Č. 4463.

Veřejní zaměstnanci. — Učitelstvo. — Administrativní řízení: * Poukázala-li zemská školní rada svobodné učitelce veř. školy národní za platnosti nařízení č. 333/18 ř. z. drahotní přídavek dle 2. třídy rodinné (vzhledem na matku) bez časového omezení, může výhodu tuto sice kdykoliv odvolati, avšak toliko ex nunc a nemůže požadovati vrácení přídavků vybraných za dobu minulou.
(Nález ze dne 2. března 1925 č. 4120)
Prejudikatura: Boh. 2356, 2569, 2392 adm. a j.
Věc: Vilemína J. v Brně (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran drahotních přídavků.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem ošr-y v Brně z 3. prosince 1920 byly st-lce s výhradou schválení zšr-y od 1. prosince 1920 přiznány požitky 2. stupně 8. hodn. třídy s drahotními přídavky podle 2. třídy rodinné. Poukaz ten byl schválen výnosem zšr-y ze 4. ledna 1921. Výměrem ošr-y v Brně z 5. října 1921 byly st-lce s výhradou schválení zšr-y přiznány požitky 7. hodn. třídy 1. stupně od 1. září 1921 a byly jí příslušné požitky s drahotními přídavky podle 2. třídy rodinné poukázány. — — —
Po opětném vyšetření rodinných poměrů, vyslovila zšr dne 17. března 1922, že st-lka nemá nároku na mimořádné přídavky podle 2. třídy rodinné, poněvadž ve společné domácnosti se st-lkou a matkou žije ještě sestra Emilie, která rovněž je učitelkou, a obě dohromady mají roční příjem 34 000 K. Zároveň vyslovila zšr, že přeplatky na mimořádných přídavcích od 1. října 1920 jest vrátiti.
Podáním z 24. května 1922 a 2. září 1922 odvolala se st-lka z tohoto rozhodnutí, a to jak co do oduznání přídavku dle 2. třídy, tak co do nařízeného vrácení přeplatků. — —
Nař. rozhodnutím byl rekurs zamítnut jako neodůvodněný, jelikož st-lka jako svobodná neměla vůbec právního nároku na vyšší přídavky než dle 1. třídy rodinné a nebylo také v tomto případě zvlášť pozoruhodných okolností, na základě kterých bylo by jí lze výjimečně přiznati přídavky podle vyšší třídy rodinné. Pokud jde o vrácení přeplatků, nelze shledati nezákonnost v tom, jestliže zšr požaduje zpět platy, které byly st-lce neprávem vyplaceny.
O stížnosti uvážil nss takto:
Stížnost nebrojíc proti výroku, odnímajícímu st-lce drahotní přídavky podle 2. třídy rodinné, — obrací se jen proti nařízenému vrácení částky, o kterou st-lka — pobírajíc drahotní přídavky podle 2. třídy rodinné — v době od 1. prosince 1920 vybrala více než podle 1. třídy rodinné.
Stížnost také uznává, že st-lka v udané době neměla právního nároku na povolení drahotních přídavků podle 2. třídy rodinné; skutečně také podle min. nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. a čl. II. zák. č. 274/1919 v rozhodné době příslušel st-lce jako svobodné právní nárok toliko na drahotní přídavky podle 1. třídy rodinné; povolení drahotních přídavků podle 2. třídy rodinné s ohledem na matku st-lky bylo tedy jako dobrovolné poskytnutí zvláštní výhody dáno zcela do volné úvahy žal. úřadu (viz též nál. nss-u Boh. 2356, 2569, 2392 adm. a jiné).
Jestliže však kompetentní úřad u výkonu své volné úvahy a nad zákonný nárok st-lčin, tedy ze své liberality, jí výhody pobírání drahotních přídavků podle 2. třídy povolil, pak nabyla st-lka z tohoto aktu nárok na pobírání oněch zvýšených přídavků na tak dlouho, dokud jí výhoda ta nebyla přípustným způsobem opět vzata, leč by se ovšem přiznání oné výhody bylo stalo důsledkem skutkového omylu na straně úřadu nebo důsledkem malae fidei na straně st-lky, kteréžto okolnosti však úřadem ani tvrzeny nejsou.
