Č. 4782.

Pozemková reforma (Slovensko): I. Je-li část zabraných nemovitostí stížená fideikomisární substitucí, je k jejímu odevzdání fideikomisaři třeba souhlasu stp-ú podle § 7 záb. zák. — II. Hereditas jacens jako vlastník zabraného majetku?
(Nález ze dne 10. června 1925 č. 7713.)
Věc: František Karel F.-W. (adv. Rr. Arnošt Urban v Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (sen. pres. v. v. Rud. Vyšín) o propuštění půdy ze záboru podle § 11 zák. záb.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad žádost podanou jménem nezl. Františka Karla F. dne 6. června 1923 u okr. soudu v Košicích o propuštění půdy z velkostatku S. do 500 ha podle §u 11 záb. zák.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto:
Žal. úřad odůvodnil své zamítavé stanovisko tím, že matka st-lova, Alžběta W., jakožto majitelka alodního velkostatku Sv. a fideikomisní substitucí postiženého statku S., přivedla již k platnosti svůj nárok na propuštění půdy dle §u 11 záb. zákona; že oddělení velkostatku S. ve prospěch st-lův stalo se bez svolení žal. úřadu po rozumu §u 7 záb. zák. a nemůže tedy sloužiti za základ k tomu, aby st-l přiváděl sám k platnosti týž nárok podle §u 11 stran tohoto statku, když právě nárok ten byl již vyčerpán Alžbětou W. a že ostatně i kdyby nebylo zde případu, kdy bylo by onoho povolení podle §u 7 třeba, slušelo by použíti předpisu §u 4 záb. zák., dle něhož bylo by oba velkostatky pokládati za jeden jediný záborový soubor, při němž měl proto již místo nárok dle § 11 pouze jednou.
St-l brojí proti těmto vývodům žal. úřadu námitkou, že Alžběta W. v době, kdy záb. zákon č. 215/19 nabyl účinnosti, totiž dne 24. dubna 1919, nebyla vlastnicí statku S., nýbrž pouze statku Sv., jejž zdědila po svém otci, že přivedla tedy k platnosti svůj nárok podle § 11 toliko stran tohoto statku Sv., nikoli však též stran statku S., neboť byla pouze jeho uživatelkou, ježto stižen byl fideikomisární substitucí ve prospěch jejího budoucího syna, nynějšího st-le. Připouští, že s hlediska záb. zákona sčítati jest majetek alodní s majetkem stíženým fideikomisární substitucí, dovozuje však, že statek S. nenáležel Alžbětě W. v době rozhodné, totiž dne 24. dubna 1919, tvoře v té době ještě hereditatem jacentem, a že šlo tudíž o dva samostatné majetkové soubory, podléhající samostatně záboru a tedy i o dva nároky podle § 11 záb. zák., z nichž Alžběta W. přivedla k platnosti toliko jeden, totiž stran Sv. Nárok na propuštění půdy z velkostatku S. náleží prý však pouze st-li, jakožto jeho vlastníku. Dovolává-li se žal. úřad toho, že odevzdáním statku toho st-li nastalo dělení, k němuž bylo prý po rozumu §u 7 záb. zák. třeba svolení úřadu, není názor ten správný, když šlo prý toliko o splnění vůle zůstavitelovy a bylo by prý opatření to jen zásahem do soukromoprávní sféry onoho majetku, jež není však záb. zákonem dotčena. V době vydání záb. zákona bylo zde již dáno ono ustanovení zůstavitelovo stran fideikomisární substituce a přešel statek S. již s tímto omezením do záboru a nelze prý proto aktům těm upírati platnost. Ostatně stalo se ono odevzdání soudní listinou nabyvší již dávno právní moci. Posléze dovozuje st-l, že v daném případě nelze použíti předpisu §u 4 záb. zák., ježto nejde o otázku, zda určitý majetek podléhá záboru, nýbrž o otázku přípustnosti nároku dle §u 11 cit. zák. Ostatně nešlo by o přírůstek ze »svobodného« majetku, když statek S. podléhá nesporně sám o sobě záboru.
Vzhledem k tomuto stanovisku žal. úřadu a vývodům stížnosti jde tedy předem o otázku, zda Alžběta W. byla oprávněna přivésti a zda také přivedla k platnosti nárok dle §u 11 záb. zák. i stran statku S. a ve druhé řadě o otázku, zda nabytím statku toho st-lem založeno mu bylo právo, nárok ten přiváděti k platnosti samostatně a nezávisle od aktů, jež W-ová již na ochranu proti záboru podle §u 11 podnikla.
