Č. 4785.

Učitelstvo: K výkladu čl. 14, odst. 3. zákona č. 251/1922 stran zachování dřívější vyšší pensijní základny při učitelkách ženských ručních prací.
(Nález ze dne 12. června 1925 č. 20 971/24).
Věc: Marie M. v B. proti ministerstvu školství a národní osvěty o odpočivné požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lce, která dnem 31. října 1921 dokončila 28. započítatelný rok školní služby a učila 7 hodin v týdnu, bylo výměrem ošv-u v Blatné z 5. prosince 1921 poukázáno 50 procent z požitků podle 7. hod. třídy 1. stupně. Ježto výnosem zšr-y z 20. dubna 1922 bylo ode dne 16. května 1922 zrušeno na obecné škole ve V., kde st-lka učila, jedno oddělení ženských ručních prací, učila st-lka od této doby jen ve 4 hodinách týdně, pročež ošv výměrem z 10. srpna 1922 zastavil st-lce dnem 31. května 1922 dosavadní 50 procentní požitky a poukázal jí počínajíc dnem 1. června 1922 požitky jen 25procentní.
K žádosti ddto 1. června 1922 bylo výnosem zšr-y ze 14. prosince 1922 st-lce povoleno přeložení na trvalý odpočinek dnem 31. ledna 1923, při čemž mezi jiným i s odvoláním na ustanovení zák. č. 274/1919 a č. 251/1922 byla jí vzhledem k počtu týdenních hodin vyučovacích, ježto posledně vyučovala trvale ve 4 hodinách týdně, z připadajících pensijních požitků přiznána kvóta 25 procent. Později zšr výnosem z 28. listopadu 1923, vyhovujíc sama částečně žádání st-lkou vznesenému v podaném odvolání, přiznané pensijní požitky jí zvýšila, ale jen na tom podkladě, že vzala za základ delší služební dobu, ostatně však prohlásila, že jejímu odvolání uplatňujícímu nárok na 50procentní kvótu pense nevyhovuje, ježto podle ustanovení druhého odstavce § 28. zák. č. 274/1919 jsou pro vyměření odpočivného rozhodujícími platy, na které má učitel nárok v době, kdy odchází na odpočinek.
V odvolání proti tomu podaném namítala st-lka, že zamítnutím požadavku přiznání 50procentní kvóty pense bylo jí protiprávně ublíženo, neboť nebylo přihlíženo k tomu, že vyučovala téměř po celou svou dlouhou dobu služební týdně v 7 hodinách a teprv na sklonku svého učitelování týdně ve 4 hodinách, avšak bez jakékoliv své viny, jen proto, že zšr obmezila její vyučování na 4 hodiny týdně. Uplatňovaný nárok přísluší prý st-lce po rozumu čl. 14. zák. č. 251/1922.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání zamítnuto z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého tím, že st-lčiny poslední činné požitky byly jí pravoplatně upraveny ve výši 25 procent a tudíž na jejich zvýšení nemá st-lka zákonného nároku.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Podle § 19. paritního zák. přísluší učitelkám ženských ručních prací, které nevyučují plným počtem týdenních hodin (13), jen procenutální odměna z plného jejich služebního příjmu, a to do 6 hodin týdně 25%, od 6 do 10 hodin týdně 50% atd. Toto ustanovení zůstalo v platnosti až do dne 31. května 1922, neboť pozdější zákon č. 251/1922, nabyvší účinnosti dnem 1. června 1922 ve článku 1., § 6., zvýšil týdenní počet vyučovacích hodin, který jest podmínkou pro plné služební požitky, na 21 a stanovil při učebné povinnosti do 6 hodin týdně odměnu 25 procentní, od 7—12 hodin týdně odměnu 50 procentní atd. Pokud jde o percentuální výši honorování uvedených učitelek za 4 hodiny resp. za 7 hodin v týdnu tudíž dnem 1. června 1922 efektivní změna právního stavu nenastala.
