Č. 4311.

Vojenské věci. — Legionáři: Kdy není přihláška do čsl. zahraničního vojska »úplně dobrovolná« ve smyslu předpisů o legionářích?
(Nález ze dne 10. ledna 1925 č. 160).
Věc: Čeněk H. v Ž. (adv. Dr. Bohumil Kuchyňka z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o přiznání charakteru legionáře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádosti st-lově z 18. ledna 1923 o přiznání charakteru legionáře nevyhověl žal. úřad rozhodnutím z 15. února 1923 z důvodu, že st-lova služba v čs. vojsku na Rusi nevyhovuje podmínkám zák. z 24. července 1919 č. 462 Sb., neboť st-l byl sice zařazen do čsl. vojska na Rusi 21. srpna 1918 na sborné stanici v Samaře, ale dle archivních dokladů bylo zjištěno, že do čsl. vojska nešel dobrovolně, nýbrž že byl zástupcem evidenčního důstojníka vyžádán jako inženýr ze zajateckého tábora v Tockém, kde byl veden mezi zajatými důstojníky jako příslušník národnosti německé. Do Samary poslán byl velitelstvím uvedeného zajateckého tábora proti své vůli, jak svědčí o tom hlášení velitele tábora. V důsledku toho nemůže býti jeho vstup do čsl. vojska na Rusi považován za dobrovolný, jak podmíněno výše uvedeným zákonem.
Do rozhodnutí tohoto podal st-l rekurs recte rozklad, v němž namítal, že nebyl mobilisován jako technická síla, ani že nežádal o přijetí do armády jako technická síla, nýbrž že se hlásil dobrovolně jako dobrovolec k službě ve zbrani na sborné stanici v Samaře u poručíka Ch., že byl zařazen do ešelonu náborové komise v Samaře, jíž velel kapitán M. a teprve později že byl vyžádán ing. Z. k technickému oddělení, — a žádal, aby byl vyslechnut kapitán Václav P.; v dodatku pak udal, že byl ke své dobrovolné přihlášce zařazen do vojska jako střelec a teprve pak že byl převeden k Techodu.
Žal. úřad, vyslechnuv písemnou cestou kapit. Václava P., podpl. MUDra V. a lesního správce Františka M., nevyhověl nař. rozhodnutím rekursu st-lovu a nepřiznal mu charakter legionáře ve smyslu zák. č. 462/1919 v podstatě z těchto důvodů:
»St-l byl, jak bylo přípisem" mobilisačního oddělení vojenské správy min. vojenství, oddělení v Rusku, z 12. července 1919, nesporně zjištěno, zařazen 21. srpna 1918 ne jako dobrovolec, ale jako mobilisovaný; podle záznamu ruské evidence musil býti ve skupině Němců a Maďarů v táboře zvláště vyhledán, když se za mobilisace Čechoslováků, prohlášené v táboře dne 1. srpna 1918, u velitele tábora až do 21. srpna 1918 sám nepřihlásil, musil býti o své čsl. příslušnosti usvědčen a na sbornou stanici dopraven pod stráží, tedy způsobem užívaným pouze vůči mobilisovaným občanům, byl tedy poslán do Samary jako mobilisovaný. Jeho vstup do čsl. vojska se nestal tedy způsobem odpovídajícím podmínkám § 2 cit. zák., neboť u st-le nebylo pohnutky dobrovolného vstupu do čsl. vojska.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Důvodem nař. rozhodnutí není, jak stížnost míní, okolnost, že st-l byl jako mobilisovaný do čsl. vojska zařazen, a že se jeho přihláška nestala dobrovolně ve smyslu zákona.
Podle § 2 zák. č. 462/1919 jest legionářem každý dobrovolník čsl. legionářské armády, který byl do ní zařazen na základě přihlášky učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci čsl. Národní Rady nejdéle do 28. října 1918 a to úplně dobrovolně, bez jakéhokoli nátlaku nebo nařízení čsl. Národní Rady nebo jiného čsl. revolučního orgánu veřejnou mocí nadaného. . .
Smysl toho ustanovení jest jen ten, že legionářem jest, kdo se dobrovolně rozhodl k tomu, vstoupiti do legionářské armády a byl také skutečně do ní zařazen. Toto zařazení ovšem již není aktem jednotlivce do legionářské armády vstoupiti chtějícího, neboť je prováděl, jak se dále praví v § 2, odst. 1 zákona, »příslušný zařazující a přidělující čsl. vojenský orgán«. Z toho je patrno, že pojem »úplně dobrovolně« se vztahovati může jen na onen akt, který je dán na vůli jednotlivce, t. ij. na projev úmyslu vstoupiti do legionářské armády, tedy na jeho přihlášku. Při tom ovšem nemůže býti ve smyslu čl. 6 lit. b) vl. nař. ze 4. března 1920 č. 151 Sb., nikomu na újmu okolnost, stala-li se přihláška dříve písemně anebo přímo před zařazením ústně.
