Č. 4316.

Vypovězení z obce: I. * Výrok trestního soudu, že delikt nebyl spáchán z důvodů nízkých a nečestných, nevylučuje úhonnost dle § 11 obecního zřízení moravského. — II. * »Bezúhonnou« ve smyslu cit. § 11 není osoba, u které ještě trvají následky odsouzení pro zločin ve smyslu § 6 trestní novely z r. 1867.
(Nález ze dne 13. ledna 1925 č. 418).
Věc: Jakub H. v L (adv. Dr. Ed. Kalabis z Prahy) proti minister- stvu vnitra (okr. hejt. Em. Vopršálek) stran výpovědi z obce.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l přísluší právem domovským do P., obce H. a bydlí v L. Nálezem vládního komisaře v L. ze 14. dubna 1922 byl st-l dle § 11 ob. zř. z obce L. vyhoštěn. Rozhodnutím zsp-é v Brně z 29. září 1922 bylo zamítnuto odvolání st-lovo z rozhodnutí osp-é v H., tento nález potvrzujícího. Jako důvod uvedla zsp, že st-l byl rozsudkem krajského soudu v U. z 26. února 1921, pokud se týče rozsudkem nejvyššího soudu z 2. května 1921 odsouzen do těžkého žaláře na 2 roky pro zločin dle § 73 tr. z. a nelze tudíž jeho život považovati za bezúhonný ve smyslu § 11 zák. z 15. března 1864 č. 4 z. z. mor.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo žal. min. st-lovu odvolání z důvodů, že st-l byl rozsudkem kraj. soudu v U. z 26. února 1921 odsouzen pro zločin veřejného násilí vydíráním dle § 98 lit. b) tr. zák. a že vzhledem k tomu a vzhledem k jeho opětným odsouzením roku 1898 pro přestupek § 460 tr. z. a pro přestupek § 461 tr. zák., roku 1899 pro zločin § 209 tr. zák., roku 1905 pro zločin § 155 tr. zák., roku 1913 pro zločin § 99 tr. zák. atd. nelze jeho život považovati za bezúhonný dle § 11 mor. obecního zřízení. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Stížnost shledává neodůvodněným názor, že stl-l odsouzením pro zločin vydírání pozbyl své občanské bezúhonnosti, neboť 1) tím, že nejvyšší jako kasační soud v Brně zrušil výrok soudu I. stolice, že st-1 jednal z pohnutek nízkých a nečestných a že ztrácí volební právo do obcí, uznal, že čin byl spáchán z pohnutek politických, — tímto názorem jest pak vázán i správní úřad, když podle § 3 řádu o volení jest jedině soud oprávněn posouditi, zda povaha činu trestního odůvodňuje vyloučení občana z práva volebního;
2) dle § 3 řádu o volení pomíjí ztráta volebního práva u zločinů po 3 letech, u přečinů a přestupků po roce ode dne ukončení trestu;
3) rozhodnutím presidenta republiky z 13. února 1922 byli všichni účastníci prosincových událostí z r. 1920 amnestováni a touto amnestií, která se vztahuje i na odsouzení st-lovo, prominul president republiky trest i následky trestního odsouzení.
Konečně vyvozuje stížnost bezúhonnost st-lova života ze skutečností, že st-l byl až do svého zatčení dne 14. prosince 1920 účasten všech občanských práv aktivních i pasivních, byv členem ob. zast. a prvním náměstkem starosty, dále z projevů jeho spoluobčanů a z pochvalného uznání mno o st-lově činnosti při převratu na italské frontě, a dovozuje z toho, že odsouzení pro trestný čin, jenž bývá často konfliktem jednotlivců, nezakládá v očích spoluobčanstva úhonnost.
Tyto námitky neshledal nss důvodnými.