Zabývaje se první z těchto otázek, nemohl nss schváliti stanoviska hájeného st-lem, že velkostatek S., nesporně sám o sobě záboru podléhající, nenáležel v době, kdy záb. zákon nabyl účinnosti, totiž dne 24. resp. 25. dubna 1919, Alžbětě W., nýbrž že tvořil hereditatem iacentem. Ze správních spisů se podává, že zůstavitel, Štěpán F., testamentem z 10. srpna 1914 ustanovil universálním dědicem oné majetnosti syna, jenž by se narodil do 25 let z manželství Alžběty F. a to pod další podmínkou, že by přijal jméno F., že však zůstavitel veden nadějí, že k této dědické posloupnosti jistě dojde, ustanovil zároveň, aby onen majetek hned po jeho smrti přešel do držby Alžběty F., povolav jiné dědice teprve pro případ, že k dědické posloupnosti způsobem předem uvedeným by nedošlo. Z ustanovení těchto, zejména pak z dalšího doslovu testamentu, dle něhož zůstavitel nařídil své dočasné dědičce Alžbětě F. výplatu odkazů jím ustanovených s tím, že případný přebytek kapitálů k tomu cíli určených připadne jí, je patrno, jak také pozůstalostní soud v souhlasu s účastníky uznal (protokol ze 16. srpna 1916 a odevzdací listina z 19. února 1921), že oním posledním pořízením byla stran statku S, za dědičku povolána Alžběta F., avšak s omezením fideikomisární substitucí ve prospěch svého budoucího syna, případně jiných osob, nikoli však jen za nějakou správkyni pozůstalostního jmění. Bylo-li tomu tak, nabyla Alžběta F. podle systému uherského dědického práva dědictví ioso jure již dnem zůstavitelovy smrti, kdy připadlo jí pozůstalostní jmění jakožto dědičce, aniž by bylo lze mluviti o nějaké hereditas jacens po rozumu právního systému platného v zemích historických, když instituce hereditas jacentis je uherskému dědickému právu naprosto cizí (Raffay: A magyar magánjog kézikónyve, II. 688 a sq.).
Poněvadž pak, jak ze správních spisů patrno, zůstavitel zemřel již dne 29. února 1916 a poněvadž st-l netvrdí a ani ze spisů nevychází na jevo nic, co by tomu nasvědčovalo, že v tomto stavu nastala před rokem 1922 nějaká změna, nemůže býti pochybnosti o tom, že Alžběta F., později provdaná W., byla v době, kdy záb. zákon nabyl účinnosti, vlastnicí statku S., byť i omezenou fideikomisární substitucí.
Táž byla však v téže době, jak nesporno, též vlastnicí jmění alodního, totiž statku Sv., a poněvadž s hlediska záb. zákona velký majetek pozemkový soustředěný v jedněch rukou jest sčítati v soubor jakožto jednotku, a ježto sčítání jmění alodního se jměním stíženým fideikomisární substitucí ani se zřetelem k povaze fiduciárova vlastnického práva podle uherského právního systému nestojí v cestě žádná překážka (Raffay II. str. 261), není pochybnosti, že k pozemkovému majetku soustředěnému v době vydání záb. zákona v rukou Alžběty F.-W-ové hleděti jest jako k jedinému souboru nemovitostí, tudíž se stanoviska záb. zák. jako jedné jediné právní jednotce, tvořící předmět záboru, nikoli však, jak st-l se mylně domnívá, jako ke dvěma samostatným, na sobě vzájemně nezávislým a záboru samostatně podléhajícím objektům.
Důsledně mohl se po rozumu §u 11 záb. zák. nárok majitele zabrané půdy na propuštění plochy tam stanovené vztahovati pouze k této jednotce jakožto celku, byť i její majitelka domáhala se z titulu nároku toho propuštění půdy toliko z jedné složky onoho majetkového souboru a použila-li tohoto svého práva, byl tím její nárok vyčerpán v poměru k celému zabranému souboru, tudíž i ohledně statku S.
Následkem zvláštních okolností daného případu a k námitkám stížnosti bylo se nss-u zabývati dále otázkou druhou, zda totiž a pokud bylo by lze dovoditi, že změnou nastavší později v poměru vlastnictví k onomu pozemkovému souboru, vlastně jeho části, byl založen pro nynějšího st-le samostatný nárok dle §u 11 záb. zák. stran statku S.
