Č. 4330.

Nemocenské pojišťování: * Cestující na provisi, který dle smlouvy s firmou, pro kterou cestuje, nevzal na sebe závazků konati nějakou činnost, a který není k této firmě v poměru podřízenosti a vázanosti na její rozkazy, není ve služebním poměru ve smyslu § 1 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb. a nepodléhá tedy nemocenskému pojištění.
(Nález ze dne 17. ledna 1925 č. 821).
Prejudikatura: Boh. 3977 adm.
Věc: Firma Františka H.-syna nástupce v R. proti ministerstvu soc. péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 9. května 1923 uznala osp v B. k návrhu okr. nemoc, pokladny tamtéž majitele firmy Františka H.-syna nástupce v R. vinným přestupkem § 31. zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z., jehož se dopustil tím, že nepřihlásil cestujícího Augustina K. k okr. nemoc. po- kladně v B., a odsoudila jej dle § 67 tohoto zák. k pokutě 20 K po případě k trestu vězení v trvání 48 hodin. Zároveň uznala firmu povinnou, aby doplatila jmenované pokladně dle § 33 n. z. za Aug. K. pojistné příspěvky za dobu od 20. dubna 1921 do 30. září 1922 částkou 636 K 30 h.
Odvolání majitele firmy z tohoto nálezu zsp v Praze vyhověla a zrušila nař. nález, poněvadž konaným šetřením bylo zjištěno, že Augustin K. v žádném pracovním neb služebním poměru u této firmy nebyl; K. byl cestujícím na provisi, a v této vlastnosti docela samostatný, nebyl vázán zastupovati pouze rekurující firmu, mohl též pro jiné firmy jako cestující cestovati. Byl tudíž samostatným podnikatelem a nemocenské pojistné povinnosti vůbec nepodléhal.
Žal. úřad vyhověl nař. výnosem odvolání okr. nemoc, pokladny z tohoto rozhodnutí a zrušiv je vyslovil, že firma — jest podle § 33 n. z. povinna doplatiti okr. nemoc, pokladně pojistné příspěvky za Augustina K. za dobu výše uvedenou v částce 636 K 30 h; potrestání majitele této firmy pro přestupek § 31 n. z. odpadá, jelikož přestupek ten v době, kdy o něm zahájeno bylo řízení, byl již promlčen; neboť konaným šetřením bylo zjištěno a mezi stranami není sporno, že Augustin K. byl přijat firmou jako cestující na provisi. Bylo též zjištěno, že K., ačkoli mu nebylo zakázáno cestovati také pro firmy jiné, ve skutečnosti byl od 20. dubna 1921 do 30. září 1922 jako cestující činný výhradně pro tuto firmu a v té době měl také výhradně z této činnosti svůj výdělek, nemaje žádného jiného zaměstnání. Toto výhradné jeho zaměstnání v povolání jest pokládati za pracovní poměr pojistně povinný podle § 1 n. z.
O stížnosti uvážil nss toto:
Spor jest jedině o to, zdali jest dána základní podmínka pojistné povinnosti dle § 1 zák. z 15. května 1919 č. 268 Sb., totiž služební poměr mezi st-lkou a Augustinem K. Na tuto jediné mezi stranami spornou otázku odpověděl žal. úřad kladně, kdežto stížnost popírá existenci služebního poměru. Nss dospěl k názoru, že poměr Augustina K. k stěžující si firmě není poměrem služebním, jak jej má na mysli § 1 n. z. Zákon nemocenský nepodává sám definici pojmu »služební poměr«. Nutno tedy v daném případě, kde jde současně o poměr, který nutno posuzovati podle práva soukromého, sáhnouti k ob. zák. obč., který v titulu 9. jedná o služební smlouvě a definici této smlouvy podává v § 1151, prvé větě, jež ve znění třetí novely z 19. března 1916 č. 69 ř. z. praví, že služební smlouva vznikne, zaváže-li se někdo konati jinému po nějakou dobu služby. Z ustanovení § 1152 pak plyne, že — není-li smlouvou stanoveno jinak — je smlouva služební smlouvou úplatnou.
Skutečné vztahy, jež vyplývají mezi smluvními stranami z uzavření služební smlouvy, jsou pak služebním poměrem, a práce, jež osoba ke službám se zavázavši je dle smlouvy povinna konati, jsou službami, o nichž mluví § 1151 o. z. o.
Dle toho jsou tedy podstatné znaky smlouvy služební a tedy i služebního poměru: závazek konati práce (služby) na straně jedné, závazek platiti úplatu na straně druhé.
Jde o to, pokud v poměru mezi stěžující si firmou a K. dle toho, co v řízení bylo zjištěno, podstatné znaky ty lze shledati. Stížnost namítá, že tu není závazku K. k nějakému výkonu služeb pro stěžující si firmu a že není tu podřízenosti při služebním poměru nutné. Z toho, jak st-lka poměr provisního cestujícího ve svém výrobním oboru líčí, a ze seznání K. samého, kteréžto vývody nebyly v řízení nikým popřeny ani jinak vyvráceny, se podává, že K. byl pro stěžující si firmu činným jako cestující na provisi t. j. byl mu svěřen rozprodej výrobků st-lčiných a slíbena mu provise z obchodů jím zprostředkovaných. Bylo mu volno zastupovati i jiné firmy nebo zaměstnati se jinak výdělečně. Že pracoval jen pro st-lku, vysvětlil K. tím, že se mu nepodařilo jiné výdělečné zaměstnání nalézti.
Ve spisech není zmínky o tom, že K. byl snad povinen v určitých obdobích konati určité obchůzky, že by byl povinen z rozkazu stěžující si firmy určitá místa neb určité osoby navštíviti, že by mohl neb směl obchody uzavírati jen s osobami firmou snad předem mu označenými a vůbec, že by byl povinen podrobiti se rozkazům firmy.
Není tedy zjištěno ničeho, co by svědčilo tomu, že jde o poměr služební, který přece dle povahy své předpokládá určitou podřízenost a vázanost na rozkazy zaměstnavatelovy.
Jde jistě o poměr smluvní, ale při poměru tom není předmětem smlouvy činnost K., neboť on sice mohl ale nemusel obchody pro stěžující si firmu zprostředkovati, nýbrž jen úspěch této činnosti, totiž přijímání učiněných objednávek. Jen za úspěch — nikoli za bezúspěšnou práci — příslušela pak K. odměna — provise.
Žal. úřad klade, jak shora řečeno, zřejmě váhu na to, že K. věnuje svoji pracovní sílu jedině st-lce, a v tom vidí poměr služební. Okolnost ta však není rozhodnou. Rozhodné jest, zda jest tu závazek ke konání služeb a je-li tu jistý poměr podřízenosti a vázanosti na rozkazy zaměstnavatele. Toho — jak dovozeno — v poměru mezi st-lkou a K. není a proto tu není dle náhledu nss-u ani poměru služebního, jenž je dle § 1 nem. z. nutným předpokladem pojistné povinnosti. Vyslovil-li žal. úřad, že poměr služební tu je, a podrobil-li K. pojistné povinnosti nemocenské, vyložil mylně zákon a muselo proto nař. rozhodnuti býti zrušeno dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 4330. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 237-239.