Č. 4708.

Stavební právo: I. Jestliže obec ve stavebním řízení odporovala projektu nástavby dvou pater jenom z toho důvodu, že jde o přístavbu vyžadující předchozího určení stavební čáry, nemůže ve stížnosti k nss-u s úspěchem namítati, že rekursní úřad vyřizuje rekurs stavebníkův, jenž v petitu se omezoval na povolení nástavby toliko jednoho patra, sám nástavbu jednoho patra povolil, nevrátil věc k novému stavebnímu řízení první stolici, leč by vytýkala, že schválením projektu takto restringovaného zasahuje se do práv jejích v jiném směru, než tun, že nepředcházelo určení čáry stavební. — II. Kdy je a kdy není nástavba dalšího patra přístavbou?
(Nález ze dne 16. května 1925 č. 1894).
Prejudikatura: Boh. 2211 adm.
Věc: Obec hlavního města Prahy proti zemské správě politické v Praze stran přístavby čtvrtého patra na domě.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem magistrátu z 2. června 1924 zamítnuta byla žádost majitele domu čp. —, aby mu dle zákona o stav. ruchu byla povolena nástavba 4. patra a obytného podkroví na tomto domě dle předložených a komisí dne 15. dubna 1924 zkoušených plánů, poněvadž uvedený dům na nároží ulice J. a N. jest platnou regulační čarou v ulici posléze uvedené řezán na hloubku 2,80 m, takže tvoří při názoží silně frekventované ulice J. značné překážky komunikační, projektovaná změna jest dle § 25 stav. řádu přístavbou, která vyžaduje předchozího určení stav. čáry, a předložený projekt platné regulaci nevyhovuje, takže nástavba je dle § 17 stav. řádu nepřípustnou.
Když se stavebník odvolal a — jak konstatuje nař. rozhodnutí — dodatečným prohlášením u odvolací stolice upustil od žádosti za povolení obytného podkroví setrvávaje na rekursu pouze pokud jde o stavbu čtrvtého patra — zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím výměr v odpor vzatý a udělil mu povolení k přístavbě čtvrtého patra dle plánů zkoušených při stav. komisi za podmínek položených při komisi stavebním znalcem, m. j. s podmínkou, že vydá obci pražské revers ohledně zcenění domu přístavbou a pro případ vyvlastnění domu za účelem rozšíření ulice, jak mu bude sdělen hospodářským úřadem města Prahy. Povolení k stavbě částečného pátého patra odpadá, poněvadž stavebník od něho upustil, a proto provedeno býti nesmí. V odůvodnění uvedeno: Podle § 14 stav. řádu třeba stanovení stav. čáry pro novostavby, přístavby a přestavby projektované při veřejné ulici. Projekt, o nějž jde, není však přístavbou ve smyslu § 25 stav. ř., nýbrž pouhou podstatnou úpravou. Neboť přístavbou sluší rozuměti jen ono stavební dílo, které by, kdyby se nepřipojovalo k stavbě již trvající, mohlo býti pojímáno jako stavební projekt samostatně existující a určitému hospodářskému a stavebnímu účelu sloužící. Tomu by tak bylo, kdyby se dosavadní zdi zvyšovaly na tolik, aby jen v této nově přistavěné části bylo zřízeno nové patro, není tomu tak však v daném případě, kde se ke zřízení nové etáže — jak z plánů patrno — použije celé již trvající původní podezdívky. Poněvadž nejde tedy o přístavbu, není předchozího určení stavební čáry, a zamítavý nález magistrátu není odůvodněn.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí obcí pražskou nss neuznal důvodnou. Stížnost namítá na prvém místě, že, když stavebník v odvolací instanci upustil od žádání za povolení stavby podkrovní, je tu podstatně jiný projekt, nežli o kterém jednala první komise, a že tudíž zsp nebyla příslušná rozhodovati o něm sama per saltum, nýbrž měla jej vrátiti první stolici k novému provedení stav. řízení. Námitka ta není odůvodněna. Předmětem rozhodování první stolice byl projekt předložený úřadu žádostí z 27. března 1924 a zkoušený při komisi stav. 15. dubna 1924. První stolice tento projekt zamítla. Stavebník se ze zamítavého nálezu in toto odvolal, dodatečně však, jak nař. rozhodnutí konstatuje, od svého rekursu z části upustil, spokojuje se s odepřením povolení stavby podkroví a setrvávaje na rekursu pouze pokud jde o povolení nástavby 4. patra. Za tohoto stavu odvolací instance neměla vůbec procesní možnosti zabývati se onou částí výměru první stolice, kterým se odepíralo povolení ke zřízení podkroví, a mohla přezkoumávati nález jen pokud šlo o nástavbu čtvrtého patra. Je tedy řešiti otázku, mohla-li za tohoto procesního stavu rozhodovati meritorně, či měla-li vrátiti věc první stolici k novému stavebnímu řízení a rozhodnutí. Odpověď závisí na tom, zda se následkem restrikce rekursního petitu změnil stav. projekt, o němž bylo druhé stolici rozhodovati, do té míry, že tu byl projekt kvalitativně jiný, nežli projekt přezkoumávaný v první instanci, takže by vyžadoval nového zkoumání přípustnosti s hlediska předpisů stav. řádu.
