Č. 4760.

Vojenské věci: Převzetí voejnského gážisty bývalé branné moci do čs. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě nezakládá samo o sobě ještě právního nároku na přiznání zaopatřovacích požitků.
(Nález ze dne 2. června 1925 č. 11 188).
Věc: Otto W. v M. (adv. Dr. Emil Grůnfeld z Mostu) proti ministerstvu národní obrany o zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, narozený roku 1882, sloužil v býv. armádě rak.-uh. od roku 1902 aktivně až do převratu, posléze jako účetní nadporučík a žádal přihláškou z 19. října 1919 za převzetí do čsl. armády v hodnosti aktivního gážisty; podáním z 15. října 1920 žádal o převzetí ve výslužbě a o přiznání zaopatřovacích požitků.
Výnosem z 31. května 1921, doručeným dne 6. června 1921, byl st-l vyrozuměn, že byl převzat do čsl. armády do výslužby a dodáno, aby do 60 dnů podal žádost o zaopatřovací požitky dle § 11 nař. z 3. září 1920 č. 514 Sb., činí-li si na požitky tyto nárok.
Nař. rozhodnutím byla st-lova žádost o přiznání zaopatřovacích požitků zamítnuta z těchto důvodů:
»Podáním z 15. října 1920 změnil st-l — před meritorním vyřízením přihlášky — svoji původní prosbu o přijetí do činné služby jako gážista z povolání a žádal výslovně, aby byl převzat do výslužby; není tedy čsl. vojenským gážistou do čsl. vojska nepřevzatým ve smyslu § 2 zák. č. 194/1920. Přihláškou za gážistu ve výslužbě resignoval žadatel na činnou službu v armádě čsl. státu a resignoval tím zároveň na dobrodiní, které z nepřevzetí jeho do činné služby pro něj zákon č. 194 stanovil.«
Výnosem z 5. února 1924 nařídilo pak mno, aby v osobním věstníku byl mezi důstojníky hospodářské služby uveden st-l jako nadporučík v záloze, při čemž pro domo podotknuto, že st-l, jenž byl převzat do výslužby, ale nároku na zaopatřovací požitky nemá, byl již osobním věstníkem č. 13 z r. 1923 do zálohy přeložen. Nařízené uveřejnění stalo se v osobním věstníku z 23. února 1924 č. 14.
O stížnosti podané jak proti odepření nároku na zaopatřovací požitky tak i proti přeložení do zálohy, uvážil nss toto:
Stížnost namítá mimo jiné — — —, že st-li přísluší nárok na zaopatřovací požitky i z důvodu, že byl pravoplatně a definitivně převzat jako gážista ve výslužbě, jemuž nárok takový přísluší právě tak, jako všem pensistům čsl. armády, že tedy převzetím do výslužby se přiznává v principu nárok na zaopatřovací požitky, takže zákonem požadovaná zvláštní žádost o požitky ty jest v případu takovém pouhou formalitou.
Tato námitka není důvodná. Převzetí st-le do výslužby nebylo ničím více než rozhodnutím podle § 1 zák. č. 194/20, podle něhož mno rozhoduje o tom, má-li gážista býv. branné moci býti převzat do vojenských služeb čsl. republiky jako čsl. vojenský gážista čili nic. Rozhodování toto jest omezeno na výrok, zdali jest býv. gážista hoden státi se čsl. vojenským gážistou vůbec a zdali je hoden býti převzat po své žádosti buď v aktivitě nebo ve výslužbě či v záloze, — aniž se tím rozhoduje o jeho event. nároku na zaopatřovací požitky. Eventuelní nároky gážisty převzatého do výslužby či do zálohy, tedy do neaktivního stavu, na zaopatřovací požitky, — které mohou býv. vojenskému gážistovi příslušeti buď podle § 2 nebo podle § 5 cit. zák. — nejsou předmětem rozhodování dle § 1 zák., nýbrž předmětem zvláštního řízení, které se podle ustanovení § 2 zahajuje zvláštní žádostí býv. gážisty a podle § 5 průkazem o tom, že mu byly zaopatřovací požitky přiznány již býv. monarchií. Teprve v tomto řízení lze zkoumati, jsou-li v konkrétním případu dány zákonné předpoklady pro přiznání zaopatřovacích požitků a rozhodnouti o tom, přísluší-li bývalému vojenskému gážistovi nárok na zaopatřovací požitky a o tom, bude-li v důsledku toho zařaděn definitivně do zálohy či do výslužby, anebo bude-li vzhledem ku svému věku z branné moci propuštěn. Rozhodnutím o převzetí st-le do výslužby nebylo tedy ani v principu rozhodnuto, že mu nárok na zaopatřovací požitky přísluší. Rozhodnutí o tomto nároku jeho stalo se teprve nař. rozhodnutím. Poněvadž byl st-l narozen roku 1882 a tedy 50. rok věku ještě nepřekročil, musil býti, když mu nárok na zaopatřovací požitky nebyl přiznán, přeložen do zálohy (§ 2 bran. zák. č. 193/1920).
Přeložení st-le do zálohy nebylo tedy, jak stížnost míní, výrokem dle § 1 cit. zák. č. 194, totiž výrokem o převzetí býv. gážisty, nýbrž výrokem, jímž se st-l jako čsl. gážista, převzatý ve výslužbě, překládá do zálohy. Přeložení to nebylo tedy také, jak míní stížnost, rozhodnutím ve smyslu § 7 vlád. nař. č. 514/1920, totiž změnou rozhodnutí o převzetí.

Citace:

č. 4760. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1074-1076.