V daném případě jde ze správních spisů, že st-lka ve své vlastnosti učitelky měst. cvičné školy při stát. ústavě učitelek v Brně zažádala podáním z 20. září 1918 u městské rady v Brně za přiznání zvýšeného válečného přídavku ve výměře pro bezdětné ženaté zaměstnance, poněvadž se svojí matkou žije ve společné domácnosti a ji zcela vydržuje, a že jí podle usnesení měst. rady v Brně z 27. září 1918 výnosem presidia hl. města Brna z 23. listopadu 1918 válečný přídavek a příplatek pořizovací byl od 1. července 1918 podle 2. třídy přiznán. Stejně byly jí, když město Brno přestalo býti vydržovatelem oné školy, drahotní přídavky podle 2. třídy rodinné ponechány při poukazu požitků 2. stupně 8. hodn. třídy výměrem ošr-y z 3. prosince 1920 schváleným výnosem zšr-y ze 4. ledna 1921, a dále též při poukazu požitků podle 7. hodn. třídy 1. stupně výměrem ošr-y z 5. října 1921.
Nešlo tu sice o judikátní výrok o nějakém stranou uplatňovaném nároku, totiž o tom, zda, po případě že st-lce drahotní přídavky podle 2. třídy rodinné příslušejí, nýbrž o pouhý poukaz jich; avšak z toho nelze pro otázku navrácení skutečně pobíraných vyšších přídavků nic vyvozovati. Neboť jelikož při st-lce o právní nárok na povolení drahotních přídavků podle 2. třídy vůbec jíti nemohlo, nebylo judikatního výroku uvedeného obsahu ani třeba. Naopak měl poukaz vyšších přídavků st-lce povahu konstitutivního aktu — přiznání zvláštní výhody, — která — nejsouc nijak předem terminována, mohla úřadem kdykoliv opět býti odvolána (viz též cit. nál. Boh. 2392 a 2569 adm.).
Této možnosti úřad též použil tím způsobem, že zšr rozhodnutím ze 17. března 1922 povolenou výhodu odvolala.
Odvolání to mohlo se však státi (poněvadž o případ skutkového omylu neb malae fidei nešlo) jenom ex nunc, nikoliv ex tunc, tedy nikoliv od onoho času, od kdy jí výhoda pobírání drah. přídavků podle 2. třídy rodinné svého času byla přiznána, nýbrž teprve s účinností ode dne, kdy st-lce výměr oduznávající onu dříve přiznanou výhodu byl doručen. Nelze proto důvodně tvrditi, jak činí nař. rozhodnutí, že tu jde o platy, které st-lce byly neprávem vyplaceny, v kterémžto případě by — kdyby skutečně šlo o požitky neprávem vyplacené — požitky ty podle povahy věci a podle analogie § 1431 o. z. o. kdykoliv mohly býti požadovány zpět. Naopak v daném případě st-lka, — jak opětně uvedeno — neměla sice právního nároku na poskytnutí výhody vyšších drahotních přídavků, když jí však úřad výhodu tu přiznal resp. zvýšené přídavky opětně vyměřoval, nelze tvrditi, že st-lka po dobu onoho přiznání resp. vyměření vyšší přídavky pobírala neprávem, a nelze proto také požadovati vrácení oné částky, kterou st-lka na zvýšených drahotních přídavcích takto vybrala. Tuto částku nelze na ní požadovati zpět právě tak, jakoby úřad, který zaměstnanci povolí nějaký jiný požitek, na který zaměstnanec vůbec nároku nemá a míti nemůže, jako na př. jednorázovou výpomoc nebo dobrovolnou odměnu nějakou, nemůže si věc dodatečně rozmysliti, povolení ono odvolati a peníz zaměstnanci povolený a poukázaný dodatečně od něho požadovati zpět, leč by i tu šlo o případ skutkového omylu (error facti) na straně úřadu, po případě o malá fides na straně zaměstnance.
Proti právě vyslovenému názoru nelze se důvodně dovolávati toho, — jak učinila zšr ve své zprávě, kterou žal. úřadu předložila k rozhodnutí rekurs st-lčin — že prý zšr sice výnosem ze 4. ledna 1921 schválila opatření ošr-y z 3. prosince 1920, kterým byly st-lce poukázány drah. přídavky podle 2. třídy, že se tak však stalo v předpokladu, že st-lka na tento přídavek má nárok, aniž bylo opatření ošr blíže zkoumáno, a že teprve dodatečně bylo zjištěno, že na 2. rodinou třídu nemá nároku. Neboť bylo právě věcí zšr-y, aby, než výměr ošr-y schválila, výměr ten ve všech směrech přezkoumala, neboť jinak by schválení její, které ve výměru zšr-y výslovně bylo vyhraženo, nemělo vůbec smyslu. Že by se byl při schválení tom sběhl omyl skutkový anebo že by schválení to bylo bývalo způsobeno mala fide st-lky, není úřadem tvrzeno ani nijak patrno.
Z těchto úvah bylo nař. rozhodnutí, pokud je stížností napadeno, t. j. pokud se týče vrácení vybraných vyšších drahotních přídavků za shora uvedenou dobu, zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 4463. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 500-502.