Č. 4796

.
Pozemková reforma. — Řízení před nss-em: I. Výrok stpú-u, kterým stpú jednostranně doplňuje nebo mění dohodu uzavřenou s vlastníkem zabrané půdy o rozsahu převzetí této půdy, je rozhodnutím podle § 2 zák. o ss. — II. Může stpú — uzavřev s vlastníkem dohodu takovou, v níž byly vlastníkovi zbytkové statky ponechány k prodeji z volné ruky, — dodatečně jednostranně stanoviti lhůtu, do kdy prodej těchto zbytkových statků musí býti proveden?
(Nález ze dne 15. června 1925 č. 3467).
Věc: Alexandr Th. v L. proti státnímu pozemkovému úřadu o stanovení lhůty k prodeji zbytkových statků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Stpú po předchozím jednání se st-lem uzavřel s ním dne 25. června 1924 dohodu dle § 14/2 a 26 náhr. zák. o rozsahu převzetí zeměděslké půdy od velkostatku d-ckého, a obsah dohody té sdělil mu výměrem z 28. června 1924. V odstavci prvním uvedeny jsou nemovitosti, jež žal. úřad převezme, a v odstavci druhém jsou uvedeny nemovitosti, jež prozatím nebudou určeny k převzetí. Odstavec 3. zní: »Zbytkové statky — — — nebudou určeny k převzetí, vlastník se však zavazuje, že prodá tyto zbytkové statky z volné ruky osobě, o níž se předem dohodne se stpú-em.«
Výměrem z 22. září 1924 sdělil žal. úřad st-li dodatkem ke shora uvedenému výměru z 28./6. 24, že se stanoví lhůta k provedení odprodeje z volné ruky zbytkových statků tam uvedených do 31. ledna 1925.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto výroku podané, musil si nss především zodpověděti otázku, nebrání-li předpis § 2 zák. o ss, aby výrok ten své kognici podrobil.
Povinnost vlastníka zabraného majetku, odpovídající právu, vzcházejícímu státu z § 5 zák. záb., jest povahou svou veřejnoprávní. I dohody, nastupující na místo zákonné úpravy poměrů veřejnoprávních, mají tutéž povahu právní a výrok, jímž správní úřad jednostranně dohodu takovou doplňuje nebo mění, má povahu autoritativního výroku úředního, jímž se právní povinnosti vlastníka zabraného majetku určují. V daném případě jde o takový veřejnoprávní poměr, ježto jednalo se o převzetí zabrané půdy státem. Z okolnosti, že nař. rozhodnutí předcházela dohoda mezi žal. úřadem a st-lem, nelze tedy nijak vyvozovati, že by šlo o soukromoprávný poměr mezi stranami. Jde tedy o rozhodnutí (opatření) správního úřadu podle § 2 zák. o ss, kognici tohoto tribunálu podrobené.
Na sporu je jen otázka, může-li stpú, nebylo-li v hododě o převzetí zabraného majetku s vlastníkem nic ujednáno o době, kdy má z volné ruky určité zbytkové statky prodati, dodatečně sám jednostranným aktem uložiti vlastníku konečnou lhůtu ke splnění této povinnosti. — —
Stížnost namítá, že dodatečné ustanovení lhůty ke splnění povinnosti v odst. 3 uložené odporuje ujednané dohodě. Avšak dohoda v tomto 3. odstavci obsažená jeví se jako akt, jehož účelem jest, aby dosaženo bylo cíle pozemkové reformy, sledovaného zákony o reformě pozemkové, to jest distribuce zabraného majetku, a to aby účelu tohoto bylo dosaženo za spolupůsobení vlastníka zabraného majetku. Z povahy tohoto aktu, jako aktu distribučního, nutně plyne, nemá-li býti řečený účel pasivním chováním vlastníka zabraného majetku vůbec zmařen, že musí akt ten obsahovati v sobě i časové omezení vlastníka. Není-li toto časové omezení už výslovně stanoveno dohodou, pak nelze brániti stpú-u, aby časové hranice, které pojmově již tkví v aktu samém, dodatným výrokem přesně stanovil. Stanoviti tyto časové hranice není ovšem zůstaveno libovůli stpú-u, nýbrž úřad může je uvésti právě jen se zřetelem na účel a cíle, které stpú v mezích úkolů, zákony o pozemkové reformě mu svěřených, sleduje a ovšem i se zřetelem na praktickou proveditelnost prodeje.
Stížnost ovšem namítá, že stpú lhůtu tu nemůže stanoviti před 31. prosincem 1941, kdy vyprší pacht uvedených zbytkových statků stpú-em schválených.
Nss neshledal tuto námitku důvodnou. Lhůtu, do které má st-l zbytkové statky prodati, nutno, když není jasného ustanovení v dohodě, vykládati podle okolností, jež dohodu tu provázely. Dohodě z 25. června 1924 předcházel výměr žal. úřadu z 21. ledna 1924, jímž udělen byl st-li zásadní souhlas ke smlouvám pachtovním ohledně nemovitostí, jež jsou předmětem dohody, a sice na základě výslovného prohlášení st-lova, že provedení pozemkové reformy na pachtovaných objektech nebude smlouvou pachtovní v žádném směru nikterak dotčeno. Uvážiti slušelo také, že st-l, ač mohl, tohoto výměru při jednání o dohodu se nedovolával, ani pro sebe nereklamoval k prodejům stanovení lhůty, jež by odpovídala ujednané době pachtovní. Za tohoto stavu věci není možno ve skutečnosti, že když do dohody nebyla vůbec lhůta ve prospěch st-lův pojata, uzavírati, že konečné termíny pachtovní byly do dohody pojaty, a že stpú nesměl před uplynutím jich po st-li požadovati splnění závazku jeho co do prodeje pachtovaných nemovitostí, v odst. 3. dohody stipulovaného.
Stížnost namítá konečně, že lhůta ke splnění povinností st-li uložených v odst. 3. dohody stanovena byla velmi krátce. Ani z nař. rozhodnutí, ani ze spisů správních není zřejmo, jaké důvody vedly žal. úřad, aby splnění povinnosti, v odst. 3. dohody stanovené, vázal právě na lhůtu končící se dnem 31. ledna 1925. Nedostatek ten brání nss-u, aby mohl nař. rozhodnutí přezkoumati po stránce jeho zákonnosti; bylo je proto zrušiti podle § 6 zák. o ss, aniž bylo možno vzíti zřetel na důvody, jež žal. úřad teprve v odvodním spise svém uvedl.

Citace:

č. 4796. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1142-1143.