Č. 4461.

Ubytování vojska: I. K výkladu § 10 č. 19 ubytovacího zák. z r. 1879. — II. Potřeba místností, která teprve v budoucnosti nastane, nevadí záboru místností těch pro ubytování vojska.
(Nález ze dne 2. března 1925 č. 1101.)
Věc: Anna K. v Z. proti zemské správě politické v Praze o ubytování vojenského gážisty. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní úřad v D. přidělil podle § 25 zák. z 13. května 1924 č. 118 Sb. podplukovníku Jaroslavu S. v R. byt v domě st-lů v D.
Odvolání, jež z tohoto rozhodnutí st-lé podali a v němž namítali, že požadovaný byt určen jest pro správce přádelny, v níž provoz sice jest zastaven, ale bude neprodleně opět zahájen, jakmile poměry tržní to dopustí, osp v R. výměrem z 9. srpna 1924 zamítla, poněvadž jde o místnosti prázdné, tudíž postradatelné, které ve smyslu zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. a vl. nař. z 30. května 1924 č. 119 Sb. k účelům ubytování vojska zabrány býti mohou.
Další odvolání st-lů zamítla zsp výnosem ze 4. září 1924, poněvadž povinnost k přenechání oněch místností k naznačenému účelu zakládá se na ustanovení ubytovacího zákona z 11. června 1879 č. 93 ř. z., případně zák. z 13. května 1924 č. 118 Sb. a na prov. nař. z 30. května 1924 č. 119 Sb., a poněvadž místnosti ty nepatří k prostorům, jež podle § 10 ubytovacího zák. z r. 1879 jsou z požadování vyňaty. K námitce tvrdící opak nemohl prý úřad přihlížeti, ježto ze spisů a z vývodů odvolání jde na jevo, že v daném případě nejde vůbec o místnosti, které by k provozování prům. podniku byly nevyhnutelně potřebné, ani o byt, jehož by ubytovatelé měli zapotřebí vzhledem ke svým rodinným poměrům, nýbrž o místnosti určené k ubytování ředitele firmy pro ten případ, bude-li podnik v budoucnosti zase v chod uveden. Pro přípustnost vyžádání bytu směrodatnou jest však doba, ve které vyžádání bylo vysloveno, do tohoto však okamžiku nebyl byt obýván ani používán.
O stížnosti uvážil nss takto:
St-lé bránili se v správním řízení proti přikázání místností, o něž tu jde, vojenskému gážistovi poukazem na č. 9 § 10 zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z., dle něhož nelze pro ubytování vojska požadovati místnosti, o nichž bylo uznáno, že jsou nevyhnutelné k provozování živnosti.
Žal. úřad neshledal tuto námitku stížnosti důvodnou, poněvadž vyžádané místnosti jsou té doby prázdné, a není jich nevyhnutelně zapotřebí pro ubytování správce prádelny, ježto provoz její je zastaven, a není jisto, kdy bude zahájen.
Stížnost vytýká tomuto výroku především odpor se spisy a uvádí, že st-lé ve svých odvoláních dostatečně prokázali nepostrádatelnost oněch místností pro přádelnu. Soud neshledal, že by nař. rozhodnutí touto vadou trpělo. St-lé souhlasí s úřadem v tom, že místnosti, o které jde, určeny jsou za byt pro ředitele továrny, že však tou dobou nejsou obývány, poněvadž provoz v továrně byl zastaven, a není jisto, kdy opět bude zahájen. Tyto skutkové momenty docházejí svého potvrzení v samotných rekursech strany, a nelze proto mluviti o nějakém odporu se spisy. V čem úřad se rozchází se st-li, není nic jiného, než hodnocení těchto momentů pro závěr, zda místností těch je pro podnik nevyhnutelně zapotřebí či nikoliv. Úsudek tento může nss přezkoumati jen po té stránce, zda je logicky možným, nemůže však hodnocení úřadu nahraditi hodnocením vlastním, neboť mu v tom brání předpis § 6 zák. o ss.
Že by z uvedených skutečností nebylo lze dospěti k závěru, že místnosti, o něž jde, nejsou tou dobou pro podnik nezbytně nutné, soud neshledal. Bezdůvodná jest i námitka, že nepostradatelnost místností plyne již z toho, že budova byla vůbec zřizována, ježto prý, kdyby jí nebylo bývalo zapotřebí, nebyla by bývala vůbec postavena.
Vznášejíc tuto námitku přehlíží stížnost, že, i když budova pro určitý účel byla zřízena, vždy jsou možné případy, že potřeba jejího používání dosud nenastala, nebo že později buď vůbec nebo aspoň na čas pominula.
Po stránce právní vytýká stížnost, že nerozhoduje okolnost, že v onom časovém momentu, kdy požadování se stalo, byly místnosti ony prázdné a nepoužívané, ježto, bude-li provoz v továrně opět zahájen, nastane ihned nutnost používati jich pro účely podniku.
Také tato námitka není důvodnou. Dle § 10 č. 9 ubyt. zák. nejsou z požadování pro ubytování vojska vyloučeny místnosti, jichž někdy může býti a pravděpodobně snad i bude zapotřebí k provozování živnosti, nýbrž jichž nevyhnutelně zapotřebí jest neb aspoň v poměrně blízké době zapotřebí bude. Nelze proto shledávati nezákonným, uložil-li úřad st-lům, aby ve svém domě poskytli byt vojenskému gážistovi, třeba v budoucnosti mohou nastati poměry, jež přivodí, že st-lé místností těch pro svůj živn. podnik opět nutně budou potřebovati, zvláště když st-lé ani přibližně neurčili, kdy se tak stane.
Nastanou-li tyto poměry skutečně a pominou-li podmínky pro další trvání přikázání bytu, budou se moci st-lé domáhati výroku úřadu, že povinnost jejich ponechati byt vojenskému gážistovi pominula, poněvadž nastala nova causa superveniens.

Citace:

Č. 4461. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 496-498.