Č. 4501.

Řízení před nss-em. — Církevní věci (Slovensko): I. O pojmu »rozhodnutí neb opatření správního úřadu« ve smyslu § 2 zák. o ss. — II. Pouhé akty organisační nepodléhají kognici nss-u. — III. Usnesení ministerské rady a nař. mim, škol. a min. pro Slov., kterými zřízena byla likvidační komise k správě círk. majetků na Slov., nejsou rozhodnutími správ, úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss.
(Nález ze dne 11. března 1925 č. 4413.)
Věc: Dr. Pavel J. v Trnavě (adv. Dr. Desider Plechlo z Trnavy) proti ministerstvu školství a národní osvěty a proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (odb. přednosta Dr. Václ. Muller) o správu některých majetků církevních na Slovensku.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Nařízením ministra pro Slov. z 11. srpna 1919, Úradné Noviny roč. I. č. 24/25 byl na základě § 14 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. a 1. bodu zák. čl. LXXI z. r 1723 a bodu 11. nař. min. kultu a vyuč. z 27. září 1867 veškeren movitý a nemovitý majetek arcibiskupství Ostřihomského, biskupství nitranského, spišského, báňsko-bystřického, kapitul ostřihomské a vácovské, základiny náboženské a vyučovací, semináře ostřihomského a peštského, benediktinů pannonských, opatství lekirského, jasovského a zircského, pokud je na území Slovenska, dán pod zátvor (nucenou správu) a dále veškeré ostatní majetky a fondy římsko-katolické církve, které jsou spravovány římsko-katolickými biskupy, preláty, kapitulami a kláštery na území Slovenska dány pod dozor. Správou těchto církevních majetků a dozorem nad církevními základinami pověřena centrální komise římsko-katolických majetků pro Slovensko, jejímž předsedou ustanoven vládní referent záležitostí katolické církve Karel M. a dále 7 členů. Konečně vysloveno v cit. nařízení, že tato komise pod dozorem ministra s plnou mocí spravuje samostatně výše uvedené církevní majetky, vede dozor nad všemi základinami a rozhoduje o používání čistého výnosu. Nařízením téhož ministra z 13. února 1921, Úradné Noviny roč. III. č. 10, byla nucená správa (zátvor), vyslovená nařízením na prvém místě uvedeným, stran majetků biskupství nitranského, báňsko-bystřického a spišského zrušena a bylo centrální komisi uloženo, aby správu těchto majetků odevzdala příslušným beneficiátům, kteří mezi tím byli nově ustanoveni. Dalším nařízením téhož ministra z 19. února 1921, Úr. Nov. roč. III. č. 11, byl následkem uprázdnění biskupství rožnovského za účelem zajištění interkalárních důchodů pro náboženské fondy podle § 14 zák. č. 64 z r. 1918 a min. nař. č. 10165 z r. 1867 movitý a nemovitý majetek rožnovského biskupství, ležící na území čsl. republiky, jakož i majetek a základiny biskupstvím tím spravované dány pod nucenou správu (zátvor), a provedením a další správou pověřena zmíněná centrální komise. Konečně byla podle těchže předpisů vyslovena nucená správa majetku kapituly rábské na území Slovenska a to nařízením ze 14. října 1921, Úr. Nov. ročník III. č. 44.
Když st-l byl podle dekretu kongregace pro mimořádné záležitosti církevní z 29. května 1922 ustanoven apoštolským administrátorem pro část ostřihomské arcidiecése ležící na území čsl. republiky, domáhal se toho, aby mu církevní majetky tam se nalézající byly vydány. Skutečně odevzdal také vládní referent Karel M. podle notářské listiny de dato v Bratislavě dne 2. srpna 1922 st-li s platností od 1. června 1922 všechny movité a nemovité, na území čsl. republiky se nalézající majetky, které jsou držbou arcibiskupství ostřihomského, kapituly ostřihomské, semináře ostřihomského a budapeštského. Výnosem z 3. října 1922 sdělil však ministr pro Slov. centrální komisi pro správu římsko- katolických církevních majetků na Slovensku, že komise tato byla ustanovena výlučně pro správu církevních majetků, že však do její pravomoci nespadá, aby jí svěřenou správu toho kterého církevního majetku postupovala bez příslušného schválení jinému orgánu; následkem toho, že nebéře ministr pro Slov. na vědomí odevzdání zmíněných majetků do správy apoštolského administrátora v Trnavě, které se stalo listinou z 2. srpna 1922, a uložil centrální komisi, aby úkol na ni vložený nařízením z 11. srpna 1919 dále konala.