Argumentace stížnosti jest vadná potud, pokud přisuzuje výroku trestních soudů o odnětí nebo neodnětí volebního práva, prejudicielní význam pro výrok o úhonnosti či bezúhonnosti ve smyslu § 11 obec. zříz. Řád volení v obcích na Moravě, který ustanovuje v § 3, že voličského práva nemají ti, kdož byli uznáni vinnými nějakým zločinem nebo přestupkem §§ 460, 461 a 464 tr. z., jakož i ti, kdož pro zločin nějaký byli převzati ve vyšetřování, — byl vydán spolu s obecním zřízením pro Moravu zákonem z 15. března 1864 č. 4 z. z. Zároveň stanovil § 11 obec. zřízení, že povolení zdržovati se v obvodu obce nemůže býti odepřeno nikomu, kdo — ač není příslušníkem (sousedem) — vysvědčí, že někde domovské právo má neb aspoň prokáže, že učinil, čeho potřebí, aby takového vysvědčení došel, pokud i s lidmi svými domácími vede bezúhonný život a nepadá v obtíž dobročinosti obecné.
Vyslovil-li takto týž zákon jiné důvody pro ztrátu volebního práva a jiné pro vyhoštění, nelze z existence důvodů prvých ničeho právem vyvozovati pro vyhoštění.
Týž postup zachoval zákonodárce i nyní, kdy zákonem ze 7. února 1920 č. 76 Sb. novelisoval ob. zřízení, při čemž cit. ustanovení § 11 ponechal beze změny, kdežto zákonem z 31. ledna 1919 č. 75 Sb., jímž byl vydán nový řád volení v obcích, upravil v § 3 pod č. 1—5 znovu důvody pro vyloučení z volebního práva, a to opět samostatně a zcela odlišně od důvodů pro vyhoštění z obce. Při tom stanovil v § 3 č. 4 ve znění zák. z. 18. března 1920 č. 163 Sb., že vyloučeni jsou z práva voliti ti, kdož pravoplatným rozsudkem soudu trestního byli odsouzeni pro takový zločin nebo takový přečin anebo přestupek, pro který podle platných ustanovení nastává ztráta práva volebního clo obcí, dále že výrok, zda má zde nastati ztráta práva volebního, vysloví na příště soud v roz- sudku, a že — není-li zvláštním zákonem výslovně stanoveno, že ztráta práva volebního nastává bezpodmínečně — může býti tato ztráta vyslovena jen tehdy, byl-li trestní čin spáchán z pohnutek nízkých a nečestných.
Tímto ustanovením byl tedy modifikován předpis dřívějšího vol. řádu do obcí, dle něhož byly pohnutky činu trestního nerozhodné, — nebyl jím však opět nijak dotčen předpis § 11 obec. zříz. o vyhoštění z obce.
Jest tedy otázku bezúhonnosti posuzovati samostatně a nezávisle na předpisech vol. řádu, nemá tedy výrok nejv. soudu, že st-l nespáchal činy, pro které byl odsouzen, z pohnutek nízkých a nečestných, žádného vztahu a prejudicielního významu pro posouzení st-lovy bezúhonnosti, nýbrž pouze pro otázku jeho volebního práva. Zákon sám nepodává definice pojmu bezúhonnosti, avšak poněvadž jde o otázku, nastala-li ztráta bezúhonnosti činem soudně trestným, jest nutno při řešení otázky této přihlédnouti ve smyslu zásady vyslovené v § 7 obč. zák. k předpisu § 26 tr. z. novelisovanému zákonem z 15. listopadu 1876 č. 131 ř. z.
Tyto normy totiž spojujíce s odsouzením pro určité trestní činy automaticky následky, jež vylučují odsouzeného z plného požitku občanských práv, tedy následky zneuctívající, podávají tak nejspolehlivější, poněvadž objektivní známku úhonosti.
