Č. 4745.

Zásobování mlýnskými výrobky: I. Poměr mezi státem a rozdělovnami obilí ve smyslu vl. nař. č. 270/1921 jest veřejnoprávní. — II. Ustanovení určitých firem a pod. rozdělovnami spočívá na veřejnoprávní dohodě mezi nimi a státem, při které může býti ujednáno vybírání přirážky režijní.
(Nález ze dne 28. května 1925 č. 15 893/24).
Věc: Firma A. H., spol. s r. o. v Praze (adv. Dr. Frant. Stern z Prahy) proti ministerstvu pro zásobování lidu (odb. rada Dr. Adolf Antusch) stran dvoukorunové přirážky k ceně mlýnských výrobků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekrety okresního obilního úřadu pro Velkou Prahu z 9. září 1921 a z 16. září 1921 ustanovena byla stěžující si firma ve smyslu § 8 vlád. nař. z 11. srpna 1921 č. 270 Sb. rozdělovnou obilí (mouky) pro vlastní závod. Oběžníkem téhož úřadu ze 16. září 1921 byly mimo jiné stanoveny přidělovací ceny mlýnských výrobků a bylo stěžující si firmě sděleno, že rozdělovny jsou povinny odváděti za každý q přiděleného zboží (jak obilí tak mlýnských výrobků) 2 Kč k úhradě režie spojené s obstaráváním distribuční agendy.
Výnosem okr. obilního úřadu pro Velkou Prahu z 25. února 1922 byla pak stěžující si firmě účtována za mlýnské výrobky, přidělené jí v době od 4. září do 29. října 1921, částka 5413 K 57 h, a když firma tuto částku přes opětovné připomínky nezapravila, bylo zavedeno exekuční vymáhání této částky. Vzhledem k námitkám firmy proti tomuto exekučnímu řízení rozhodl pak magistrát hl. m. Prahy výměrem z 21. září 1922, že firma jest podle výn. min. zásob, z 2. září 1921, intimovaného výměrem okr. obilního úřadu pro Velkou Prahu ze 16. září 1921, povinna zaplatiti zmíněnou 2 Kč přirážku obnosem 5413 K 57 h, a tento výměr byl pořadem instancí potvrzen nař. nyní rozhodnutím.
Jednaje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané musil se nss zabývati především námitkou, že poměr rozdělovny ke státu není poměrem veřejnoprávním, nýbrž poměrem soukromoprávním, takže sporné 2 Kč přirážky lze vymáhati jediné pořadem práva soukromého. V tomto směru uvážil nss toto: Vl. nař. z 11. srpna 1921 č. 270 Sb. o úpravě veřejného zásobování obilím a mlýnskými výrobky pro hospodářské období 1921/22, vytyčujíc základní organisační zásady pro provádění rozdělovači akce, rozlišuje v § 4 při této akci výslovně stránku administrativní a stránku obchodní a označuje také různé činitele, kteří tu i onu stránku mají obstarávati: stránku administrativní — úřady správní, stránku obchodní — obchod a zásobovací organisace. V § 8 pak dávajíc podrobnější předpisy pro rozdílení obilí a mlýnských výrobků ukládá politickému úřadu 1. stolice, aby obilí přikázané okresům přiděloval jednotlivým rozdělovnám v okresu. Rozdělovny ustanoví úřad dle místních poměrů v okresu po slyšení okr. zásobovací komise. Jako povinnost rozděloven pak nařízení vytýká: přidělené obilí převzíti, dáti semlíti a mlýnské výrobky rozděliti. K tomu účelu mají rozdělovny dle odst. 4 téhož § 8 uzavříti smlouvy s mlýny, pokud se týče organisací pověřenou výkupem obilí o dodávce a převzetí obilí a mlýnských výrobků, dále s prodejnami mlýnských výrobků a výrobci chleba. Vůči politickému úřadu 1. stolice převezmou rozdělovny povinnost, že aprovisační zboží určené pro veřejné zásobování skutečně budou vydávati dle platných předpisů domácnostem pojatým do veřejného zásobování.
Nemůže býti sporu, že úkol státu pečovati o zásobování nemajetného obyvatelstva mlýnskými výrobky, je povahy veřejnoprávní a že téže povahy jest i činnost správních úřadů k splnění tohoto úkolu směřující. I jednotlivé akty těchto úřadů v rámci zásobovací akce dlužno zásadně pokládati za akty veřejnoprávní, pokud by to výslovnou normou nebo i povahou určitého aktu samého nebylo zřejmě vyloučeno.
Pokud pak jde o uvedené nařízení, rozlišuje výslovně jednak administrativní stránku akce rozdělovací, jednak její stránku obchodní; přenechávajíc realisaci této akce ve směru administrativním úřadům správním, ve směru pak obchodním obchodu, dalo zcela jasně na jevo, že zůstává tato akce, právě pokud jde o její část administrativní přenesenou na úřady správní, akcí veřejnoprávní, v ostatní části však, že se její provádění má státi ve formě soukromoprávní. Pak mají všechna opatření úřadů správních, pokud v rámci tohoto nařízení přicházejí v úvahu, vždy povahu aktů veřejnoprávních, a platí to zejména též o onom aktu okr. polit. úřadu, jímž tento, obstarávaje admin. stránku akce rozdělovači, ustanoví ve smyslu § 8 cit. nař. určitou osobu nebo firmu rozdělovnou.
Jest proto i poměr vznikající mezi úřadem a rozdělovnou poměrem veřejnoprávním, založeným na základě veřejnoprávní normy správním úřadem. Nějakých prvků soukromoprávních (zejména snad po stránce realisace obchodní stránky rozdělovači akce) tento poměr vůbec nevykazuje.
