Č. 4826.

Horní právo: Může báňský úřad trvati na pravoplatně nařízeném ustavení podnikové rady přes to, že se strana dovolává nových skutečností, které ustavení podnikové rady činí nemožným?
(Nález ze dne 24. června 1925 č. 12 701.)
Věc: Těžařstvo »Brucher Kohlenwerke« v L. (adv. Dr. Emil Rindskopf z Teplic) proti báňskému hejtmanství v Praze (vl. rada Dr. Frant. Kňourek) o svolání podnikové rady.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 12. listopadu 1922 vyzval revírní báňský úřad v Mostě ve smyslu §§ 5 a 6 vl. nař. z 23. března 1921 č. 114 Sb. stěžující si těžařstvo, do jehož podnikové rady byli již před tím pravoplatně vykonány volby členů a náhradníků ze řad zaměstnanectva. aby tuto podnikovou radu svolalo k bezodkladnému ustavení. Ježto těžařstvo příkazu tomuto vyhověti se zdráhalo poukazujíc na to, že zástupcové zaměstnanectva byli zvoleni ze řad záv. rad, jichž funkční období právě skončilo, a že žádný ze 4 zástupců dělnictva nebyl opětně zvolen do záv. rady, vydal revírní báňský úřad nový výměr z 8. června 1923, jímž na pravoplatném svém příkazu z 12. listopadu 1922 setrval a doplnil jej ještě tím, že do podnikové rady jest povolati členy původně zvolené. Odvolání z výměru tohoto podané báňské hejtmanství v Praze nař. rozhodnutím zamítlo z těchto důvodů: Nař. výnos obsahuje jednak opakování pravoplatného rozkazu z 12. listopadu 1922 a jednak výzvu, aby těžařstvo povolalo do ustavující schůze podnikové rady ty členy, kteří byli do podnikové rady zvoleni. Rekurs proti první části nař. výnosu jest nepřípustný; rekurs proti druhé části nař. výnosu zamítlo pak báňské hejtmanství proto, že osoby v nař. výnosu jmenované byly do podnikové rady zvoleny, že jejich funkční doba trvá 2 léta a že u osob těch nenastal žádný případ, který by byl funkci jejich skončil (§ 10 zák. z 25. února 1920 č. 143 Sb., kde případy tyto jsou taxativně vypočteny), jakož i v uvážení toho, že podle § 11 volebního řádu do podnikových rad z 25. listopadu 1921 č. 427 Sb. mohou do výsledků voleb chopiti se opravného prostředku pouze oprávnění voliči.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Na sporu jest otázka ustavení podnikové rady. Báňský revírní úřad, zřejmě u výkonu dozorčího práva, jež mu přísluší dle § 220 hor. zák., nařídil podnikateli, aby splnil povinnost, uloženou jemu dle § 5 odst. 1 vlád. nař. z 23. března 1921 č. 114 Sb., to jest, aby svolal platně již zvolenou radu podnikovou k ustavení. Těžařstvo proti příkazu tomuto odvolání nepodalo, nýbrž poukázavši k okolnostem teprve dodatečně (po provedené volbě) nastalým, dovozovalo, že splnění příkazu báňského úřadu, t. j. ustavení podnikové rady stalo se nemožným.
Proti těmto dodatečně nastalým okolnostem — nova causa superveniens — není ovšem možno namítati právní moc právě vzpomenutého úředního příkazu, jak domnívá se žal. úřad, třeba slušelo s ním souhlasiti, že úřední příkaz tento, nebyv opravným prostředkem vzat v odpor, právní moci nabyl, což ostatně ani stěžující si těžařstvo nepopírá.
V pravdě nejde o účinky právní moci, nýbrž o otázku zcela jinou, t. j. zdali lze trvati na úředním příkazu, jenž právní moci nabyl, i když dodatečně odpadly skutkové předpoklady, za nichž byl vydán, zejména zdali úřad může naléhati, aby příkaz i za změněného stavu věci byl splněn. (Srov.: Tezner: das öst. Administrativverfahren 1922 Str. 620, 426 a j., Kormann: System der rechtsgescháftlichen Staatsakte str. 36 a násl. a j.). Neboť smysl ohrazení, jež těžařstvo podalo, je zřejmě ten, že popírá se v něm možnost splnění úředního příkazu, protože platně zvolení členové podnikové rady, nebyvše při později konaných volbách do záv. rad zvoleni, pozbyli ipso facto členství v podnikové radě, následkem čehož se podniková rada dle mínění těžařstva nemůže ustaviti.
Podstatou dnešního sporu jest tedy otázka, zdali báňský úřad přes nové okolnosti, těžařstvem uplatněné a věcně nesporné, byl oprávněn trvati na provedení pravoplatného příkazu o ustavení podnikové rady. Tuto otázku bylo po názoru nss-u zodpověděti ve smyslu nař. rozhodnutí, — ovšem z důvodů jiných, než jaké ve svém rozhodnutí uvedl žal. úřad.
Zákon z 25. února 1920 č. 143 Sb. ustanovuje ovšem v § 10 pod č. 4, že funkční doba členů podnikové rady končí se ztrátou volitelnosti (§ 6). Bližší provedení tohoto velmi schematicky koncipovaného zákona přenecháno jest v § 15 moci nařizovací. Prov. nařízení č. 114/21 ustanovuje však v § 12, odst. 3, že o zbavení členství následkem ztráty volitelnosti rozhodne podniková rada. Podle znění tohoto ustanovení, jež právě vzhledem ke schematické povaze cit. zákona (§ 55 úst. listiny) nelze uznati za nezákonné a tedy neplatné, působí výrok podnikové rady v tomto případě konstitutivně, to jest členství v podnikové radě následkem ztráty volitelnosti zaniká nikoliv ipso facto, nýbrž teprve výrokem podnikové rady. Nutno tudíž, pokud tu výroku takového není, členství pokládati za existentní.
Za těchto okolností byl však báňský úřad oprávněn trvati na ustavení se podnikové rady, neboť jest jasno, že podniková rada musí se dříve ustaviti, než může rozhodnouti o zbavení členství některého ze svých členů.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako nedůvodnou, aniž měl nss vůbec možnost zabývati se meritorní otázkou tohoto případu.

Citace:

č. 4826. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1208-1210.