Č. 4775.

Domovské právo. — Veřejní zaměstnanci: Úředníci státních drah nejsou úředníky státními ani ve smyslu § 10 novely k zák. domovskému z r. 1896.
(Nález ze dne 8. června 1925 č. 9462).
Věc: Františka R. v O. (adv. Dr. Stan. Hendrych z Prahy) proti ministerstvu vnitra (rada pol. správy Vlád. Verner) o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jednak jako bezdůvodná, jednak jako nepřípustná.
Důvody: St-lka podala žádost za přiznání čsl. státního občanství, uvádějíc, že po svém zemřelém muži, vrchním revidentu státních drah, příslušela do H. v Rakousku a že roku 1919 nabyla domovského práva v obci Ouvalech. Rozhodnutím z 29. července 1923 nevyhověla zsp této žádosti bez udání důvodů.
V odvolání uvedla st-lka, že se narodila roku 1868 v Maršovicích a provdavši se roku 1893, nabyla po svém muži domovské příslušnosti v H. v Rakousku. Roku 1892 jmenován byl její muž definitivním úředníkem priv. rakousko-uherské společnosti státních drah ve stanici J. v Čechách, roku 1899 byl pak služebně přidělen dopravnímu úřadu, později inspektorátu v Praze, kde byl povýšen do 7 hodn. tř. zaměstnanců rak. státních drah a vykonával tam službu až do své smrti roku 1913. Jako státní úředník nabyl manžel st-lčin dle § 10 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. domovského práva v té obci, ve které mu bylo vykázáno stálé úřední sídlo, tedy posléze od roku 1899 v Praze a spolu s ním i st-lka. Nabyla tedy st-lka domovského práva na území někdejšího mocnářství rak.-uh., které náleží nyní čsl. republice, již roku 1892 a od té doby je nepřetržitě má, takže jest dle ustanovení § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20 již od 28. října 1918 čsl. státní občankou ipso jure. In eventum žádala st-lka, aby jí čsl. státní občanství bylo uděleno.
Spatřujíc v tomto odvolání současnou žádost, aby bylo uznáno, že st-lka jest státní občankou čsl. dle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20, rozhodla zsp výnosem z 11. ledna 1924, že st-lku za čsl. státní občanku dle cit. ustanovení považovati nelze, poněvadž úředníci státních drah nemohou býti pokládáni za defnitivně ustanovené úředníky státní, kteří mají dle § 10 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. domovské právo v obci, kde jim bylo vykázáno stálé sídlo úřední, takže ani manžel st-lčin, ani st-lka nenabyli domovského práva na území čsl. republiky.
V novém odvolání z tohoto rozhodnutí namítala st-lka, že její manžel byl jmenován dekretem z 15. prosince 1892 definitivním úředníkem ve stanici j. a dekretem ministra železnic z 24. června 1911 povýšen do 7. služební třídy státních úředníků, zastával systemisované místo ve státní správě železniční, složil služební přísahu jako ostatní státní úředníci, v důsledku čehož bylo jej postaviti úplně na roven definitivně ustanoveným státním úředníkům. St-lka odvolala se na oba uvedené dekrety a navrhla případně důkaz dotazem u společnosti státních drah ve Vídni, že její muž zastával systemisované místo ve státní správě železniční. V konečném petitu žádala st-lka opětně, aby jí in eventum bylo čsl. státní občanství výslovně propůjčeno.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra odvolání st-lčinu z rozhodnutí zsp-é z 11. ledna 1924, kterým byla zamítnuta její žádost za uznání čsl. státního občanství dle § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20 z jeho důvodů a v dalším uvážení, že st-lka neprokázala své tvrzení, že její manžel, který podle dekretu min. žel. z 24. června 1911 byl na základě § 63 služ. řádu pro zaměstnance rak. státních drah povýšen do 7. služ. třídy úředníků státních drah, byl výslovně převzat do skutečné státní služby na systemisované místo státních úředníků. Současně min. vnitra nevyhovělo odvolání st-lčinu z rozhodnutí zsp-é z 29. července 1923, kterým byla zamítnuta její žádost za propůjčení státního občanství čsl.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss: — — —