Neshledal tedy nss důvodnou námitku, že by šlo mezi státem a rozdělovnou o poměr soukromoprávní a že by následkem toho sporné přirážky bylo vymáhati pořadem práva soukromého.
Ve věci samé popírá stěžující si firma oprávnění úřadu předepsati spornou dávku v podstatě poukazem na to, že cit. nařízení č. 270/21 neobsahuje konkrétního ustanovení, z něhož by se dalo takové oprávnění vyvoditi. Stížnosti jest ovšem dáti za pravdu, že cit. nař. neobsahuje žádného takového výslovného ustanovení; to však nevylučuje ještě samo o sobě povinnost stěžující si firmy k placení sporné přirážky event. na základě jiného platného právního titulu. V tom směru zkoumal nss především blíže, jakého druhu jest poměr vznikající ustanovením rozdělovny podle § 8 nař., vycházeje z názoru, že šlo-li by o jednostranný příkaz stranu zavazující, nemohly by straně ovšem býti uloženy žádné povinosti, jež nebylo by lze opříti o výslovné normy, na nichž se příkaz zakládá. Nss nemohl však seznati, že by při ustanovení určitých osob, firem nebo korporací rozdělovnou podle cit. § 8 šlo o takovýto příkaz státní správy s korespondující povinností tuto funkci převzíti. Úřad, jenž ustanovuje určité právní subjekty rozdělovnou, přenáší na ně v dohodě s nimi určitá výlučná oprávnění, kdežto na druhé straně zavazují se tyto právní subjekty vůči úřadu plniti určité povinnosti. Nejde zde tedy o jednostranný akt správního úřadu, nýbrž jest poměr zde vznikající poměrem spočívajícím na oboustranné vzájemné dohodě, majícím povahu poměru smluvního na základě smlouvy uzavřené mezi státní správou a těmito právními subjekty.
Že pak smlouva tato jest, jak svrchu dovozeno, povahy veřejnoprávní, není nikterak na závadu vzájemné smluvní volnosti stran a nemůže zejména též vylučovati, aby si ta neb ona strana vymínila určitá plnění třeba i přes rámec veřejnoprávní normy, o niž se smlouva ta opírá. Právě tak jako by mohla event. strana úřadem určitou veřejnou funkcí pověřená — pokud k jejímu převzetí není zákonem zavázána — činiti dobrovolné převzetí této funkce závislým případně na určitém odškodnění, právě tak není zásadně závady, aby úřad přenášeje na někoho určitou funkci, vymínil si určitá plnění, pokud to ovšem není s platnou normou v rozporu.
V daném případě nic nenasvědčuje tomu, že by stěžující si firma byla vyrozumění o svém ustanovení rozdělovnou považovala snad za příkaz jednostranně ji zavazující. Uvázavši se pak, když byla vyrozuměna o ustanovení rozdělovnou, v dotyčné funkce, vyslovila s tím svůj souhlas a to nikoliv pouhým mlčením, jak stížnost za to má, nýbrž konkludentními činy, ježto skutečně vykonávala funkce úřadem jako rozdělovnou jí přenesené, a podvolila se tím i jednotlivým podmínkám, obsaženým ve výměrech přenesení této funkce se týkajících, zejména pak i ve výměru ze 16. září 1921. Stihá ji tedy povinnost platiti 2 K přirážky jako povinnost smluvní, vyplývající z veřejnoprávního smluvního poměru, vzniknuvšího mezi st-lkou a státem na základě ustanovení stěžující si firmy rozdělovnou, bez ohledu na to, že norma, o niž se tento smluvní poměr opírá, takové povinnosti nestanoví. Že by pak tato norma vylučovala možnost, smluvně rozdělovnám tuto povinnost uložiti, nss i se zřetelem na povahu funkcí rozdělovny neshledal.
Tím vyřizuje se i námitka stížnosti, že nárok na spornou přirážku mohl by se vztahovati v nejkrajnějším případě jediné na rozdělovny pověřené rozdělováním mouky a nikoliv na rozdělovny pověřené touto funkcí jen pro vlastní podnik, jak tomu bylo u stěžující si firmy, jakož i námitka, jež spatřuje ve 2 K přirážce veřejnou dávku, kterou bylo by možno uložiti jedině cestou legislativní, spolu s ostatními námitkami v souvislosti s ní uplatňovanými. Ale i další námitka, že placení sporné přirážky jest možno požadovati pouze za dobu po doručení výměru ze 16. září 1921, nikoliv však za dobu od 4. září 1921 až do dne doručení, jest vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, bezdůvodnou. V tomto směru mohou býti rozhodnými jediné ustanovení smluvní, to jest tedy v daném případě znění cit. přípisu okr. obilního úřadu ze 16. září 1921, v němž se však výslovně uvádí, že rozdělovny jsou povinny odváděti za každý q přiděleného zboží 2 K k úhradě režie spojené s obstaráváním distribuční agendy, t. j. tedy za každý q zboží přiděleného během zásobovací periody počínající 4. zářím 1921. V rámci těchto smluvních ustanovení postrádá pak i další námitka, že jest dávka vzhledem k cenám smluveným v předchozí anketě i materielně neodůvodněna a že nebyla stěžující si firmou pojata do kalkulace, jakékoliv právní relevance. — —

Citace:

č. 4745. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1044-1047.