Na to vydal ministr pro Slov. jednak nařízení z 15. října 1923 vyhlášené v příloze Úradných Novin, ročník V. č. 42, o zrušení centrální komise
římsko-katolických majetků na Slovensku, jednak vyhlášku z 26. října 1923, uveřejněnou rovněž v příloze Úradných Novin, ročník V. č. 42, o správě některých církevních majetků na Slovensku. Uvedené nařízení zní takto:
»Na základě zmocnění, uděleného mi § 14 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. a ve smyslu usnesení vlády z 12. července 1923 zrušuji dnem 1. listopadu 1923 centrální komisi římsko-katolických majetků na Slovensku, které dosud na základě zdejšího nařízení z 11. září 1919, z 19. února 1921 a ze 14. října 1921 svěřena byla správa některých církevních statků. Další nutné opatření, týkající se správy shora zmíněných majetků provede min. škol. Absolutorium ve shodě s min. škol. udělím centrální komisi po skončené revisi, kterou provede po převzetí likvidační komise, jmenovaná ve smyslu usnesení ministerské rady z 12. července 1923 ministerstvem škol. Likvidační komise počne svoji působnost dnem 1. listopadu 1923«.
Uvedená vyhláška zní:
»Min. škol. sdělilo výnosem z 30. září 1923 zdejšímu úřadu, že na základě zmocnění, daného mu usnesením ministerské rady z 12. července 1923 zřídilo v dohodě s ministrem .... pro Slov. při referátě min. škol. v Bratislavě likvidační komisi k převzetí resp. správě těch církevních majetků na Slovensku, které spravovala komise, zřízená ministrem . . . pro Slov. Centrální komise spravovala tyto majetky —
Za předsedu likvidační komise jmenovalo min. škol. přednostu referátu a za člena v zastoupení téhož referátu . . . Dalšími členy likvidační komise byli jmenováni v dohodě s příslušnými ministerstvy: jako zástupce ministra pro Slov., — — jako zástupce min. fin. a jak( zástupce min. zeměd. Působnost likvidační komise počíná dnem 1. listopadu 1923«.
Stížnost směřuje 1. proti usnesení vlády z 12. července 1923, 2. proti nařízení min škol. z 30. září 1923 a 3. proti nařízení ministra pro Slov. ohledně církevních velkostatků a církevních majetků.
O stížnosti uvážil nss takto:
I. Nss musil si především položiti otázku, zda v daném případě jsou splněny předpoklady pro jeho jurisdikci. Tuto otázku mohl soud zodpověděti jen podle zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. a podle zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876, neboť tyto normy zákonné jsou v sou- vislosti s § 88 ústavní listiny jediným právním pramenem jeho soudní pravomoci. Z těchto norem zákonných přichází v úvahu nejprve předpis § 5 zák. č. 36 ř. z z roku 1876, dle něhož nss rozhoduje toliko ke stížnosti strany, v souvislosti s ustanovením § 18 téhož zák., dle něhož správní akt stížností napadený musí ve stížnosti přesně býti označen. Z toho plyne, že nss mohl se v daném případě zabývati jen těmi akty správními, jež stížnost sama výslovně jako napadené označuje.
Stížnost přesně označuje akty správní, proti kterým se obrací: jsou to: 1. usnesení vlády z 12. července 1923, 2. nařízení min. škol. z 30. září 1923, 3. nař. ministra pro Slov. z 15. října 1923.
Jedině tyto akty úřední jsou tedy předmětem stížnosti a jen těmito mohl se nss zabývati. Nejsou však předmětem stížností a vymykají se tedy z judikující činnosti tohoto soudu shora uvedená nařízení ministra pro Slov. z 11. srpna 1919, z 19. února 1921 a ze 14. října 1921. Zejména není tedy předmětem stížnosti nařízení prvé z 11. srpna 1919, kterým byla — jak shora uvedeno —na movitý a nemovitý majetek určitých entit církevních, zvláště arcibiskupství ostřihomského, kapituly ostřihomské a vácovské, základiny náboženské a vyučovací atd. uvalena vnucená správa čili jimiž majetky tyto dány byly pod zátvor. Ježto tedy tento úřední akt stížností napaden není, nemohl jej nss dle § 18 svého cit. zák. vůbec zkoumati, a neměl tedy také důvodu řešiti otázku, zda tento akt může vůbec ještě stížností k tomuto soudu býti napadán a komu by po případě stížnostní legitimace v tomto směru příslušela. Nemaje právní možnosti zkoumat zákonitost tohoto aktu, musil jej nss uznati za existentní a z existence uvalené vnucené zprávy vycházeti.