Zákon dále vymezuje, co rozumí tímto »úplně dobrovolným« projevem, uváděje, že se státi musel »bez jakéhokoli nátlaku nebo nařízení čsl. Národní Rady nebo jiného čsl. orgánu revolučního, nadaného veřejnou mocí«. Stala-li se přihláška pod vlivem nějakého podobného nařízení neb nátlaku — pak není »úplně dobrovolnou«. Následkem toho nemá stížnost pravdu, tvrdí-li, že záleží jen na tom, zda byla přihláška podána a zda st-l byl na základě ní ještě před 28. říjnem do legionářské armády zařazen a v ní jako »dobrovolec« veden, nýbrž záleží, jak právem žal. min. vyřklo — na tom, za jakých okolností se přihláška stala a zda ji podle těchto okolností lze charakterisovati jako »úplně dobrovolnou«. Že zejména nemůže býti rozhodným, zda st-l byl po svém zařazení do legionářské armády označován jako »dobrovolec«, vysvítá z toho, že přece tehdejší způsob pojmenování členů legionářské armády nemohl prejudikovati vůli zákonodárce, jenž za legionáře označuje pouze osoby, vykazující kvalifikaci v § 2 zákona požadovanou.
Stížnost doznává sama, že se st-l přihlásil do čsl. vojska na Rusi v době, kdy právě byla v Rusku vyhlášena mobilisace čsl. příslušníků, která zavazovala všecky lékaře, mediky, inženýry a techniky čsl. národnosti, aby se přihlásili a rozhodli, zda chtějí vstoupiti dobrovolně do čsl. vojska, jinak že budou jako mobilisovaní donuceni k odborným službám v čsl. vojsku.
Jest nyní otázka, jaký vliv má na posouzení dobrovolnosti přihlášky st-lovy okolnost, že mobilisace zavazovala techniky atd. jen k odborným službám v čsl. vojsku, kdežto st-l se přihlásil ke službě ve zbrani. Jest jisto, že přihlásil-li se st-l ke službě ve zbrani, nelze viděti v jeho jednání pouhé uposlechnutí vydaného nařízení, když toto mu nastoupení služby ve zbrani nepřikazovalo. Nelze tedy říci, že jeho přihláška byla nedobrovolnou proto, že by byl prostě plnil nařízení.
Za to však, třeba že mobilisační vyhláška donucovala jmenované osoby přímo pouze k pracovní povinnosti a nikoli k přihlášení se ke službě ve zbrani, nelze v jejím ustanovení neviděti pohrůžku, že ten, kdo nevstoupí do vojska, bude k odborným službám ve vojsku donucen.
Ale pak nelze právem tvrditi, že pohrůžka nucenou prací ve vojsku není nátlakem, a že ten, kdo se přihlásil do vojska teprve a pouze k této mobilisační vvhlášce, se přihlásil úplně dobrovolně a bez jakéhokoli nátlaku
Stížnost ovšem tvrdí, že st-l o mobilisační vyhlášce nevěděl, že tedy pod vlivem jejím se jeho vstup do legionářské armády vůbec nestal. V tomto směru zjistil však žal. úřad dle archivních dokladů, jak z jeho prvého rozhodnutí z 15. února 1923 jde, že velitel zajateckého tábora Fr. M. byl na základě této mobilisace zástupcem evidenčního důstojníka, kapitánem Václavem P. vyzván, aby st-le jako inženýra do Samary poslal a že tomuto rozkazu bylo vyhověno. Zjištění toto opírá se mimo to též o výpověď Fr. M., že
st-l, ač se původně vymlouval, že je nemocen, se na konec rozkazu tomuto podřídil, vida nezbytí.
Proti tomuto skutkovému zjištění se st-l v rekursu nijak nebránil, klada váhu jen na to, že se v Samaře přihlásil jako dobrovolec ke službě ve zbrani, nýbrž navrhovali pouze slyšení kapitána P. Týž potvrdil však při svém výslechu, že vzhledem ke koncentraci všech inženýrů poslal začátkem srpna 1918 veliteli tábora v Tockém telegrafický rozkaz, aby st-le poslal do Samary.
Usoudil-li tedy žal. úřad z toho, že st-l byl do Samary poslán k rozkazu vydanému na základě mobilisační vyhlášky a že se st-l nepřihlásil úplně dobrovolně, pak měl pro tento úsudek dostatečnou oporu ve spisech. Pak ovšem není závažno a na věci nic nemění, nalézal- li se st-l za tohoto transportu do Samary »pod stráží« nebo byl-li jen k transportu volně přidělen, rovněž není závažná okolnost, byl-li st-l v táboře samém zapsán jako Čech a zda také jako Čech vystupoval a za jakých okolností se v Samaře u poručíka Ch. a u kapitána M. do vojska hlásil, i nelze shledati stížností tvrzenou vadu řízení v tom, že tyto okolnosti nebyly blíže vyšetřeny a že Ch., a M. nebyli v řízení slyšeni, ani v tom, že st-li nebyla v řízení dána příležitost, aby nabídl protidůkazy, neboť to, co jako relevantní bylo zjištěno, stížnost ani nepopírá, tím méně vyvrátiti se snaží.
Nelze-li však úsudku žal. úřadu, že st-lova přihláška se nestala úplně dobrovolně a bez jakéhokoli nátlaku, vytýkati právem ani nezákonnost ani vadnost, jest stížnost bezdůvodná a slušelo ji zamítnouti.

Citace:

Ć. 4311. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 197-200.