Č. 4427.

Státní zaměstnanci: 1. * Započtení válečných pololetí dle § 1, odst. 2 zák. č. 457/19 má význam jak pro dobu rozhodnou pro nabytí nároku na zaopatřovací požitky, tak pro dobu rozhodující pro číselné určení těchto zaopatřovacích požitků. — 2. Z Rakouska převzaté právo úřednické platí i pro ony úředníky, kteří byli do státní služby čsl. na Slovensku neb v Podk. Rusi přímo jmenováni. — 3. Zák. č. 203/1919 o poštmistrech neplatí na zaměstnance ustanovené poštovní správou býv. státu uherského.
(Nález ze dne 20. února 1925 č. 3050.)
Prejudikatura: Boh. 3879 adm.
Věc: Štěpán U. ve V. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu pošt a telegrafů (min. rada Jar. Matoušek) o výslužné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Výnosem z 8. března 1924 rozhodlo ředitelství pošt a telegrafů v Košicích, že st-le dává na základě posudku úředního lékaře, jímž byl uznán k vykonávání poštovní služby zcela a trvale nezpůsobilým, na trvalý odpočinek dnem 1. dubna 1924, a vyměřilo mu na základě jeho započítatelné služební doby 5 roků a 9 měsíců (t. j. 3 roky a 3 měsíce skutečné služby od 1. ledna 1921 do 31. března 1924 a dále 2 roky a 6 měsíců jako válečných pololetí) ve smyslu zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. a zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. jednou pro vždy odbytné ve výši dvouročního posléze požívaného služného obnosem 18216 K. Odvolání, v němž se st-l domáhal výměry pense na základě své celkové služby, konané jak v poměru smluvním k býv. správě uherské a státu čsl., tak i v pragmatikálním poměru státně-zaměstnaneckém od 1. ledna 1921, zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím jednak z důvodu, že služba ztrávená st-lem v poměru smluvním neposkytuje mu nároku na pensi, jednak s poukazem na §§ 1 a 2 zák. č. 74 ř. z. z r. 1896, dle něhož má státní úřední nárok na běžný odpočivný požitek teprve po nepřetržité době 10 po případě 5 let ztrávené ve službě státní. St-l vykazuje pouze 3 roky a 3 měsíce této služby a nemá tedy nároku na běžný odpočinek.
Stížnost k nss podaná, vytýká nař. rozhodnutí: jednak, že nepřihlédlo k celkové služební době st-lově a to i oné, již ztrávil ve smluvním poměru, jak k býv. poštovní správě uherské, tak i ke státu čsl., jednak že neprávem vyslovilo, že časová základna rozhodná pro výměru výslužného činí pouze 3 léta a 3 měsíce, ač ve skutečnost činí 5 let a 9 měsíců.
Rozhoduje o stížnosti, uvážil nss toto: Pokud jde o první výtku, třeba úvodem poukázati k tomu, že není sporu o tom, že st-l byl v době svého pensionování čsl. státním pragmatikálním úředníkem a že tudíž jeho poměr k státní správě sluší posuzovati ve všech jeho relacích výlučně dle norem platných pro tuto kategorii státních zaměstnanců t. j. dle služ. pragmatiky z r. 1914 a předpisů s ní souvisejících.
Tomu svědčí i ta úvaha, že účel zák. č. 269 z r. 1920, jenž nesporně sleduje cíl unifikovati zavedením služ. pragmatiky na území Slovenska a Podk. Rusi právo úřednické, by byl zmařen, kdyby úředníci přímo jmenovaní do čsl. služby státní na Slovensku neb v Podk. Rusi nepodléhali předpisům úřednického práva rakouského, ač jim podléhají dle výslovného znění zák. č. 269 z r. 1920 býv. uherští úředníci do čsl. služeb dle tohoto zákona převzatí.
Není dále sporu o tom, že služba st-lova, která tento jeho pragmatikální poměr předcházela, byla jak do převratu, tak i po něm službou smluvní a to až do jeho jmenování úředníkem pragmatikálním. Že by se zmíněný smluvní poměr byl stal ex lege poměrem pragmatikálním už před jmenováním st-le do X. hodn. třídy skupiny D poštovních dopravních úředníků, snad v důsledku zák. č. 203 z r. 1919, st-l ani netvrdí a bylo by tvrzení takové i bezdůvodné, jelikož, jak nss již opětně vyslovil, jmenovitě v nál. Boh. 3879 adm., nevztahuje se zák. č. 203/1919 o převzetí poštmisrů do stavu státních úředníků zařazených do hodnostních tříd na podobné zaměstnance, ustanovené poštovní správou býv. státu uherského. Byl tedy st-l fakticky až do svého jmenování úředníkem pragmatikálním — zaměstnancem smluvním.
Podle § 61, odst. 3 služ. pragm. jest stanoviti nařízením, za jakých podmínek jest při vyměření výslužného bráti zřetel k době ztrávené před službou pragmatikální v některé neveřejnoprávní státní službě pomocné.
Nss nemusel zkoumati, zda by předchozí poštmistrovská služební doba st-lova vůbec mohla býti pokládána za takovou neveřejnou službu pomocnou a to proto, že i kdyby jí byla ve smyslu nař. č. 20 ř. z. z r. 1914, vydaného právě k provedení § 61 služ. pragm., tedy by podmínkou jejího započtení dle § 2 cit. nařízení byla zvláštní přihláška zaměstnancova. Že by taková přihláška byla bývala v daném případě učiněna, st-l netvrdí a nss toho také neshledal. Nelze proto první výtku stížnosti uznati důvodnou.
Pokud jde o výtku další, sluší uvážiti toto:
