924 sdělil zem. civ. soud v Praze řiditelství pošt v Praze, že st-l jest dle rozsudku povinen platiti rozvedené manželce toliko na její výživu měsíčně 280 Kč. Kolik má platiti na výživu dítka, není ze soudních spisů patrno.
Nař. rozhodnutím bylo st-li sděleno, že podle ustanovení § 6, oddíl I, odst. 6 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. jest pro stanovení výměry drahotních požitků státního zaměstnance, který přispívá na výživu dětí z rozvedeného nebo rozloučeného manželství, nežijících s ním ve společné domácnosti částkou menší, než činí rozdíl mezi drahotními požitky příslušné vyšší a nižší rodinné třídy, směrodatný pouze peníz, jímž na děti skutečně přispívá, nikoli však pouze částka, kterou jest případně dle rozsudku povinen přispívati. Výše příspěvků musí ovšem býti prokázána. St-l však neprokázal, že přispívá na svého syna částkou vyšší, než jest dle rozsudku povinen. Zasílá-li částku 280 Kč měsíčně s vědomím své rozloučené manželky pěstounům svého syna, přispívá naň nnicméně jen povinnou částkou, ježto zbytek, připadající na povinný alimentační příspěvek pro rozloučenou manželku, nelze považovati snad za dobrovolný příspěvek st-le na výchovu synovu, nýbrž za dobrovolný příspěvek poskytovaný synovi rozloučenou manželkou st-lovou. St-l má tedy nejdříve prokázati, jakou částku z celkového obnosu 280 Kč dlužno posuzovati jako jeho alimentační příspěvek na syna. Teprve po té bude možno vyměřiti mu drahotní přídavek na syna.
O stížnosti uvažoval nss následovně:
St-l namítá především, že stanovisko žal. úřadu, dle něhož státnímu zaměstnanci přísluší příspěvek na výživu dítka jen pokud prokázal, že a v jaké míře dítěti alimenty jest povinen poskytovati, jest nezákonné, ježto zákon ustanovuje, že státní zaměstnanec, jehož dítko u něho nežije, má nárok na tolik, kolik na jeho výživu skutečně platí, a sice až do výše rodinného příspěvku.
Námitka tato jest bezpodstatná, ježto i žal. úřad výslovně vychází z názoru st-lem zastávaného, že dle § 6, odd. I, odst. 6 zák. č. 394/1922 směrodatným jest až do určité hranice pouze peníz, jímž státní zaměstnanec na dítky z rozloučeného manželství skutečně přispívá, nikoli však pouze částka, kterou snad dle rozsudku povinen jest přispívati. Spor tedy točí se jedině o otázku, zdali celý obnos 280 Kč, který st-l k rukám babičky dítka posílá, jest výlučně příspěvkem st-lovým na výživu dítka, — jak míní stížnost — či zda obnos ten jest jak příspěvkem st-lovým tak i příspěvkem jeho rozloučené manželky, jak má za to žal. úřad. V tomto případě pak šlo by o další otázku, jakou část z celkového obnosu 280 Kč měsíčně st-l na dítko svoje skutečně platí.
Žádnou z otázek těch nemohl si žal. úřad řešiti s účinkem právní moci schopným, ježto otázka prvá spadá v obor práva civilního, a žal. úřad mohl si ji pro svoji potřebu řešiti toliko jako otázku prejudicielní, kdežto otázka druhá není vůbec otázkou právní, nýbrž skutkovou. Ježto řešení otázek prejudicielních tvoří součást skutkové podstaty, jde tedy v obou případech o otázky skutkové, které však nss dle § 6 zák. o ss může přezkoumati toliko s hlediska formální správnosti. Žal. úřad zodpověděl si otázku první v ten rozum, že obnos 280 Kč, který st-l měsíčně s vědomím své rozloučené manželky pěstounům svého syna posílá, jest jak příspěvkem st-lovým, tak příspěvkem jeho rozloučené manželky na výživu jejich dítka. Pro řešení toto měl žal. úřad dostatečný podklad ve spisech, zejména 1. ve vlastním oznámení st-lově z 28. srpna 1923, podle něhož jest st-l povinen své rozvedené manželce platiti 280 Kč měsíčně, z čehož ona povinna jest syna Zdenka živiti, 2. v usnesení okr. soudu v ... ze ..., podle něhož st-l má platiti své manželce na alimentech resp. na přiměřené výživě měsíčně obnos 100 K (později na 280 Kč zvýšený), ze kterého však i hocha svého udržovati musí, 3. ve tvrzení rekursu st-lova proti rozhodnutí 1. stolice, podle něhož st-l celý obnos 280 Kč měsíčně se souhlasem manželky zasílá své bývalé tchýni na výživu dítka a podle něhož manželka svého nároku ve prospěch dítka vzdáti se zdráhá.
Jestliže z toho všeho a z té další okolnosti, že st-l ani sám nevtrdí, že by vedle zmíněného obnosu 280 Kč platil své manželce alimenty zvláštní, žal. úřad usoudil, že část 280 Kč, které st-l na výživu dítěte posílá, není jenom jeho příspěvkem, nýbrž současně i příspěvkem rozloučené manželky, nelze říci, že by neměl pro úsudek ten dostatečného podkladu ve spisech, ani že by k úsudku tomu nedospěl způsobem logickým.
Jde tedy již jen o to, jakou částkou z obnosu 280 Kč st-l na dítko skutečně přispívá. Úřad si otázku tuto neřešil vůbec a sice ani prejudicielně, vycházeje z názoru, že výše příspěvků musí býti prokázána. Tím tedy břemeno průkazní uvaleno bylo na st-le, a sice po názoru nss-u právem. V § 6-IV. zák. 394/1922 jest stanoveno, že požadavek vyššího přídavku než 1. rodinné třídy nebo vyššího přídavku na děti musí býti ohlášen a podmínky nároku prokázány. Nárok pak sám podmíněn jest nejen skutečností, že státní zaměstnanec na výživu dítka z rozloučeného manželství skutečně přispívá, nýbrž i výší tohoto příspěvku (§ 6, I. odst. 6). Musí tedy státní zaměstnanec i výši příspěvků, které na výživu takového dítka platí, prokázati, po případě úřadu vhodné průkazy nabídnouti, a nelze přisvědčiti názoru stížnosti, že úřad, měl-li pochybnosti o tom, zda částky, které st-l babičce dítěte poukazuje, jsou st-lovými příspěvky na toto dítě, měl okolnosti tyto sám zjistiti.
Ježto tedy žádná z námitek nebyla shledána důvodnou, byla stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

č. 4705. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 965-967.