Č. 4742.

Ubytování vojska: I. Nestačí-li »obsaditelný prostor« podle § 9 ubyt. zák. k opatření bytů pro voj. gážisty, není vyloučeno požádání a přikázání určitého bytu mimo tento prostor. — II. Ustanovení §§ 12 a 13 voj. ubyt. zák. upravují toliko poměr mezi vojenskou správou a obcemi, jednotliví držitelé bytů nemohou však z nich pro sebe vyvozovati procesních práv.
(Nález ze dne 27. května 1925 č. 10 656).
Prejudikatura: Boh. 1841 adm. Věc: Hermína Sch. v L. proti ministerstvu Národní obrany stran ubytování.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 12. července 1923 požádal městský úřad v L. k účelu vojenského ubytování podle § 20 zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. v domě č. p. 22 v L., nezletilým dětem st-čina bratra Rudolfa M. patřícím a st-lkou spravovaném, uprázdněný byt o 1 pokoji s kuchyní, o jehož přikázání posád. velitelství v L. dle § 7 cit. zák. žádalo, a dodal, že jakékoli svémocné disponování s tímto bytem jest bez svolení úřadu neplatné a že disponovati s ním přísluší jmenovanému posádkovému velitelství.
St-lčiny rekursy byly jak okr., tak i zem. správou pol. zamítnuty.
Ve svém dalším odvolání udala st-lka, že byt, o který jde, již pronajala jistému kapitánu místní posádky a namítala, že posádkové velitelství nebylo dle zákona oprávněno žádati o určitý byt v určitém domě a pro určitou osobu, poněvadž ubytování vojska může se státi jen na základě zjištěného obsazovacího prostoru obce (§ 9) a způsobem v § 13 uvedeným, byty však že dle zákona ani dle prov. nař. z 27. července 1895 č. 119 ř. z. požadovati (zabrati) nelze, zejména ne s účinností pro budoucnost.
Mno v dohodě s min. vnitra nevyhovělo nař. rozhodnutím st-lčinu odvolání z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého a k námitce v odvolání uplatněné uvedlo, že předpisy ubytovacího zákona o tom, jakým způsobem má vojsko vznášeti nárok na poskytnutí ubytování a jak má obec toto provésti — §§ 12, 13 ubyt. zákona — upravují pouze poměr mezi vojskem a obcí a nemají žádného vlivu na právní postavení strany, která nemůže z cit. ustanovení odvozovati pro sebe žádných procesních práv.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stížnost napadá nař. rozhodnutí pouze námitkou uplatněnou v min. rekursu a shora uvedenou. Tato námitka není důvodná.
Provedení trvalého ubytování vojenské osoby a její rodiny dle § 7 zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. děje se přikázáním určitého bytu, jejž má dle § 13 zák. obec vybrati z prostoru, který je dle § 9 zák. vhodný a obsaditelný. Podle § 25 zák. jest však obec povinna opatřiti byt pro vojenského gážistu i tenkráte, když si gážista má byt opatřiti sám, když mu však není možno zjednati si jej za tarifovou náhradu.
Pro případ, že pak na opatření bytů obsaditelný prostor nestačí, nevylučuje zákon doplnění prostoru požádáním a přikázáním určitého bytu v určitém domě a není pro požadování takové v zákoně předepsáno žádné zvláštní řízení. Že požadování určitého bytu v určitém domě není zákonem vyloučeno, podává se také z ustanovení § 10, dle něhož jsou z požadování vyloučeny jen určité místnosti a určité byty tamtéž uvedené (viz zejména § 10 č. 9).
Pokud pak jde o způsob, jakým má vojsko v konkrétním případu nárok na poskytnutí ubytování ve smyslu ustanovení §§ 12 a 13 cit. zákona vznésti, vyslovil nss již nálezem Boh. 1841 adm., že tato ustanovení zákonná upravují pouze poměr mezi vojskem a jednotlivými obcemi, že jsou tedy instrukcí, upravující vztahy mezi těmito oběma faktory a na právní postavení stran nemají vlivu, tak že držitelé bytů, jímž se dostalo vyzvání, aby byty přenechali, nemohou z cit. ustanovení pro sebe žádných procesních práv odvozovati. Na tornto názoru trvá nss i nyní. — — —

Citace:

č. 4742. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1035-1037.