Zákon z 15. listopadu 1867 č. 131 ř. z. pojí v § 6 následky takové, — totiž ztrátu uvedených v něm výhod a oprávnění — k odsouzení pro některé přestupky, nehledě k délce trestu, a stanoví, že neschopnost k nabytí těchto výhod a oprávnění pomíjí u zločinů uplynutím 10 resp. 5 let po ukončeném trestu. Jen u zločinů v § 6 zvlášť uvedených, totiž — vedle souboje a některých jiných méně těžkých zločinů — jen u zločinů politických, pomíjí neschopnost ta již ukončeným trestem. Mimo to stanovil cit. § 6, že ostatní škodné účinky, které buď podle zák. trest, nebo podle zákonů zvláštních, s odsouzením ipso jure jsou spojeny, nemají při zločinech takto zvláště jmenovaných vůbec již míti místa, kdežto při ostatních zločinech pomíjejí opět uplynutím 10 resp. 5 roků po pře- stálém trestu. Mezi těmito v § 6 cit. zák. výslovně uvedenými zločiny politickými a zločiny lehčího rázu, jichž následky pomíjejí skončením trestu resp. nenastávají vůbec, není však, — stejně jako více jiných zločinů, které mohou rovněž z pohnutek politických býti spáchány, — uveden zločin vydírání dle § 98 lit b) tr. z., pro který byl st-l v roce 1921 také odsouzen a potrestán. Právní následky zločinu vydírání pomíjejí tedy uplynutím 10 resp. 5 roků po přestálém trestu dle toho, byl-li vyměřen trest delší či kratší pěti roků. Okolnost, že ztráta volebního práva pomíjí u zločinů již po 3 letech, jest pro posouzení daného případu ne- rozhodná, když veškeré ostatní následky st-lova odsouzení pro zločin vydírání pomíjejí až po pěti letech a když tato doba do vydání nař. rozhodnutí ještě neuplynula. Neprávem dovolává se st-l na svůj prospěch milosti, kterou udělil president republiky rozhodnutím z 13. února 1922 osobám, které byly odsouzeny trestními soudy pro účast na komunistických protizákonnostech, jež se staly v prosinci 1920. St-l byl odsouzen k ztrátě svobody na 2 roky, cit. rozhodnutím bylo pak osobám, které byly odsouzeny k trestu na svobodě delšímu osmnácti měsíců, ne však delšímu tří let, odpuštěny dvě třetiny trestu a to ještě s podmínkou, že osoby ty nebudou odsouzeny pro zločin spáchaný do 3 let od cit. rozhodnutí, — nebyl tedy osobám těm odpuštěn ani celý trest, právní následky odsouzení nebyly však rozhodnutím tímto prominuty v žádném případu odsouzení pro řečené protizákonnosti (srovnej § 64 č. 11 a § 103 úst. listiny). Poněvadž však difamující následky, které zákon pojí k odsouzení pro zločin, nastávají, jak shora řečeno, bez ohledu na délku trestu a poněvadž nad to § 226 tr. z. výslovně stanoví, že trest vyřknutý, ale prominutý má týž účinek jako trest přestálý, jest patrno, že z amnestie, které se st-l dovolává, nemůže býti při posouzení otázky jeho bezúhonnosti ničeho na jeho prospěch vyvozováno.
Je—li zákonná norma spojující s odsouzením následky zneuctívající, objektivní a směrodatnou známkou úhonnosti, jak bylo shora dovozeno, pak nemůže býti přikládána žádná váha projevům některé třebas i početné skupiny spoluobčanů osoby odsouzené. Tím méně lze přihlížeti k funkcím, které snad st-l až do spáchání zločinu vydírání zastával a k uznání mno, vyslovenému dne 1. února 1919, tedy rovněž v době dřívější. Shledal-li tedy žal. úřad ve st-lově odsouzení pro zločin vydírání důkaz o tom, že jeho život není bezúhonný, nelze právem tvrditi, že názor tento jest v rozporu se zákonem. Ale pak má výrok o st-lově vypovědění z obce dostatečnou oporu v zákoně, i když se nebéře zřetel na st-lova potrestání dřívější.
Bylo tedy stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou, aniž bylo třeba zabývati se otázkou, opřel-li žal úřad svůj výrok právem také o st-lova potrestání dřívější.

Citace:

Č. 4316. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 210-213.