II. Omezuie se na akty stížností napadené, musil nss dále zkoumati, zdali jde o akty takové, které podle zák. o ss zejména podle § 2 zák. z roku 1876 č. 36 ř. z. kognici nss-u podléhají. Dle cit. § 2 však nejsou rozhodující činnosti nss-u podrobeny všechny jakékoliv akty správní bez rozdílu, nýbrž jen »rozhodnutí neb opatření úřadu správního«.
Pojem »rozhodnutí neb opatření úřadu správního« jest dle ustálené judikatury technický pojem právní. Jsou to jen takové akty správní, jimiž správní úřad autoritativním způsobem deklaratorně určuje nebo konstitutivně upravuje právní situaci jednotlivce, a jež jsou vůči jednotlivci právní moci schopny.
Z toho se podává, že nepodléhají kognici soudu akty, které mají povahu pouhých interních poukazů nebo zmocnění, ani akty, které do právní sféry jednotlivce nijak nezasahují, tedy zásadně nepodléhají kognici soudu akty organisační, jimiž se toliko zřizuje některý orgán správy státní nebo organisace jeho se mění.
S tohoto hlediska bylo tedy nss-u zkoumati povahu správních aktů přítomnou stížností napadených.
V tomto směru shledal soud toto:
1. Usnesení ministerské rady z 12. července 1923 má podle sděleni učiněného presidiem ministerské rady žal. úřadu tento obsah: a) Vláda souhlasí, aby ministr pro Slov. na základě zmocnění uděleného mu § 14 zák. z 10. prosince 1918 č. 64 Sb. zrušil centrální komisi, jíž dosud svěřena byla správa základin a katolického církevního majetku na Slovensku na základě nař. min. pro Slov. z 11. srpna 1919, z 19. února 1921 a ze 14. října 1921. b) Min. škol. se zmocňuje, aby učinilo další nutné opatření týkající se správy tohoto majetku. c) Min. škol. se zmocňuje, aby v dohodě s min. pro Slov. zřídilo při referátu min. škol. v Bratislavě likvidační komisi za tím účelem, aby tato převzala majetek základin a katolický církevní majetek veřejných základin, dosud ve správě centrální komise se nalézající, správu jeho dále vedla a učinila potřebné opatření k odevzdání tohoto majetku těm orgánům, jimž správa tato podle platných předpisů náleží. Komise tato bude ve své působnosti podléhati dozoru min. škol. Uděliti absolutorium centrální komisi přísluší ministru pro Slov. v dohodě s min. škol. po skončené revisi hospodářské centrální komise.
Usnesení toto neobsahuje tedy nic nežli zmocnění, jímž vláda jako nositelka výkonné moci státní (§§ 64 posl. odst., 80 a 81 ústavní listiny) zmocňuje určitého svého člena k jistým úkonům; zmocnění toto však, které na venek nijak nepůsobí, nelze považovati za rozhodnutí neb opatření správního úřadu ve vytčeném smyslu. Rozhodnutím neb opatřením takovým by po případě mohl býti teprve správní akt, který byl zmocněným ministrem na základě tohoto usnesení ministerské rady skutečně vůči jednotlivci vydán.
2. Výnosem min. škol. z 30. září 1923, jehož podstatný obsah jest reprodukován ve shora uvedené vyhlášce ministra pro Slov. z 26. října 1923, příloha Úr. Novin, ročník V. č. 42, zřízena byla při referáte min. škol. v Bratislavě likvidační komise k převzetí a správě těch církevních majetků na Slovensku, které vzaty byly dle shora cit. nař. z roku 1919 ve vnucenou správu, vykonávanou do té doby t. zv. centrální komisí; dále obsahuje shora uvedené vynesení min. škol. jmenování předsedy a členů této likvidační komise a stanoví počátek její působnosti.
