Č. 4399.

Dávka z přírůstku hodnoty: I. * Pro zjištění nedobytnosti dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí ve smyslu odst. 2 § 15 dávkového řádu pro Čechy z r. 1915 se nevyžaduje, aby vyměřující úřad sporem provedl odpůrci nároky ve smyslu zák. z 20. prosince 1914 č. 337 ř. z. — II. Pouhá skutečnost, že od vydání platebního rozkazu vůči zciziteli uplynula delší doba, neprokazuje ještě zavinění úřadu vyměřujícího na tom, že dávka se stala na zciziteli nedobytnou.
(Nález ze dne 10. února 1925 č. 2626.)
Prejudikatura: Boh. 3421 adm.
Věc: Emil a Elsa P. (adv. Dr. Leop. Wertheimer z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním rozkazem z 23. srpna 1921 předepsal zem. insp. pro zem. dávky v Praze dědicům po Karlu D. v D. z převodu nemovitosti na st-le Emila a Elsu P. podle smlouvy z 2. dubna 1917 dle patentu z 29. prosince 1915 č. 83 z. z. dávku z přírůstku nemovitosti 12202 K 26 h. K částečnému zaplacení této dávky bylo použito čisté pozůstalosti po Karlu D. per 3095 K. Záručním platebním rozkazem inspektorátu z 11. května 1923 byla pak st-lům jako ručitelům předepsána dávka 3896 K 14 h, to jest dávka vyměřená v novém ukládacím řízení provedeném se st-li částkou 6991 K 14 h po srážce částky již zaplacené 3095 K. Odvolání st-lů byl nař. rozhodnutím zamítnuto.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
Stížnost vytýká především, že dávku nelze ještě pokládati za nedobytnou na zciziteli, poněvadž úřad, ač byl k tomu povinen, nedomáhal se dosud odpůrci žalobou, aby jmění, kterého se prý zcizitel Karel D. na úkor vydobytí dávky zbavil, mohlo býti použito k zaplacení dávky.
St-lé vytýkali totiž již v odvolání, že uvedený zcizitel po převodu, z něhož dávka byla vyměřena, byl vlastníkem velkého jmění tam blíže udaného, které prý bezúplatně 3 dny před svojí smrtí postoupil své manželce a svým dětem.
Dávk. řád z roku 1915 ustanovuje v § 15, odst. 2, že při nedobytnosti dávky u zcizitele ručí za ni nabyvatel. Jest tedy předpokladem pro požadování dávky na nabyvateli zjištění, že dávka jest u zcizitele nedobytná. Podmínkou pro konstatování nedobytnosti jest, že úřad provedl náležitě dle své povinnosti příslušné kroky k vydobytí dávky u zcizitele, použiv všech exekučních prostředků, které dle řádně zjištěných okolností případu mohly by vésti k cíli (viz nál. Boh. 3421 adm.).
Pod vydobýváním dávky rozuměti jest tedy použíti všech exekučních prostředků k tomu cíli, aby ze jmění zcizitelova bylo dosaženo uspokojení pohledávky vzniklé předepsáním dávky.
V odpůrčím sporu nejde však o vymáhání pohledávky ze jmění zcizitelova, nýbrž o uznání bezúčinnosti určitých právních jednání a důsledkem toho o získání nových objektů pro uspokojení věřitele (§§ 1, 10, 12, odpůrčího řádu z 10. prosince 1914 č. 337 ř. z.). Podmínkou odporu jest, aby exekuce pro pohledávku věřitelovu na jmění dlužníkovo nevedla k úplnému uspokojení věřitelovu nebo aspoň pravděpodobnost, že k němu nepovede (§ 8 cit. odp. řádu). Jest tudíž předpokladem pro zahájení sporu odpůrčího průkaz o nedobytnosti pohledávky prostředky exekučními a nelze proto ani pro obor dávky z přírůstku hodnoty za to míti, že nedobytnou se stává teprve ta pohledávka, k jejímuž uspokojení nevedl ani spor odpůrci, nýbrž stačí, když všechny dle poměrů dlužníkových možné způsoby exekuce zůstaly bez výsledku a jimi úplného zaplacení se nedocílilo.
Vyměřující úřad sdělil st-lům výměrem z 29. ledna 1923, že čistá pozůstalost po zciziteli činí 3095 K 60 h a že jí bylo použito k zaplacení dávky. Správnost těchto údajů nebyla st-li popřena. Mohl proto žal. úřad vycházeti z předpokladu, že tyto okolnosti stačí k zjištění nedobytnosti dávky, a jednal úplně v souhlase se zákonem, když prohlásil, že mohlo ručení st-lů býti vysloveno, aniž bylo nutno vzít v odpor právní jednání, kterým zcizitel podle udání st-lů znemožnil vydobytí dávky. Nelze pak shledati ani vadu řízení v tom, že úřad nezjistil, zdali udání st-lů, týkající se těchto právních jednání zcizitelových, odpovídají skutečnosti a že nezaujal k nim žádného právního stanoviska a nesdělil st-lům, jak stížnost vytýká, které právní kroky a pokusy k vydobytí dávky učinil.
Stížnost vytýká konečně, že úřad sám nedobytnost, pokud lze vůbec o ní mluviti, zavinil a spatřuje zavinění v tom, že po celou řadu let dávku nevymáhal.
Omezuje se tedy stížnost pouze na tvrzení, že nedobytnost dávky u zcizitele byla způsobena liknavým vymáháním dávky se strany vyměřovacího úřadu. Stížnost neuvádí však blíže, v čem spatřuje tuto liknavost úřadu, ježto okolnost, že od doby, kdy nastala poplatková povinnost nebo kdy platební rozkaz byl vydán, uplynula již delší doba, sama nesvědčí o nějakém liknavém vymáhání dávky. St-l by musil prokázati, že zaviněním úřadu nedošlo k včasnému vymáhání dávky. Takový průkaz však st-l nepodal a podati se ani nepokoušel.

Citace:

č. 4399. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 374-376.