V daném případě jest toliko na sporu, jak má býti vykládána norma třetího odstavce článku 14. zák. č. 251/1922, která učiteli majícímu v činné službě podle zákonů dosud platných (v daném případě učitele ženských ručních prací podle § 19. zák. č. 274/1922) nárok na větší základnu pro výměru požitků odpočivných a zaopatřovacích, než vyplývá ze zákona 251/1922, zachovává tento větší nárok potud, pokud nenabude percipient podle zák. 251/1922 nároku na pensijní základnu větší. Stížnost vykládá tuto normu v ten rozum, že pensijní základna z 31. května 1922 — dnem 1. června 1922 nabyl působnosti zákon 251/1922 — musí ve své faktické výši zachována býti i učitelce ženských ručních prací nepřihlížejíc k tomu, že ve příčině učitelek ženských ručních prací tato základna jest vzhledem k tomu, co bylo svrchu uvedeno, po případě jen dočasná, t. j. ve své skutečné výši na počtu vyučovacích hodin závislá. Stížnost soudí, že takováto učitelka má nárok na ponechání vyšší pensijní základny z 31. května 1922 i tehdy, když po tomto dni v době pro výšku pensijních požitků rozhodné učební povinnost této učitelky klesla na takový počet hodin, že by i po rozumu par. zákona za tohoto stavu v den 31. května 1922 byla její pensijní základna menší, než jak odpovídala aktivním požitkům, které skutečně pobírala. Stížnost proto spatřuje nezákonnost v tom, že úřad st-lce, jejíž učební povinnost dávno před pensionováním snížila se — jak nesporno — ze 7 na 4 hodiny v týdnu, nepřiznal pensijní základnu, jako by byla i v době pensionování učila v 7 hodinách týdně.
Uvedený právní názor stížnosti jest však naprosto mylný. Přiznáváť cit. třetí odst. čl. 14 zák. č. 251/1922 jen onu starší základnu pensijní vyšší číslice, kterou má učitel v činné službě podle zákonů dosud platných, t. j. na kterou mělv den 31. května 1922 zákonný nárok, tedy ve příčině učitelek ženských ruční prací, jichž nárok co do výše pensijní základny řídí se měnlivými faktickými okolnotsmi, jen takovou základnu, která by byla dne 31. května 1922 příslušela, kdyby v tento den byla dotyčná učitelka vyučovala v onom počtu týdenních hodin, který jest směrodatným pro pensijní základnu odpovídající předpisům zákona platícího v pozdější době jejího pensionování (zákona 251/1922), tudíž v daném případě, jak správně přijal úřad, základnu podle počtu 4 vyučovacích hodin v týdnu. S právním názorem, jenž tuto byl dovozen, v plném souhlasu pak jest disposice druhé věty, 1. odstavce §u 23 výnosu min. škol. ze 7. dubna 1923 č. 42.105-I-V č. 61 obsahujícího prováděcí pokyny k zák. č. 251/1922, kdež k třetímu odstavci čl. 14 tohoto zákona se vysvětluje, že nárok na výhodu podle tohoto odstavce týká se oněch učitelů, jimž se dnem 1. června 1922 sníží podle zák. č. 251/1922 služební požitky do pense vpočítatelné, t. j. služné nebo jeho percentuální výměra při nezměněném počtu týdenních hodin, místní přídavek, činovní přídavky atd.
Když pak úřad, poněvadž mezi pensijní základnou při počtu 4 vyučovacích hodin učitelky ženských ručních prací v týdnu podle zák. 251/1922 není rozdílu od příslušné úpravy podle zák. 274/1919, přijal tuto pensijní základnu, za obou eventualit stejnou, nelze tvrditi, že by jeho rozhodnutí bylo v odporu se zákonem, a slušelo proto bezdůvodnou stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4785. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1123-1125.