3. Nařízením min. pro Slov. z 15. října 1923 vyhlášeným v příloze Úřad. Novin ročn. V./42 pod č. 4 byla shora zmíněná centrální komise zrušena a vydána ustanovení o převedení správy dotyčných majetků z komise centrální na komisi likvidační.
Oba tyto akty (ad 2 a ad 3) jeví se jen jako akty organisační, které svým pouhým vydáním nemohly se právní sféry st-le dotknouti; ostatně stížnost sama uvádí, že nebrojí proti oné části nařízení ad 3. uvedeného, kterou centrální komise se ruší.
Právní sféry st-le může se snad dotýkati uvalení vnucené správy na jmenované majetky po případě na některé z nich, neboť tento akt působí na venek a jest způsobilý do právní sféry jednotlivců zasahovati. Avšak na tomto uvalení vnucené správy nebylo akty zde naříkanými, (ad 2 a 3) nic změněno; uvalení vnucené správy samo však, které se stalo nařízením z roku 1919, stížnost — jak již uvedeno —v odpor nebéře.
Na tomto stavu věci nemůže nic měniti ani okolnost, že bývalý předseda t. zv. centrální komise notářským aktem z 2. srpna 1922 jistou část majetků, o které tu jde, st-li odevzdal. Neboť nehledě ani k otázce, zda zmíněný funkcionář k opatření takovému byl kompetentní a zda by tedy po případě opatření to nebylo pro nepříslušnost orgánu je učinivšího zmatečným, jest tolik jisto, že tento akt z 2. srpna 1922 zřízením a sestavením komise likvidační dotčen nebyl. Naopak bylo ono odevzdání části majetků — jak ze správních spisů zřejmo — zbaveno účinnosti jiným aktem ministra pro Slov., totiž výnosem z 3. října 1922. Proti tomuto výroku ministra pro Slov. (z 3. října 1922) však stížnost nesměřuje, a nemohl proto nss také zkoumati, zda by proti tomuto aktu ministra pro Slov. stížnost byla dnes ještě přípustná, po případě od kdy by slušelo čítati 60 denní lhůtu stížnostní podle § 14 zák. č. 36/1876 a komu by příslušela v tomto směru legitimace stížnostní. Shora uvedeným rozborem napadených aktů správních dospěl nss k úsudku, že žádný z nich (shora sub 1, 2 a 3) nemá povahy rozhodnutí neb opatření správního úřadu ve smyslu § 2 zák. č. 36 ř. z. z r. 1876; proto neměl nss možnosti akty ty meritorně přezkoušeti. Nemaje před sebou úkonu dle zák. o ss naříkatelného, neměl nss také ani důvodu zaměstnávati se otázkou legitimace st-le.
III. Stížnost ovšem — třeba nikoli dle obsahu svých stižných bodů dle § 18 zák. č. 36 z r. 1876 formulovaných — a zejména také replika st-lova, domáhá se toho, aby některé majetky pod zátvor dané st-li byly vydány. Tím chce st-l patrně uplatňovati nárok proti státu na vydání majetků státem do správy vzatých. Avšak podle ustanovení § 2 č. 6 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. může nss rozhodovati o nárocích proti státu jenom tenkráte, jestliže o nárocích těchto v mezích své příslušnosti v instančním pořadí úřady správní již rozhodly, a jde-li toliko o přezkoumání tohoto rozhodnutí. O nároku na vydání řečených majetků nebylo však napadenými usneseními, výnosy, pokud se týče nařízeními rozhodováno. Zdali o nároku takovém bylo rozhodnuto shora zmíněným již aktem býv. předsedy centrální komise z 2. srpna 1922 po případě rovněž shora zmíněným výnosem min. pro Slov. z 3. října 1922, nemohl nss k podnětu přítomné stížnosti zkoumati, poněvadž — jak již uvedeno — stížnost tyto akty nenapadá.
IV. Konečně se nemohl nss zabývati v daném sporu ani otázkou, zda, po případě kým by mohly býti před tímto soudem v odpor brány jednotlivé úkony správy, vykonávané likvidační komisí, poněvadž právě žádný z těchto úkonů přítomnou stížností v odpor vzat není.
Z těchto úvah bylo rozhodnouti, jak v enunciátě uvedeno.

Citace:

Č. 4501. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 582-587.