Jak již uvedeno, testamentem z 10. srpna 1914 zřídil zůstavitel stran velkostatku toho fideikomisární substituci ustanoviv za fideikomisáře syna, jenž by se fiduciářce, Alžbětě F., narodil z jejího budoucího manželství v době do 25 let a jenž by přijal jméno F. Je nesporno, že st-l narodil se z fiduciářčina manželství roku 1921, tudíž před uplynutím stanovené lhůty, a že přijal jméno F., když výnosem maď. min. vnitra z 10. března 1922 byla mu povolena změna jména W. ve jméno F.-W., a byly by tudíž splněny podmínky stanovené zůstavitelem pro st-lův dědický nápad, v důsledku čehož také okr. soud v Košicích jako soud pozůstalostní změnil odevzdací listinu z 19. února 1921 výměrem z 22. října 1922 v ten rozum, že pozůstalost odevzdanou svého času Alžbětě F.-W. odevzdal nyní st-li, jejímu synu, do neomezeného vlastnictví, nařídiv knihovní provedení této změny ve prospěch st-lův, jak se pak též skutečně stalo dle výměru téhož soudu jako soudu knihovního z 23. dubna 1923.
Opatřením tím provedeno bylo rozdělení zabraného souboru nemovitostí v ten způsob, že jmění alodní zůstalo Alžbětě W-ové, kdežto velkostatek S. jakožto jmění stížené svazkem fideikomisární substituce připadl nynějšímu st-li, a vznikly tudíž takto místo původní zabraná jednotky nyní dvě majetkové podstaty. Šlo tedy o rozdělení zabraného souboru a to nesporně již za platnosti záb. zák. a nastal případ, kdy dle § 7 zák. toho ve znění zák. z 11. března 1921 č. 108 Sb. zapotřebí je k platnosti tohoto právního jednání svolení žal. úřadu.
Na tom nemění nic námitka stížnosti, že odevzdání pozůstalosti bylo pouze provedením zůstavitelovy vůle, jehož nařízení o fideikomisární substituci bylo zde již dávno před tím, že nerespektováním vůle té bylo by vsazeno v soukromoprávní sféru stran onoho majetku, jakož i že odevzdání stalo se soudní listinou, nabyvší již právní moci — když ustanovení §u 7 záb. zák. znamená vůbec již svou povahou nutně zásah do soukromoprávní sféry účastníků, omezujíc jejich disposiční právo a smluvní svobodu, když dále formální právní moc soudního aktu, odevzdací listiny, nemůže vyloučiti použití kategorického, kogentniho předpiscp §u 7 záb. zák., a když posléze, kdyby i okolnost ta vůbec byla rozhodnou, šlo sice o splnění poslední vůle zůstavitelovy, totiž nařízení testamentárního, jež zde bylo již před působností záb. zákona, k němuž však přistoupiti musil ještě úkon další, na zůstavitelově vůli nezávislý a ponechaný volné disposici účastníků, totiž fideikomisáře, resp. jeho zákonného zástupce, stran změny jeho jména, ku kterému úkonu došlo však nesporně až za působnosti záb. zákona.
Bylo-li však ono rozdělení zabraného majetku provedeno proti předpisu cit. §u 7 záb. zákona bez svolení žal. úřadu, a je-li tudíž neplatné, nemůže se ho st-l dovolávati jako titulu pro právní nárok dle §u 11 cit. zák., náležející pouze tomu, jehož majetek byl zabrán a předpokládající tudíž osobu, jejíž právní relace k zabranému majetku jakožto vlastníka opírá se o platné právní jednání.
Upřel-li tudíž žal. úřad st-li jeho domnělý nárok na propuštění půdy dle §u 11 záb. zák. ze zabraného velkostatku S., vycházeje ze skutkového a právního předpokladu, že nárok ten byl již jednou přiveden k platnosti Alžbětou W., jakožto osobou jedině k tomu oprávněnou, kdežto st-li nárok ten pro nedostatek zákonných podmínek nenáleží, odpovídá jeho výrok jak danému skutkovému stavu tak i zákonu a bylo zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou, aniž se nss musil ještě zabývati správností důvodů připojených žal. úřadem s hlediska § 4 záb. zák. pro případ, že použití §u 7 téhož zák. by nemělo místa.

Citace:

č. 4782. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1118-1121.