Č. 4736.

Obecní zaměstnanci. — Administrativní řízení: Z rozhodnutí sboru hlavního města Prahy pro vyřizování stížností jest v záležitosti disciplinování úředníka obce pražské přípustno odvolání k zsv-u.
(Nález ze dne 25. května 1925 č. 20 589/24).
Věc: Hlavní město Praha proti zemskému správnímu výboru v Praze o disciplinární potrestání městského zaměstnance.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Užší správní komise hl. m. Prahy schválila dne 27. dubna 1923 návrh disc. komise, aby tajemník býv. obce K., který přešel do služeb města Prahy podle zákona ze 6. února 1920 č. 114 Sb., Antonín S. byl odsouzen pro hrubé porušení služebních povinností, spáchané zpronevěrou peněz jemu svěřených a další podvodnou manipulací, čímž ztratil vážnost a spolehlivost v úřadě, podle 3. bodu § 26 služ. pragm. úředníků a služebníků hl. m. Prahy k disc. trestu propuštění z obecních služeb.
Rekurs podaný Antonínem S. zamítl sbor hl. města Prahy pro vyřizování stížností ve schůzi z 19. září 1923 s modifikací, že trest vyslovuje se podle 6. bodu, lit. b) § 12 zák. z 29. května 1908 č. 35 z. z.; intimát tohoto výroku obsahuje dodatek, že výrok jest konečný a není z něho odvolání.
O dalším st-lovu rekursu rozhodl zsv nař. výnosem pozměniv usnesení rekursem v odpor vzaté v ten rozum, že se Antonín S. odsuzuje pro porušení služebních povinností podle § 12, al. 2, č. 4 z. z. 35/1908 toliko k odnětí nároku na tři příští zvýšení služebních příjmů. Svůj postup, že se pustil jakožto vyšší instance do meritoriálního vyřízení rekursu, ač prvý odstavec § 40 služ. pragmatiky úředníků a služebníků hl. m. Prahy normuje, že v disc. řízení z rozhodnutí sboru obecních starších na uložení pokuty, přeložení z trestu s menšími služebními požitky a na propuštění ze služby (§§ 38 a 39) není dalšího odvolání, odůvodnil zsv právním názorem, že nelze po zákonu rozhodnutí stížnostního sboru v daném případě pokládati za konečné a že proto bylo přípustno odvolati se k zsv-u. Stanoví totiž čl. 24 zák. z 5. března 1862 č. 18 ř. z., že zemské zastupitelstvo rozhoduje o odvolání z usnesení měst s vlastním statutem. Normou touto, pokud není zvláštních zákonných výjimek, zaručeno jest právo členům obce s vlastními statutem dovolati se zem. zastupitelstva jakožto nejvyšší instance autonomní ve věci do oboru vlastní působnosti obce spadající. Není pak žádného ustanovení zákonného, které by zaměstnanci, obcí pražskou disc. potrestanému, odnímalo právo, dovolati se přezkoumávacího práva instančního nejvyšší stolice autonomní v Čechách. Rovněž není ustanovení zákonného, které by obec pražskou zmocňovalo, svrchu zmíněný nárok disciplinovaných zaměstnanců pražských upraviti odchylně od ustanovení svrchu dotčených. Poněvadž předpis obcí pražskou usnesený jen tehdy má povahu právně účinné normy, pokud se obsah jeho pohybuje v mezích platných zákonů, uznati sluší ustanovení § 40 pragmatiky pražské, pokud prohlašuje rozhodnutí sboru obecních starších o odvolání za konečné, za předpis odporující svrchu zmíněnému zákonnému ustanovení, kterýžto předpis nemůže odejmouti v daném případu st-li právo býti se svojí stížností instanční slyšenu zsv-em. Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Stěžující si obec pražská, poukazujíc na svůj právní nárok, aby měla ve službách svých zaměstnance spolehlivého, jemuž by mohla bezpečně svěřiti příslušné funkce, spatřuje důvod pro nezákonitost úřadem vysloveného právního názoru, jakoby § 40 služ. pragm. nemohl po právu vyloučiti další instanční postup z určitých disc. nálezů sboru obecních starších, resp. nyní (§ 12 zák. ze 6. února 1920 č. 116 Sb.) sboru pro vyřizování stížností, v obsahu obecního řádu král. hl. m. Prahy z 27. dubna 1850 č. 85 z. z. Naproti tomu nebrojí stížnost proti názoru úřadu, že s hlediska článku 24. zák. z 5. března 1862 č. 18 ř. z., jímž byly vydány zásadní předpisy k úpravě obecních poměrů, mohl v daném případu býti disc. výrok stížnostního sboru vzat v odpor rekursem na zv. Stížnost dále ani nenamítá, že by posléze uvedená norma byla změněna bývala nějakou normou pozdější. Avšak když se nad to za tohoto procesuálního stavu stížnost dovolává svrchu cit. obecního řádu král. hl. m. Prahy jen potud, že prý tento zákon nevylučuje platnosti usnesení ob. zast., jímž upraven byl obsah § 40 služ. pragm., ježto prý jest ponechána obci pražské možnost, aby rámcové zásady obecního řádu doplnila podbrobnými předpisy svými, jest stížnost již z té příčiny bezdůvodná, že, i kdyby tomu tak bylo, mohl by tento právní stav trvati jen do působnosti pozdější normy, o niž se stížností potíraný názor úřadu opírá a proti jejímuž úřadem přijatému výkladu stížného bodu není.
I slušelo bezdůvodnou stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4736. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1023-1025.