Zásadně vycházeti jest ovšem z toho, že i pouhé kvantitativní omezení původního stav. projektu znamená jeho kvalitativní změnu, která činí nutným opětně jeho projednání první stolicí v předepsaném řízení. Neboť i takové pouze kvantitativní omezení může způsobiti jinaké jeho posuzování s hlediska stav. řádu, nežli k jakému vedlo jednání o projektu původním, po případě může činiti nutným, aby byl posouzen také v relacích jinakých, nežli které přicházely v úvahu při projektu původním. Nss může však vzhledem k předpisu § 2 zák. o ss také tuto otázku a procesní důsledky její posuzovati jenom s hlediska porušení subjektivních práv stěžující si stranou uplatňovaných.
V daném případě obec při stav. řízení potírala projekt jenom proto, že nebyla předem stanovena stav. čára, ačkoli jde o přístavbu. S tohoto hlediska však nemá restrikce projektu, zahrnujícího původně nástavbu dvou pater, na nástavbu pouze jednoho patra, žádného významu, neboť pokud jde o otázku, jedná-li se vůbec o přístavbu, a je-li tedy určení stav. čáry nutno, není mezi oběma alternativami žádného kvalitativního rozdílu. Že by se restringovaný projekt v určitých jiných směrech dotýkal práv stěžující si obce jinak než projekt původní a že by proto vyžadoval podle stav. řádu jiného posouzení nežli projekt původní, stížnost nenamítá, ač st-lce schválený projekt musil býti znám. Nelze tedy uznati, že by tím, že o restringovaném rekursním petitu žal. úřad rozhodl hned in merito, aniž vrátil věc k novému řízení a projednání první stolicí, byla st-lka porušena ve svých uplatněných právech subjektivních.
Námitka rozhodování per saltům jeví se tedy bezdůvodnou.
Ve věci samé stížnost brojí proti názoru nař. rozhodnutí, které projektovanou nástavbu kvalifikuje jako pouhou podstatnou změnu, a dovozuje, že jde o přístavbu resp. přestavbu ve smyslu § 25 stav. ř. Ani v tomto bodě nebylo lze stížnosti dáti za pravdu.
Nss vyslovil již ve svém nál. Boh. 2211 adm. právní zásadu, že přístavbou ve smyslu §§ 25 a 14 stav. ř. pro Prahu rozuměti sluší jen ono stavební dílo, které by — kdyby se nepřipojovalo k stavbě již trvající — mohlo týti pojímáno jako stavební objekt samostatně existující a určitému stav. a hospodářskému cíli sloužící. Není proto přístavbou, když zdi stávající budovy se jen nepatrně zvyšují, třebas by se současně s tím — ale jen přeměnou stavby dosavadní a s použitím stavby staré — pořídilo nové patro. Setrvávaje na tomto právním názoru, nemohl nss nař. rozhodnutí shledati nezákonným, když jinak stížnost správnost skutkového podkladu rozhodnutí — že se totiž k zřízení nového patra použije celé již trvající půdní podezdívky — nepopírá.
Pokud však stížnost namítá také, že jde o přestavbu, nemohl se nss těmito vývody jejími zabývati, poněvadž tato námitka nebyla ani st-lkou při stav. komisi konané dne 15. dubna 1924 (§ 33 stav. ř.) ani ve výměru první stolice uplatněna a je tedy dle §§ 5 a 6 zák. o ss nepřípustná.
Z uvedených důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 4708. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 971-973.