Tvrdíc, že jest čsl. státní občankou z důvodu pod č. 1 § 1 úst. zák. č. 236/20, vycházela st-lka již v řízení správním z názoru, že domovského práva na území někdejšího mocnářství rak.-uh., náležejícím nyní čsl. republice, nabyla derivativně se svým manželem již před 1. lednem 1910 a to roku 1892 v J., později pak ještě před 1. lednem 1910 v Praze, kde manželu jejímu bylo vykázáno stálé úřední sídlo. Pro toto nabytí domovského práva dovolávala se st-lka předpisu § 10 zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., jenž stanoví, že definitivně ustanovení úředníci státní (vedle jiných kategorií, jež v daném případě nepřicházejí v úvahu) nabývají domovského práva v obci, kde jim bylo vykázáno stálé sídlo úřední.
Žal. úřad zamítl žádost za uznání st-lčina čsl. státního občanství z důvodu, že úředníky státních drah nelze považovati za definitivně ustanovené úředníky státní, na něž by se vztahovalo privilegium § 10 cit. zák. a že st-lka neprokázala, že manžel její byl výslovně převzat do skutečné státní služby na systemisované místo státních úředníků.
Odvolávajíc se na dekret priv. rak.-uh. společnosti státních drah z 15. prosince 1892, jímž manžel st-lčin byl jmenován definitivním úředníkem společnosti státních drah v J. a na dekret min. žel. z 24. června 1911, jímž manžel její byl povýšen do 7. hodn. tř. úředníků státních drah, zastávala st-lka v řízení správním a zastává i nyní ve stížnosti názor, že definitivní úředníci státních drah jsou definitivně ustanovenými úředníky státními a že se tudíž na ně vztahuje privilegium dané úředníkům státním předpisem § 10 cit. zák. č. 222/96.
Názor tento zastává stížnost neprávem. Vždyť není zákonného předpisu, dle něhož by zaměstnanec státních drah mohl býti považován za zaměstnance státního, stojícího ke státu v poměru veřejnoprávním. Naopak z §u 19 odst. 1. a 3. organisačního statutu pro stát. žel. správu, publikovaného vyhláškou obch. a žel. min. z 19. ledna 1896 č. 16 ř. z. jest patrno, že zaměstnanci státních drah nejsou eo ipso zaměstnanci státními a že zaměstnanci takovými stávají se teprve tenkráte, jestliže propůjčením některého místa státní železniční správy ve státní službě systemisovaného jsou do skutečné státní služby převzati. Je-li tomu tak a nejsou-li zaměstnanci státních drah eo ipso zaměstnanci státními, pak bezdůvodně vytýká st-lka nař. rozhodnutí nezákonnost, pokud vyslovilo, že úředníky státních drah nelze považovati za definitivně ustanovené úředníky státní a pokud z tohoto důvodu neuznalo, že manžel st-lčin nabyl domovského práva v obci, kde mu bylo vykázáno stálé sídlo úřední.
Sluší-li pak dle toho, co bylo uvedeno, rozlišovati mezi zaměstnanci státních drah, tedy osobami, jež nejsou zaměstnanci státními a zaměstnanci, kteří propůjčením některého místa státní žel. správy ve státní službě systemisovaného byli do skutečné státní služby převzati, tedy skutečnými zaměstnanci státními, pak postrádá podstaty i další výtka stížnosti, že nař. rozhodnutí odporuje samo sobě, jestliže na jedné straně prohlašuje, že úředníky státních drah nelze považovati za definitivně ustanovené úředníky státní, kdežto na druhé straně prý tvrzením, že st-lka neprokázala, že její manžel byl převzat do státní služby na systemisované místo státních úředníků, připouští, že přece jest jen možno je za státní úředníky považovati.
St-lka ovšem tvrdí ve stížnosti též, že manžel její byl do skutečné státní služby převzat a proti názoru žal. úřadu, že okolnost tato nebyla prokázána, domnívá se, že průkaz ten podán byl zmíněnými již dvěma dekrety z 15. prosince 1892 a 24. června 1911. Než v dekretech těchto neprávem spatřuje st-lka oporu pro svůj názor, neboť dekrety ty neobsahují žádného ustanovení, jež by nasvědčovalo tomu, že manžel st-lčin byl propůjčením místa ve státní službě systemisovaného do skutečné státní služby převzat, nýbrž z dekretů těch vyplývá pouze, že manžel st-lčin byl jmenován definitivním úředníkem společnosti státních drah, pokud se týče povýšen do 7. hodn. tř. úředníků státních drah, takže dle dekretů těch jest na snadě závěr, k němuž též dospěl žal. úřad, že manžel st-lčin patřil k oné kategorii personálu státní železniční správy, jíž dle 1. odst. §u 19 cit. organisačního statutu charakter skutečných státních zaměstnanců nepřísluší. — — — —

Citace:

č. 4775. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1104-1106.