Úřad první stolice vycházel po skutkové stránce ze stanoviska, že jednak st-l jest pro nemoc trvale neschopen zastávati své služ. místo (§ 80 služ. pragm.), jednak že vykazuje do pense včítatelnou dobu 5 let a 9 měsíců t. j. 3 léta a 3 měsíce skutečné služby a 2 roky a 6 měsíců válečných pololetí, pro kterýžto předpoklad poskytují také spisy správní náležitý podklad, a nss neměl se zřetelem k tomu důvodu uvažovati o tom, zdali měl na přiznání 5ti válečných pololetí vůbec nárok.
Po právní stránce měl úřad první stolice za to, že tento skutkový stav jest subsumovati pod § 82 služ. pragm. a § 3 zák. z 24. května 1896 č. 74 ř. z.
Žal. úřad, dle obsahu nař. rozhodnutí a vývodů odvodního spisu soudě, sdílel právní názor úřadu první stolice, odchýlil se však od jeho stanoviska v tom, že vycházel z předpokladu, že st-l vykazuje toliko 3 léta a 3 měs. včítatelné do pensijní základny časové. Při veřejném ústním líčení odůvodnil zástupce žal. úřadu tento postup, tlumoče právní názor toho obsahu, že válečná pololetí mohou míti význam toliko pro číselné určení výslužného, a nikoliv pro získání nároku na ně, poukázav po té stránce na zák. č. 457 z r. 1919. Sluší tudíž zkoumati, zdali tento názor lze uvésti v soulad se zákonem.
Zák. ze 13. července 1919 č. 457 Sb., jednající dle nadpisu zcela povšechně o připočtení válečných let státním zaměstnancům, započítává v § 1, odst 1. válečná pololetí do oné doby, která rozhoduje pro postup do vyšších platových požitků a to jak pro nabývání vyšších požitků postupem platovým t. j. pro nabytí vyššího platového stupně téže hodnostní třídy (§ 50 služ. pragm.), tak pro nabytí vyšších požitků postupem časovým (§ 51 služ. pragm.). Zákon tu zřejmě nebéře zřetel k válečným pololetím toliko pokud jde o vlastní vyčíslení výše služebních požitků aktivních, nýbrž potud, pokud určitá délka služební doby jest podmínkou nároku na postup ať platový ať časový.
Výjimku z této zásady stanoví § 5, odst. 1 cit. zák. v ten smysl, že sice předpisy předchozích paragrafů, tedy i předpis 1. odst. § 1, platí také pro praktikanty a čekatele, stanoví však zároveň výslovně, že započtení válečných pololetí u praktikantů nastane teprve až po jmenování jich úředníkem.
V příčině praktikantů zaujal tedy zákon skutečně stanovisko, že válečná pololetí nepřicházejí v úvahu pro určení služební doby, jejíž odsloužení jest sice podle § 56 služ. pragm. se změnami provedenými zákonem ze 7. října 1919 č. 541 Sb. čl. 5 podmínkou nároku na jmenování úředníkem v nejvyšší hodnostní třídě pro ten který obor zavedené. Tento postup zákonodárce nasvědčuje tomu, že v ostatních případech nezaujímá stanovisko, jako by válečná pololetí měla míti význam jenom pro vypočtení aktivních požitků, nikoliv však pro dobu, jejíž odsloužení podmiňuje nárok na požitky určité výše.
Když pak za tohoto stavu věci odst. 2 § 1 stanoví, že válečná pololetí se připočítávají též k celkové služební době pro vyměření pensijních požitků, nelze obratu tomu rozuměti tak, jak to činí žal. úřad, totiž jako by fiktivní služební doba resultující ze započtení válečných pololetí, měla význam toliko pro číselné určení pensijních požitků, totiž jednak pro určení pens. základny, jednak pro určení procenta, kterým se pense ze základny vyměřuje, nýbrž nutno výrazu tomu rozuměti povšechně tak, že zmíněná fiktivní doba služební má přicházeti v úvahu ve všech relacích, ve kterých služ. doba co do otázky pensijních požitků vůbec má význam, tedy zejména též pro stanovení délky služ. doby, pokud tato délka určitým svým minimálním rozsahem (5 neb 10 let) jest dle jiných předpisů, jmenovitě dle zák. č. 74 ř. z. z r. 1896 podmínkou vzniku a existence nároku na výslužné.
Tento výklad jest též v plném souhlasu s intencí zák. č. 457 z r. 1919, která, jak zřejmo ze stylisace jednotlivých předpisů, stejně jako ze souvislosti s jinými zákony státně-zaměstnaneckými podobného obsahu, zřejmě nese se tím směrem, aby státním zaměstnancům za obtíže a strádání, kterým byli podrobeni za svojí služby v letech válečných, dostalo se v každém směru určitých výhod. S touto tendencí popřevra tového zákonodárství státně-zaměstnaneckého byl by výklad, jaký dává žal. úřad § 1, odst. 2 zák. č 457 z r. 1919 v rozporu.
Z těchto úvah dospěl nss k názoru, že započtení válečných pololetí dle cit. normy má význam jak pro dobu rozhodnou pro nabytí nároku na zaopatřovací požitky tak pro dobu rozhodnou pro jejich číselné určení. Opačný názor žal. úřadu nemá tudíž opory v zákoně, z kteréhož důvodu bylo nař. rozhodnutí právě na tomto názoru spočívající zrušiti dle § 7 zák. o ss. I bude na žal úřadu, aby podrobiv sporný případ nové úvaze s hlediska názoru shora vyloženého o nároku st-lově na přiznání výslužného znova rozhodl.

Citace:

č. 4427. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 427-430.